Apr MAY Jun 1 2009 2010 2011 1 capture 1 May 10 - 1 May 10

Close Help

Slovo stezka a souznačné názvy v češtině

Luděk Bachmann

[Články]

Studium slovní zásoby nářečí, ať v rámci jednoho jazyka, nebo i v měřítku širším — srovnávacím, představuje podstatnou a nedílnou součást dialektologie. Také naše literatura, v níž jsou zastoupena obě hlediska, má tu už významnou tradici.[1] Dnes ovšem — na rozdíl od starších prací, které byly odkázány vesměs na omezenější prameny — je většinou k dispozici dostatek spolehlivého materiálu z výzkumných anket. Tak i tento příspěvek využívá bohatých výsledků, které přinesla korespondenční akce uspořádaná Ústavem pro jazyk český ČSAV;[2] chce jejich zpracováním a zveřejněním zaplnit, třeba jen dílčím způsobem, některé mezery v řadě příbuzných domácích studií.[3]

V současné době existují v češtině pro pojem »úzká cesta pro pěší« tři základní skupiny pojmenování, a to:

1. pěšina, užívané převážně v české oblasti (I),

2. chodník, vyskytující se ve východní polovině Moravy — při shodě se slovenštinou vzniká tak v širším smyslu oblast moravskoslovenská (III),

3. stezka / stežka a stezník / stežník, jež tvoří do jisté míry přechodnou oblast, zhruba na bývalém pomezí česko-moravském (II).[4]

Avšak nynější stav, byť poměrně vyhraněný jak významově (sémaziologicky), tak i po stránce jazykově zeměpisné, je jistě jen jedním ze stupňů rozsáhlejšího vývojového procesu; ukazuje se totiž, že v době celkem nedávné zde byly poměry odlišné a že už dnes, zvláště vzrůstajícím vlivem spisovného jazyka, se opět postupně vytvářejí podmínky k vývoji dalšímu. A proto se pokusíme pouze o výklad současné situace, ač by ovšem nebyl bez přitažlivosti ani hlubší pohled historický.

Za východisko — alespoň pro oblast I a II — lze považovat pojmenování stezka, na jehož základě patrně také vzniklo slovo pěšina, zdrob. pěšinka (viz dále). Tato skutečnost je tím zajímavější, že označení pěšina, které je dnes v podstatě jediným neutrálním, a přitom zcela běžným názvem spisovným, můžeme pokládat za dosti mladé: vyskytuje se teprve asi od 18. století. Náš názor se opírá především o zjištění, že v dostupných pramenech předcházejících Tomsovu slovníku Vollständiges Wörterbuch der böhmisch, deutsch und lateinischen Sprache (1791), který je poprvé zaznamenává jako heslové slovo, a Tomsovu Malému německému a českému slovníku (1789), který je uvádí jako překlad německého Fußsteig (Thamův Deutschböhmisches Nationallexicon z r. 1788 překládá něm. Fußsteig, Fußweg slovem pěšinka), se vůbec se slovem pěšina nesetkáme (vyjímaje Slovník Mater verborum!).[5] To samozřejmě neznamená, že by nemohlo existovat třeba už i několik desítek let dříve, poněvadž od vzniku slova do jeho zachycení v slovníkovém díle vždy uplyne jistá doba; dále nutno mít na zřeteli také značnou závislost starších slovníků na jejich předlohách. Na druhé straně je málo pravděpodobné, že by právě tato tak důležitá skutečnost zůstala u všech autorů slovníků zcela bez povšimnutí.

Pro pozdější vznik slova pěšina svědčí i řada činitelů jazykových; vyplývají z bližšího rozboru archívního materiálu.[6] Významný je tu hlavně poznatek, že slovníky z období před dílem Tomsovým spojovaly hesla pěší a stezka a uváděly je též jako souslovné pojmenování pěší stezka (srov. Daniel Adam z Veleslavína, Silva quadrilinguis, 1548: pěší stezka / stezka pro ty jenž pěšky jdou …; stezka / pěší stezka …). To ovšem zároveň předpokládá jistou významovou specifikaci názvu stezka; ta vyžadovala, aby se k němu pro větší zřetelnost přidával přívlastek pěší, na nějž se pak přesouvalo významové jádro (srov. s. 197). A to také byly podmínky, za kterých mohl z původního jména stezka přes mezistupeň pěší stezka tzv. kondenzací vzniknout nový, jednoslovný výraz pěšina, shodující se se slovem stezka i v rodě; průvodním zjevem je asi též slovotvorná obměna pěška, kterou dokládá z Kladska J. Št. Kubín (Lidomluva Čechů kladských, 1913, část kmenoslovná). Přímou vývojovou paralelu spatřujeme přirozeně v označení silnice, které nahradilo sousloví silná cesta a patrně nezůstalo bez vlivu na pojmenování pěšina.

