Parkos

[Drobnosti]

(NŘ XXIX, 141) Nezdá se mi, že by původní jméno samostatných výhonků stromů, zvláště sliv, bylo pastorek. Soudím, že tento výraz, označující v litomyšlském nářečí zakrslé stromky a ve valašském nářečí přírostky stromů, vznikl přesmykováním z původního, dobře srozumitelného označení *parostek. Ve jméně parostek, zcela podobném jménu výrostek, předpona pa- má význam zhoršovací, jako je tomu na příklad ve jménech palist, paroh. V našem slově předpona pa- vhodně označuje „odnož nemilou, málo užitečnou, ubírající vlastnímu stromu sílu“ nebo také „stromek neduživý, vzrůstem zaostalý, řádně nevyvinutý“. Parostek - pastorek je podobné přesmykování, jako se jeví ve dvojici letorast - ratolest. Možná, že toto přesmykování podporovala chybná etymologie, připínající se k slovům pásti, pastva. (Pastorky spásávají zajíci a kozy.) Jméno parkos lze, tuším, snáze odvodit ze jména parostek nežli ze jména pastorek. Pravděpodobný vývoj nastiňuje řada parostky > parosky (zánik t) > parkosy (přesmykování). Shrnuji: Předpokládané slovo parostek (bylo by možno je doložit?) dalo dvojí výsledek: jednak pastorek, jednak parkos).

Karel Adam

K této domněnce p. K. Adama poznamenávám: Kdyby slovo parostek vskutku existovalo, dalo by se slovo parkos odvoditi i od něho (i bez spojování s pásti, pastva). Ale doloženo není; z toho důvodu trvám na tom, co jsem napsal. Ze dvou možností si zajisté vybereme tu, při které dané slovo má předky skutečně doložené (nikoli jen předpokládané).

V. M.

Naše řeč 6-7, ročník 30/1946

Předchozí K. Nováček: Nesprávný pořádek slov

Následující V. M.: Tratoliště