Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l

Jana Dvončová

[Články]

Podstatná jména neživotná rodu mužského zakončená na obojetné souhlásky -l, -s, -z patří buď ke vzoru tvrdému (hrad), nebo ke vzoru měkkému (stroj). Samo zakončení nezařazuje ještě jméno jednoznačně k příslušnému vzoru. O zařazení svědčí teprve tvar 2. pádu jednotného čísla.

Chtěla bych v tomto článku upozornit na kolísání v skloňování některých měkkých jmen zakončených na -l, zvláště v 6. pádě množ. čísla, a to na ty případy, které nynější mluvnické příručky neuvádějí.

Některé případy kolísání ve skloňování jmen zakončených na -l zaznamenává už J. Dobrovský ve své mluvnici (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, v redakci z r. 1809 s. 237 a 238, v redakci z r. 1819, s názvem Lehrgebäude der böhmischen Sprache, s. 166 a 167).[1] Zmínka se týká 2. p. jedn. čís., kde vedle starého tvaru s koncovkou -a je také tvar zakončený na -e; na př. popela i popele, kotla i kotle, tejla i tejle. Podrobněji vykládá příčinu tohoto kolísání podstatných jmen mezi skloňováním měkkým a tvrdým J. Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého, díl III, Praha 1896, § 47 a § 48, a shodně též Fr. Trávníček v Historické mluvnici československé, Praha 1935, § 289. Příčinou kolísání ve skloňování jmen zakončených na -l — v slovech domácích i přejatých z jazyků cizích — je ve staré době mizení rozdílu mezi l a ł. Tím se ztrácí podklad pro lišení skloňování a podle Gebauera ze slov domácích „k tvrdému skloňování patří, ale odchylkou ke vzoru měkkému přecházejí“ na př. slova anděl, kotel (jména původu cizího, ale dávno zdomácnělá), manžel, popel, uzel a jiná.

U slov přejatých je, podle Gebauera skloňování měkké hojnější v době starší, někde se jazyk ustálil, někde kolísání trvá. U slov, která nebyla zcela ustálena po zmizení rozdílu mezi l a ł, mění se pak skloňování staré podle vzoru měkkého a proniká skloňování nové podle vzoru tvrdého (cizí jména na -l přejímala se zpravidla do typu skloňování měkkého, protože cizí střední l bylo bližší českému l měkkému než tvrdému). Slova přejatá v době nové, kdy se l a ł již nerozlišuje, mají tedy pravidelné skloňování tvrdé (admirál, bál, generál, kanál, konsul, šál). Mezi slovy cizího původu, která kolísají mezi skloňováním měkkým a tvrdým, uvádí Gebauer na příklad řadu vlastních jmen biblických, jako Abel, Bál, Daniel a j., jména z latiny nebo z prostředí latinského, jako artikul, cirkl, konšel, titul, z němčiny nebo z prostředí německého, jako cíl, coul, fotel, mandel a mnoho jiných.[2]

Kolísání trvá u některých slov až do doby nynější. Současné mluvnice podávají většinou jen výčet slov, která patří ke skloňování tvrdému nebo ke skloňování měkkému.[3] Uvádějí též některé případy, kdy substantivum má zároveň skloňování tvrdé i měkké (na př. chmel, uhel, plevel). Fr. Trávníček zaznamenává ve své Mluvnici spisovné češtiny několik případů kolísání v jednotlivých pádech. Na s. 475 připomíná odlišnou pádovou příponu u substantiva kejkle (2. p. kejklů, 3. p. kejklům, 6. p. kejklech, 7. p. kejkli; vedle toho má toto slovo i skloňování podle vzoru „duše“). Na s. 457—458 autor uvádí slova, která kolísají mezi vzory „dub“ a „stroj“, a to hlavně v 2. pádě jedn. čísla (na př. chmel — chmelu//chmele, plevel — plevelu//plevele, kotel — kotlu//kotle a jiná), dále v 3. a 6. p. jedn. a v 1., 2. a 4. p. mn. (na př. artikuli, artikule, artikulí//artikulu, -ly, -lů; kotlů//kotli, nejčastěji mn. č. kotly, topoly, úly). Jméno rubl má tvary 2. p. jedn. č. ruble — časť. rublu, mn. 1., 4. ruble, 7. rubly. Pravidla českého pravopisu, pokud obsahují údaje gramatické, uvádějí u těchto slov jen koncovku 2. p. jedn. č. a tím zařazují slovo jednoznačně k určitému vzoru, po případě naznačují dvojí možné skloňování slova (na př. chmel, -e i -u). Podobně postupuje Slovník jazyka českého od P. Váši a Fr. Trávníčka (4. vyd., Praha 1952).

Na rozdíl od dosavadních mluvnických příruček je možno ukázat na četných dokladech, že při skloňování některých podst. jmen zakončených na -l objevuje se v současném spisovném jazyce kolísání i v 6. p. množ. čísla. Proniká tam koncovka -ech, a to u některých slov, která se v ostatních pádech skloňují zcela nebo převážně jako měkká. Zřetelně můžeme sledovat tuto tendenci zvláště na slovech cíl a pytel.

Slova cíl a pytel uvádí Dobrovský jen jako měkká (srov. Ausf. Lehrgeb., s. 237 n.). Gebauer uvádí podst. jméno cíl mezi slovy, která kolísají ve skloňování, avšak bez dokladů tvarů tvrdých (srov. Hist. mluv., s. 80). O slově pytel se zmiňuje na s. 79 jako o slově s „flexí vždy stejnou“. Citované Gebauerovy školní mluvnice i dnešní příručky mluvnické i slovníkové (akademický Příruční slovník jazyka českého a Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého) určují u slov cíl a pytel jen skloňování měkké.

