Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

Jazykovědné příspěvky ve sborníku česko-polských prací

Druhý díl Česko-polského sborníku vědeckých prací, který je jedním z významných výsledků soustavného úsilí Slezského studijního ústavu v Opavě o česko-polskou spolupráci v oblasti vědy (vyšel v redakci M. Kudělky jako 12. sv. Publikací SSÚ v Stát. pedagog. nakladatelství v Praze v létě loňského roku — s vročením 1955; s. 521)[1], obsahuje vedle většiny statí literárně historických také několik pozoruhodných příspěvků jazykovědných, zaměřených vesměs k thematice českopolské. Nejobecnější dosah má z nich nepochybně další pokus Fr. Kopečného o novou klasifikaci jazyků slovanských (Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s ním problém nářečí lašských, s. 9—23)[2]. Proti tradičnímu dělení na tři skupiny (východní, západní a jižní), které přihlíželo především k prastarým isolovaným změnám hláskovým, vychází tento návrh Kopečného z podstatných znaků strukturních, především z jevů mluvnické stavby, a podle nich rozlišuje skupinu severní, po stránce gramatické značně homogenní, a skupinu jižní, po této stránce naopak velmi pestrou a různorodou; v ní západní část, t. j. jihoslovanská (srbocharvátština a slovinština), tvoří do jisté míry přechod k slovanské skupině severní. Přednosti nového rozdělení, jak je — zatím jen v hrubých obrysech — navrhuje Kopečný, jsou nepochybné, potíže však působí opět lužická srbština, která strukturně do autorovy severní skupiny nezapadá a zůstává také tentokrát mimo systém. Některých důsledků nového typologického utřídění slovanských jazyků snaží se Kopečný ještě v téže stati využít k osvětlení dosud sporné otázky české a polské jazykovědy, totiž příslušnosti lašských nářečí a tím i rozhraničení mezi jazykovou oblastí českou a polskou. Vzhledem k tomu, že pro nedostatek dělících znaků mluvnických se musíme opírat hlavně o strukturní znaky hláskové, jeví se lašská nářečí v dnešním svém stavu jako přechodná mezi jazykovou oblastí polskou a československou. Naopak s hlediska historického dosvědčují jazyková fakta zcela jasně, že nářečí lašská byla od původu ryze česká. Při zařazování určitého přechodného typu nářečního do některého ze sousedních jazyků uplatňuje se však ještě jeden moment, totiž národní uvědomění příslušného kolektivu a jednotlivých jeho členů. To je u příslušníků lašských nářečí na české straně jazykové hranice česko-polské ovšem jednoznačně české, ale tím závažnější je toto kriterium na polské straně téhož rozhraní, kde se asi polovina obyvatel pokládá za Poláky.

Týmž aktuálním problémem se v Česko-polském sborníku zabývají ještě dvě stati: polský dialektolog K. Dejna v článku Z zagadnień polsko-czeskiego pogranicza językowego (s. 113—128) odmítá pro polská nářečí západotěšínská označení „východolašská“ právě proto, že pro českou příslušnost lašských nářečí rozhoduje v současné době především pocit společenství územního, hospodářského a kulturního. Vznik a další osudy lašských nářečí bude třeba zkoumat na základě materiálu historické dialektologie; zvláštní opatrnosti je třeba při hodnocení současného materiálu slovníkového. A. Dostál v příspěvku K otázce přechodných jazykových oblastí, zvláště česko-polských (s. 133—145) přistupuje k spornému problému především s hlediska obecného a metodologického; zdůrazňuje, že při rozboru otázek toho druhu je třeba si všímat jazyka jako celku, nikoli jen hláskosloví a výpůjček lexikálních.

Vliv češtiny na vznik a další utváření spisovné polštiny zkoumá a hodnotí tu polský linguista Z. Stieber (Wplyw czeszczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego, s. 27—34). Není to thema nové, protože o působení češtiny na spisovný jazyk polský v různých obdobích jeho vývoje bylo už napsáno několik významných studií, a to na obou stranách.[3] Český vliv zasáhl polštinu zejména ve třech obdobích, v době pokřestění Polska v 2. polovině 10. století, v století 15. a v období reformačním; zůstal však vždycky omezen v podstatě jen na výpůjčky lexikální a nikdy se výrazněji neprojevila zároveň také tendence přijímat i některé české znaky systémové, na př. hláskoslovné nebo tvaroslovné. Pozornosti zasluhuje Stieberův výklad o rozhodujícím vlivu češtiny v těch případech, kdy si při tvoření spisovné polštiny konkurovaly dvě polské varianty, nejčastěji velkopolská a malopolská; v takové situaci zpravidla vítězila varianta, která byla češtině bližší.

Dílčí otázce tohoto českého vlivu na spisovnou polštinu je pak věnována materiálově dobře podložená studie V. Kyase K rekonstrukci české předlohy staropolské bible (s. 39—64). Definitivnímu řešení otázky, který český biblický text posloužil za předlohu jediné (neúplné) staropolské bible, t. zv. bible královny Žofie (zkracováno BŽ) z r. 1455, bránilo — a vlastně dosud brání — značné množství staročeských rukopisných biblí, dosud blíže neprozkoumaných. V. Kyas už dříve v čl. Za českou předlohou staropolské bible (Slavia 21, 1952, s. 112—124) zjistil, že první úsek BŽ (Gen. 1,1—36,5) byl překládán podle nějaké české bible z t. zv. 1. recense (asi toho typu, který zastupují bible Kunštátská, Starý Zákon Cardův a Starý Zákon Pálffyovský), kdežto v další části se polští překladatelé opírali o předlohu jinou, která připomíná českou 2. recensi (k ní patří hl. bible Mikulovská a Mlynářčina). Ve své nové studii Kyas jednak osvětluje některá nejasná, po př. porušená místa polského textu, dochází však zároveň také k některým pozoruhodným závěrům o postupu práce na překladu BŽ. Předloha, podle které pracoval první překladatel, byla po stránce jazykové velmi chatrná a domněnka Kyasova, že tím lze vysvětlit i jazykové nedostatky této části bible polské, je velmi pravděpodobná; snad právě proto byla práce na překladu dočasně zastavena a obnovena teprve tehdy, když se podařilo získat předlohu dokonalejší. V práci pokračovali pak tři písaři, snad současně, a protože jeden z nich byl brzy vystřídán, je BŽ dílem celkem pěti písařů. Nezbytným předpokladem pro dořešení celé problematiky okolo BŽ a její české předlohy je nová kritická edice této významné polské jazykové památky s paralelně otištěným nejbližším textem staročeským a s variantami také z ostatních stč. biblí; metodické výhody srovnávacího postupu založeného na tomto základě jsou z několika ukázek, které Kyas ve své práci uvádí, dobře patrné.

Soubor bohemistických příspěvků z Česko-polského sborníku vědeckých prací uzavírá T. S. Grabowski čl. Działalność Franciszka Bolemíra Kwieta w Warszawie (s. 113—118) o pobytu českého filologa F. B. Květa (1825—1864) ve Varšavě, kde v letech 1862—1864 působil jako lektor a později jako mimořádný profesor slovanských jazyků na učilišti Szkoła Główna Warszawska; mezi jeho žáky tam byl i vynikající polský jazykovědec J. Baudouin de Courtenay, který na svého učitele a jeho práci vzpomínal s uznáním.

Naše řeč 7-8, ročník 40/1956

Předchozí Lumír Klimeš: Nová pojmenování železničních návěstí, znamení a návěstidel za posledních deset let

Následující Fr. Daneš: Vzdáti zápas