Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

V Lidových novinách otiskuje profesor brněnské university Fr. Trávníček občas výklady o rozličných věcech ze současné jazykové praxe. Užitečné jsou ty z nich, které prostě a správně vykládají platnou jazykovou normu a přispívají tak k jejímu lepšímu poznání. V některých z těch výkladů však autor podává svůj čistě osobní, soukromý názor, odporující platné jazykové normě, a přímo své čtenáře nabádá, aby mu dali přednost před způsobem oficiálním. Toto počínání nelze schvalovat. Prof. Trávníček si před nějakým časem vyhrazoval právo, že smí jako universitní odborník mít svůj vlastní názor o správnosti jazyka. To právo mu zajisté nikdo neupírá, ani nebude nic namítat, jestliže Trávníček projeví své odchylné mínění odbornou kritikou platné jazykové normy. Avšak docela najisto překročuje svou kompetenci, když staví svůj osobní názor na roveň jazykové normě a když má čtenáře k tomu, aby si podle jeho názoru normu sami opravovali. Tím nemůže Trávníček spisovnému jazyku prospět, neboť tak působí nežádoucí nejednotnost a zmatek. K zásahům do jazykové praxe, jaké činívá Trávníček, může mít právo leda oficiální instituce k tomu povolaná, nikoli však jednotlivec, i když je to universitní odborník. Bohemistů s odbornou i úřední úrovní Trávníčkovou máme několik; představme si, že by každý z nich rozšířil svou kompetenci tak, jako to dělá Trávníček, a po svém způsobu by v novinách učil „správnému jazyku“ bez zřetele a respektu k platné normě! Měli bychom na konec několik spisovných jazyků místo jednoho a pořádek, jednotnost spisovného jazyka by musily ustoupit nejednotnosti, libovůli a anarchii.

Nebude těžké ukázat, že ony Trávníčkovy výklady nejsou vždy tak spolehlivé a nepochybné, jak se jejich autor domnívá. V Lid. novinách 22. února 1939 píše Trávníček na př. o pravopisu slova zpropitné takto: „Pravopisná pravidla předpisují zpropitné, ale zvěčnělý profesor Zubatý ukázal, že je základem našeho slova staré rčení »dávati s propití«, to jest na propití. — Psaní zpropitné je proti původu slova i proti výslovnosti — neboť každé zp vyslovujeme sp—, zbytečně pravopis zatěžuje a není nejmenší příčiny, abychom čekali, až Pravidla tuto změnu provedou v novém vydání. Chybu má právo a povinnost napraviti každý hned, k tomu není potřebí úředního schválení.“ Tento výklad Trávníčkův nelze pokládat za správný. Především nepokládal prof. Zubatý svůj výklad slova zpropitné za docela jistý. Hned první svůj článek o tomto slově v NŘ. I, 1917, 216 zakončil touto podmínkovou větou: „Vystihujeme-li tento celý vývoj dobře, uznáme ovšem, že správně jest psáti spropitné.“ A v III. roč. na str. 134 říká Zubatý ještě toto: „A kolísá i pravopis slov, v nichž výslovnost nepodává poučení: za mých mladých let se psávalo spůsob, spůsobiti, všelijak se zde i pletlo s i z, dnes se má psáti z; psávalo se strnulý, strnouti, spropitné, dnes se má psáti ztrnulý, ztrnouti (ale ustrnulý, ustrnouti!), zpropitné (z v těchto slovech je podle mého soudu původoslovně nesprávné, ale neříkám to, abych naznačil, že proto máme psáti s předložkou s, nýbrž aby čtenář viděl, že ani vždy nelze s jistotou říci, co je původoslovně správné). Podle mého soudu zde bude potřebí zásadě zvukoslovné, již i Pravidla zčásti uznávají, povoliti více půdy,“ atd. Trávníček tedy dává výkladu prof. Zubatého jiný smysl, neboť nehledí vůbec k podmíněnosti a opatrnosti, s níž Zubatý tento svůj názor předkládal, a to v podobě pouhého návrhu; pro důsledky, které Trávníček z něho příliš ukvapeně a apodikticky vyvodil, dovolává se Zubatého neprávem. Zubatý sám v témž článku dále říká výslovně, že „o takových otázkách nelze snadno souditi jednotlivci“; bylo by jen na prospěch našeho jazyka, kdyby si Trávníček uvědomil, že to platí také o něm. Další chyba, které se Trávníček v tomto svém výkladu dopustil, je nedostatek zřetele k dosavadnímu a zvláště současnému usu; i v tom se nepříznivě odlišuje od Zubatého, neboť on hned na začátku svého článku výslovně poznamenává, že dnes „obyčejně se psává zpropitné“. Neobstojí ani výrok, že znění úředních Pravidel si může každý opravit, jestliže je přesvědčen o jeho nesprávnosti. Tu prof. Trávníček zcela zapomněl na zásadu, kterou uznal dokonce i ruský linguista R. Jakobson: že jazyková norma, pokud platí, má býti důsledně zachována. Kdyby se měl tento nesprávný názor Trávníčkův ujmout obecně, nebylo by věru ani třeba, aby nějaká oficiální Pravidla vycházela, neboť by nad nimi vždycky ještě stála jazyková „autorita“ každého jednotlivce, který by si troufal pokládat se za jejich povolaného soudce a oprávce. A proto by se ani dnes nemělo o psaní slova zpropitné radit čtenářům nic jiného, než aby psali toto slovo se z dotud, dokud nebude v té věci pravopisná norma změněna.

