Bedřich Téma
[Posudky a zprávy]
Česká jazykovědná literatura o společenských nářečích byla v první polovici roku 1956 obohacena o zajímavou práci doc. Václava Křístka Ostravská hornická mluva, která vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze (1956, s. 198, cena 13,20 Kčs). Je to první větší česká monografie tohoto druhu a přináší kromě bohatého, i když zdaleka ne úplného jazykového materiálu i řadu nových a cenných postřehů. Název „ostravská hornická mluva“ je šťastný. Práce se totiž nespokojuje jen s podáním výraziva specificky hornického, ale všímá si hornické mluvy jako celku. Právem autor neužívá ani termínu „slang“, ani termínu „nářečí“.
Na pozadí společenských a hospodářských poměrů na širším Ostravsku vysvětluje Křístkova práce vznik a vývoj ostravské hornické mluvy a podává její rozbor. Chce také dát podnět ke zkoumání mluvy horníků v jiných revírech, po případě i k probádání jiných společenských nářečí a zároveň přispět rozborem jazykových zákonitostí nářeční hornické terminologie k normalisaci spisovného názvosloví.
Metodický postup Křístkovy práce je nový. Po úvodní kapitole o poměru ostravské hornické mluvy k místním nářečím a k jazyku národnímu jsou v kapitole druhé objasněny počátky této mluvy v souvislosti se vznikem těžby uhlí na Ostravsku. Třetí kapitola pojednává o zdrojích mluvy ostravských havířů a zároveň o jejích nejužívanějších slovotvorných prostředcích. Další kapitolu tvoří věcný slovník hornických výrazů uspořádaný podle významových okruhů, aby bylo vidět, jakých pojmových oblastí se mluva horníků týká. Tyto dvě kapitoly tvoří jádro knihy. Po rozboru humorné a expresivní stránky mluvy ostravských horníků je v kapitole šesté objasněn její poměr k mluvě polských horníků zejména v hornoslezských dolech a v závěru je podána úhrnná charakteristika ostravské hornické mluvy s výhledy do budoucna.
Velikou předností Křístkovy práce proti jeho vlastním přípravným studiím se stejným námětem a také proti jiným pracím s touž nebo podobnou thematikou je to, že zkoumá mluvu ostravských havířů nejen synchronně, nýbrž i historicky. Vznik této mluvy souvisí těsně se vznikem uhelných dolů na Ostravsku v druhé polovici 18. století. Místní zaměstnanci šachet potřebovali nové názvy na vyjádření nových pojmů na pracovišti. Tvořili si proto nové výrazy, přenášeli významy starších domácích slov, hlavně však přejímali s novými věcmi i nové názvy, a to z počátku zejména z názvosloví cizího, především německého, mnohem méně polského, jakož i ze starší české terminologie profesionální a později i z české terminologie spisovné. V starším období byla ostravská hornická mluva dorozumívacím prostředkem zvláště při výkonu povolání, avšak často i mimo pracoviště, a to nejen pro horníky samy, nýbrž i pro příslušníky jejich rodin. Kromě výrazů povahy „pracovní“ byla v její slovní zásobě i vrstva charakteristických slov povahy netermínové, obrážejících zvláštní životní podmínky havířů, odlišné od podmínek, v jakých žilo venkovské obyvatelstvo. Bylo to způsobeno sociálními změnami v kraji, hlavně částečnou isolací havířských rodin v hornických koloniích. Vytváření slovníkové vrstvy slangové narušovalo slovníkovou a frazeologickou strukturu místních nářečí, na jejichž podkladě se ostravská hornická mluva formovala a s nimiž udržovala spojitost po celou dobu vývoje. Tyto dialekty přispěly svým podílem k vytváření svérázu mluvy ostravských havířů.
Na sklonku minulého století se tato mluva přestává vyvíjet jako svébytný dorozumívací prostředek a její vývoj jde směrem k českému celonárodnímu jazykovému útvaru. Z počátku jsou tyto tendence slabé, jen isolované, jako výsledky „puristických“ snah jednotlivců usilujících o nahrazení slov cizího původu pojmenováními českými. Po roce 1918 dostává se těmto snahám podpory, poněvadž česká administrativa užívá českého jazyka jakožto jazyka státního. Spisovné české výrazy zatlačují nejen výrazy původu cizího, nýbrž i pojmenování vytvořená samými ostravskými horníky z nářečního základu anebo slova přejatá z místního nářečí a užitá ve významu přeneseném. Nějakou dobu žijí oba výrazy vedle sebe — nářeční i spisovný —, zřetelně se však uplatňuje stále víc a více jazyk spisovný, a to zejména po roce 1945 vlivem pronikavých změn společenských a hospodářských poměrů. Znárodnění dolů vytvořilo velmi příznivé podmínky pro dovršení tohoto procesu, který vede k zániku ostravské hornické mluvy jako svébytného dorozumívacího prostředku. A to byl také jeden z důvodů, které autora vedly k napsání knihy.
