Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

V Literárních novinách (V, č. 7) doplňuje P. Eisner několika poznámkami svůj první výklad o českém jazyce (viz NŘ. XV, 1931, 191 n.). Označení »lingua rustica« se nemělo rozumět jako znevažování češtiny, nýbrž jenom tak, že »literární čeština má podnes mnohem blíže k lidovým kořenům než mnohé jazyky jiné«. Je snad v své frazeologii chudší než němčina, ale zato má před sebou nezadržitelný vývoj další. Eisner je tak spravedlivý, že z práce o ten budoucí vývoj češtiny nevylučuje ani Naši řeč. Jeho ujištění o tom, že si českého jazyka váží a že jej má rád, věřím bez výhrady. Podle toho, jak Eisnera a jeho slovesnou práci znám, věřím tomu spíše a raději než svému dojmu z jeho prvního článku. — Také ostatní poznámky Eisnerovy jsou velmi zajímavé i poučné, zvláště o purismu německém, ale pro sám problém nemají rozhodujícího významu. Přes námitky Eisnerovy jsem stále ještě přesvědčen, že takové citáty ze spisovatelů a básníků, jako byl citát z Vrchlického a K. Čapka v 8. čísle NŘ. (a k nim v tomto čísle připojujeme další, z F. Šrámka), jsou velmi užitečné a že mají i váhu absolutní. Ale to je věc, kterou zde nelze šíře probírat. — Na jeho otázku, proč je sloveso »listovati« germanismus, nikoli galicismus, odpoví NŘ. co nejdříve. O slově »zjevištnění« se NŘ. vyslovila dosti jasně; nepokoušela se nahrazovat je jiným novým slovem proto, že při něm nejde o představu novou, nebývalou, aby bylo pro ni třeba slova nového (viz NŘ. XV, 1931, 121). Jako přezdívky lze arci užít čehokoli, ale to už není vlastní pole jazykové kritiky.

V Činu (III, 11) otiskl Otokar Fischer (milerád a bez újmy Naší řeči cituji Otokara s těmi dvěma o, nikoli tedy Otakara) článek »S trochou do mlýna jazykové kritiky«. Jeho výklad má význam zásadní, a to proto, že hlavní požadavky v něm obsažené mohou přijmout za své všichni čeští spisovatelé a že je konec konců může přijmout i Naše řeč. Z toho, co se dosud psalo o jazykové kritice, vyplývá arci zcela přirozeně nutnost vyrovnat se kompromisem. O. Fischer radí vyrovnat se na 75 procent; patrně tedy předpokládá, že nějakých 25 procent bude vždycky sporných, to bude oblast kvašení a hledání. K jeho výkladu bych přidal jen tuto malou poznámku. Myslím, že k projevení jistého rozporu mezi Naší řečí a českými spisovateli přispěla svým dílem i doba poválečná. Válka a vůbec všechny velké přesuny politické a společenské zanechávají zřetelnou stopu i v jazyce. Také v něm se v takovýoh obdobích vývoj děje překotněji a po cestách nepředvídaných. Za třináct let, která nás dělí od světové války, nebylo arci možno orientovat se dokonale a ve všem všudy. Hledají spisovatelé nový výraz, hledá a chce hledat i jazyková kritika orientaci nejpřirozenější a nejsprávnější. Ale hned na počátku celé té dlouhé diskuse jsem projevil přesvědčení, že se na konec obě strany dohodnou. Směr, kterým se ta dohoda má brát, naznačil Fischer velmi přesně: »Na skutečný rozkol mezi »spisovateli« a »filology« je naše prostředí trochu těsné; znamenal by jednak neúměrný přepych, jednak škodu. — — — Buďme rádi, že máme Naši řeč, a redakce toho listu, jenž nám není nedotknutelným evangeliem, mohla by si zas blahopřát, že neteoretisuje jen pro teorii —, nýbrž že má orgán vskutku živoucí, který také probouzí ohlas, občas i pochyby a protest«. (Prosím za odpuštění, že proti zásadě tolerance a věrnosti v citování jsem poslední vztažnou větu poněkud upravil. Co bych za to dal, kdyby mi někdo dokázal, že jsem tím porušil ducha Fischerovy prózy a jak jsem jej porušil!) Naše řeč ochotně přijímá tento závazek obapolné kontroly a hodlá tomuto svému prohlášení dát i vhodný výraz v své organisaci. — Negalantní narážka o »symptomatickém jelenu«, adresovaná patrně nejen odpovědnému redaktoru Naší řeči, nýbrž celé její redakční radě, uklouzla Otokaru Fischerovi asi jen v záchvatu vtipu.

Naše řeč 10, ročník 15/1931

Předchozí Redakční rada Naší řeči: Naše úřední čeština

Následující Autosvatba