Podobně nesprávný je Trávníčkův výklad o slovech vysilač a vysílačka v LN. 19. března 1939. Trávníček v něm připomíná sice vliv slova vysílačka na výslovnost a pravopis slova vysilač, ale vůbec se nezmiňuje o tom, že se často projevuje i vliv opačný a že se podle vysilač vyslovuje a psává i vysílačka, podle stihač stihačka atd. místo náležitého vysílačka, stíhačka. Podle toho by se tedy Trávníčkovou methodou dalo také naopak dokazovat, že by se mělo říkat a psát vysilačka, stihačka. A to samo ukazuje, že jsou důvody Trávníčkovy liché; proto je tím povážlivější rada, že „můžeme bez rozpaků vyslovovati a psáti vysílač“, a výzva „Podobně pišme a vyslovujme přijímač a přijímačka“, neboť i v tomto případě radí Trávníček k nejednotnosti a zmatku.

A totéž, jen snad ještě ve větší míře, platí o Trávníčkových výkladech, že by se mělo psát Republika česko-slovenská, Země moravsko-slezská atd. (LN. 4. XII. 1938, 6. I. 1939, 28. I. 1939). Tu je omyl tak zřejmý a průhledný, že není ani třeba o tom mluvit.

Pokládám za svou povinnost k českému jazyku, abych upozornil na tyto vlastnosti Trávníčkových novinářských výkladů, neboť je nebezpečí, že by je česká veřejnost mohla vskutku pokládat za obecně platné a řídit se jimi. Opakuji tedy znovu, že jsou ony Trávníčkovy výklady o jazyce projevem osobního, čistě soukromého a pro příslušníky našeho jazyka naprosto nezávazného mínění. Ten, kdo se jimi při své praxi řídí i tam, kde se Trávníček odchyluje od platné jazykové normy, vydává se nebezpečí, že se proto bude při svém vyjadřování dopouštět chyb.

Zvláště je pak třeba připomenouti tuto skutečnost všem učitelům češtiny, neboť pro školu je platná jazyková norma jistě závaznější než kdekoli jinde. Učitel, který se od ní při svých školních výkladech odchýlí pod vlivem nějakého novinářského článku, učí své děti nesprávnostem a škodí našemu mateřskému jazyku. Stalo se na př., že učitel po přečtení Trávníčkova výkladu o psaní Republika česko-slovenská začal tomuto nesprávnému způsobu učit i v své třídě. Za několik dní však musil tuto novotu odvolat, protože ji z nesprávnosti usvědčil i jasný a určitý úřední výnos. Takovému zbytečnému kolísání se musí učitel při vyučování vyhnout stůj co stůj, a proto musí přesně rozlišovat předpisy platné normy jazykové od soukromých nezávazných výkladů o jazyce, které normativní platnost mít nemohou.

Naše řeč 6, ročník 23/1939

Předchozí Frant. S. Jaroš: Návštěvou u novin

Následující K. E.: Křestní jméno před příjmení!