Mluvnická excerpce z děl současného spisovného jazyka, kterou pořizuje Ústav pro jazyk český, potvrzuje uvedené pronikání koncovky -ech. Tvar 6. p. mn. čísla cílech je doložen z časopisů Hlas revoluce, Lidové noviny, Rudé právo, Lidová demokracie, Rovnost, Stráž lidu (v časovém rozpětí od r. 1950 do r. 1955). V materiálu frekvenčního slovníku českého jazyka vypracovaného Výzkumným ústavem pedagogickým, do něhož jsem mohla laskavostí oddělení českého jazyka nahlédnout, byly zjištěny tvary cílech v Práci a Tvorbě a též v Pedagogice O. Chlupa (Praha 1948) při jinak pravidelném skloňování měkkém.

Předběžné výsledky mluvnické ankety pořádané Ústavem pro jazyk český v roce 1955 (které ovšem vyžadují ještě hlubšího a přesnějšího zhodnocení, než je pouhá statistika) ukazují, že v povědomí uživatelů českého jazyka je koncovka -ech u těchto slov měkkého typu poměrně pevně ustálena. Ze 175 vyplněných dotazníků je tvar cílech ve 164 případech. (Z toho spojení 2. p. j. č. cíle, 6. p. mn. č. cílech a 7. p. mn. č. cíli u téhož vyplňovatele je ve 126 případech; spojení 2. p. j. č. cíle, 6. p. mn. č. cílech, 7. p. mn. č. cíly v 31 případech [zde jde ovšem jen o rozdíl v pravopise], jiných případů 7.) U slova pytel je tvar pytlech uveden v 32 případech.

Doplníme-li tento materiál, který poskytuje pouze upozornění a není dostačující pro řešení této otázky, o další doklady z lístkového slovníkového archivu Ústavu pro jazyk český, ukáže se, že jde skutečně o kolísání v jednotlivých pádech a že toto kolísání je patrně staré, jak to naznačuje Gebauerova Hist. ml. Z lístkového materiálu můžeme citovat tyto doklady na tvrdé koncovky:

2. p. č. j. cílu: být u cílu (Klácel, 1845), cílu nedosáhl (F. M. Pelcl, 1777);

3. p. č. j. cílu: k cílu vede (Fr. G. Procházka, 1885), k tomu cílu a konci (Špreng, 1777);

6. p. č. mn. cílech: mluvili jsme o zásadách a cílech a úkolech odborového hnutí (A. Zápotocký, 1949);

2. p. č. j. pytlu: do pytlu (Krát. hist. bibl., 1779);

6. p. č. mn. pytlech: po plných pytlech (Hum. kalendář na r. 1860), strejček na prvých pytlech leží (Rubeš, 1837).

Také v Jungmannově slovníku nacházíme doklad na tvar cílech. Není ovšem jasné, jak tento tvar hodnotit. Jungmann sám považuje skloňování slova cíl za měkké, vedle toho má poznámku, že zřídka je toto slovo též žen. rodu.[4] Doklad zní: „moře v svých mezech a cílech“. Jde tu snad i o případ tvarové harmonie.

Koncovka -ech proniká k měkkému skloňování vzoru „stroj“ od vzoru tvrdého. Při skloňování podstatných jmen tvrdého vzoru „hrad“ bývají v 6. p. mn. č. koncovky -ech, -ích nebo -ách. Podle Trávníčka (MSČ I, 464) bývá pádová koncovka -ech u substantiv na -d, -t, -n, u substantiv na -r, -b, -p, -v, -m, -f. Jiná substantiva mají buď koncovku -ech, nebo -ích, anebo koncovky obě. Trávníček uvádí na př. dolech, klasech, stolech, kostelích, lesích, kotlech//kotlích, mrazech//mrazích, nosech//nosích, vozech//vozích. Také u vlastních jmen místních na -sy, -zy, -ly uvádí koncovky -ech nebo -ích (s. 469, § 325). Je zcela přirozené, že koncovka -ech, která se u tvrdého skloňování někdy střídá s koncovkou -ích, má snahu pronikat i k vzoru měkkému, kde je běžně koncovka -ích. Její upevnění v tomto pádě podporuje jistě i ta okolnost, že v některých případech se pociťuje tvar s koncovkou -ích jako zastarávající.

Má-li kodifikace být ve shodě s normou jazyka, je třeba se touto oblastí kolísání[5] podrobněji zabývat. Podobná oblast existuje i u substantiv ženského rodu, a to přechod od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“. V této oblasti se příručky snaží o zachycení současného stavu jazyka u jednotlivých slov v jednotlivých pádech samostatně. V oblasti kolísání mezi měkkým a tvrdým skloňováním mužským upozorňuje se většinou jen na slova jako chmel, která mají tvary obojího skloňování ve všech pádech. Nebylo by však zcela přesné přiřazovat k němu i slova, u nichž se odchylky od měkkého skloňování objevují jen v pádech některých, hlavně v 6. p. č. mn. Bylo by tedy pravděpodobně vhodné i v této oblasti kolísání kodifikovat tvary jednotlivých slov v jednotlivých pádech zvlášť. Lze předpokládat, že tvary jako cílech, kotlech a j. budou i nadále stále více pronikat, daří-li se jim i nyní unikat pozornosti korektorů i přes značnou výraznost a jsou-li v povědomí mnohých uživatelů spisovného jazyka tak pevně zakotveny, jak to ukazuje výsledek dotazníkové ankety.

Naše řeč 5-6, ročník 40/1956

Předchozí Miloš Dokulil: Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu

Následující Eva Halíková: Poznámka k příčestím na -lý v češtině