Křístek si ve svém díle všímá též podílu staršího domácího i cizího názvosloví na ostravské profesionální terminologii. Jeho pozornosti neuniká ani opačný vliv mluvy havířů na širším Ostravsku na místní nářečí a na spisovné české názvosloví.
K metodickému postupu a rozvržení látky v Křístkově práci je třeba říci několik poznámek. Především komposice díla mohla být jednotnější a přehlednější. O poměru ostravské hornické mluvy k mluvě polských horníků zejména v hornoslezských uhelných dolech by snad bylo bývalo výhodnější mluvit v kapitole třetí, hned za pojednáním o podílu hornické terminologie německé, nikoli neorganicky až za kapitolou pátou, pojednávající o expresivní stránce mluvy ostravských havířů. Tím se neprávem trhá to, co patří k sobě.
Kromě toho se v šesté kapitole znovu opakují věcné vysvětlivky uvedené už dříve. Příliš se vtírá dojem, že tato kapitola byla původně zpracována samostatně a pak dodatečně připojena ke kapitolám ostatním. Často v ní také postrádáme lokalisaci, místní určení jednotlivých hornických výrazů na širším Ostravsku.
Je nutno též říci, že pro poznání vlivu polské hornoslezské profesionální terminologie na hornické názvosloví na Ostravsku nejsou jediným a nejspolehlivějším pramenem beletristická díla, která autor uvádí. Cenné poučení je možno najít ve starších polských odborných slovnících, zaznamenávajících částečně i terminologii lidovou s výslovnou poznámkou, že jde o výrazy nespisovné, nebo ve slovnících dialektologických, hlavně však v periodické publikaci Kalendarz górniczy. Ale z této literatury autor nemohl čerpat, protože k ní neměl přístup.
K některým tvrzením v Křístkově knize mám drobné kritické připomínky. Správně jsou v ní rozlišeny metafory, které vytvořili ostravští horníci sami, a metafory vzniklé kalkovým překladem. Stejně by však mělo být rozlišeno, co si ostravští havíři vytvořili sami různými slovotvornými prostředky a co přejali jako hotové výrazy odjinud. Mohli si vytvořit výrazy folovač, rabovač, polivak, dřevjař, mašiňař a pod., ale sotva termíny plenič, palni, smrsk, rychlorazič, rychloražba atd. S hlediska ostravské hornické mluvy nelze — domnívám se — výrazy typu makšajder, kupelketa pokládat za složené. Ostravský horník neumějící německy chápe je jako nesložené.
Do kapitoly o humorné stránce ostravské hornické mluvy patří jen to, co havíři utvořili sami (na př. žimny kovol, medźoř…), dále havířské výrazy, jejichž význam přenesli zřetelně horníci (tfaruška, fajsel, učeň, bas, hraběnka, koza, mitać…), anebo slova původu sice nehornického, ale užívaná v jisté době výhradně anebo alespoň hlavně havíři, nikoli slova místního nářečí užívaná bez rozdílu všemi jeho příslušníky (migol, potčep, rvut, pidlaty…).
Některé části knihy, na př. kapitola pátá, jsou spíše národopisné než linguistické, ale autor upustil úmyslně od přísně linguistického zpracování, aby kniha mohla proniknout i do širších vrstev čtenářů, nejen do rukou jazykovědců. Tomuto cíli podřídil také fonetickou transkripci nářečních výrazů, kterou co nejvíce přiblížil spisovnému pravopisu, a to mimo jiné i proto, že jde o jazykový materiál z území dvou různých zeměpisných nářečí.
Kde nejde o ekvivalent, nýbrž o výklad, opis nářečního slova, mělo to být graficky naznačeno (na př. v kulaté závorce). Počítáme-li se čtenáři z kruhů hornických, přispělo by větší měrou k rozšíření spisovné české terminologie na širším Ostravsku, kdyby k profesionálním termínům byly důsledně uváděny spisovné náhrady, ekvivalenty.
Kniha by také značně získala, kdyby významy jednotlivých hornických výrazů byly nejen vysvětlovány českým spisovným ekvivalentem, nýbrž i dokreslovány vhodným kontextem. Podobně i souvislé ukázky ostravské hornické mluvy by názorně ukázaly její charakteristické rysy.
I přes některé nedostatky je však Křístkova Ostravská hornická mluva práce opravdu pozoruhodná a může dát hodně cenného poučení jak jazykovědcům, tak i samým horníkům a jiným zájemcům. Týká se to mimo jiné důsledného sledování souvislosti dějin mluvy s dějinami jejích tvůrců a nositelů, objasnění poměru ostravské hornické mluvy k místním nářečím a k celonárodnímu jazyku, nezaujatosti při zkoumání polského vlivu, rozlišování slovníkové vrstvy povahy „pracovní“ a vrstvy povahy slangové a pod.
Předchozí Alois Jedlička: Základní příručka o slovenském odborném názvosloví
Následující Zikmund Skyba: Jazykové koutky v cizině
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