Pro mladší původ tohoto názvu je příznačná i jeho rozpínavost. Jako novotvar už vžitý a živý šíří se ze středních Čech na úkor slova stezka / stežka přes své dosavadní hranice dále až na Moravu (za možný projev expanze slova pěšina do oblasti označení stezník / stežník chápeme variantu pěšník, doloženou jednou z Chotěbořska, která snad vznikla napodobením slovotvorné stavby pojmenování staršího). Potvrzují to také hojné přípisky vyplňovatelů anketového dotazníku z oblasti II, zvláště z moravské strany, kteří v dvojici stežka - pěšina označují slovo stezka za zastaralé; názory vyplňovatelů nemůžeme sice přijímat bez výhrad jako průkazné doklady k chronologii vzniku těchto jmen, přece však dostatečně svědčí aspoň o tom, že tato slova mají v jejich nářečním povědomí nestejnou hodnotu.

 

Zřejmě nejstarší je označení stezka, popř. stežka; to se v běžném užívání dochovalo na širokém pásu podle bývalé zemské hranice, zabírajícím spíše severovýchodní část Čech, z Moravy pak větším dílem přilehlý úsek přibližně od Prostějova k Hustopečsku. Tento klínovitý útvar, který v nynější době představuje jakýsi předěl mezi oblastmi I a III, je patrně pozůstatek nějakého většího celku, a to nejen západoslovanského, nýbrž dosahujícího až na území větve východní (srov. Atlas russkich narodnych govorov central’nych oblastej k vostoku ot Moskvy, Moskva 1957, mapa č. 231). O větším dřívějším rozšíření slova stezka také na domácí půdě svědčí kromě archívních dokladů i to, že dosud jednotlivě prosakuje vedle označení pěšina po celé oblasti I. Nejasnou v této otázce zůstává oblast III, včetně Slovenska, pro kterou ze starších období nemáme k dispozici dostatek pramenů (název stezka se objevuje v Moravských zemských deskách z kraje Olomouckého, ale to přičítáme vlivu úředního jazyka); dotazníková anketa pak nepřinesla průkaznější náznaky, že by se tu slova stezka užívalo stejně jako v oblasti I.

Ačkoli tedy pokládáme oblast II za zbytek staršího stavu, netvrdíme tím, že by dnešní situace skýtala obraz zcela shodný s minulostí; naopak nářeční pestrost, jež se zrcadlí i v nemalé členitosti zeměpisné, je výsledkem proměnlivého jazykového vývoje, který ostatně ještě ani dnes není úplně ukončen.

Zjevný rozdíl shledáme především ve střídání kmenových souhlásek -z- / -ž-, které se projevuje nejen v základní dvojici stezka / stežka, ale i jinde, srov. stezník / stežník apod. Protože však v této otázce nemůžeme k dosavadním výkladům, shrnutým nejnověji K. Zierhofferem,[7] přispět něčím podstatnějším, upozorňujeme pouze na některá fakta z ankety: Podoba stezka je rozšířena v severočeském cípu a ojediněle při okrajích celé oblasti, proti tomu varianta stežka se objevuje na většině ostatního území II;[8] jistě zajímavá je potom skutečnost, že se několikrát vyskytují vedle sebe podoby stezka a stežník.

Ke krajovým zvláštnostem patří i bohatší soubor příslušných slovotvorných obměn. Tak k základnímu slovu stezka, které pozbylo zdrobňujícího významu, přitvořilo se podle obvyklých typů jako zdrobnělina označení stežička, doložené z různých míst na české straně; podoby steštička (z Moravskobudějovicka) a steščička (z Tišnovska, srov. též formu ceščička z Bílovecka) chápeme jako přiklonění k zdrobňování jmen typu deska — destička / deščička. Výraz stešinka, zachycený ve významu ‚cestička v rozčísnutých vlasech‘ z Jindřichohradecka, je možno vykládat jako tvarové přizpůsobení slovu pěšinka. Podobnou, avšak mnohem výraznější variantou je jméno stezník / stežník, které patrně vzniklo pod vlivem označení chodník. Tento novotvar se podle našeho názoru nejen rozšířil hluboko do sousední oblasti II, ale působil tu též jako modelový činitel slovotvorný (srov. s. 199); na druhé straně se zase slovo stezník / stežník mohlo stát jistým prostředníkem toho, že spolu s ním proniklo označení chodník v hojnějším počtu i na Tišnovsko a jednotlivě, nicméně v řadě míst, až na Královéhradecko (výrazu chodník užívá ve svých spisech B. Němcová, Al. Jirásek atd.). Dnes jsou ovšem podmínky tohoto vývoje zastřeny hlavně ústupem podoby stežník k jádru oblasti II, takže úsek, na němž se jméno stezník / stežník nyní vyskytuje, není už s oblastí III územně spojen; vesměs slábnoucí výskyt výrazu stežník konstatují četní vyplňovatelé dotazníku.

V souvislosti se slovotvornou stránkou je třeba předem poukázat také na zvláštní významový odstín označení stezník / stežník. Z historického přehledu vyplývá, že pod pojmem »stezka« se od nejstarších dob rozuměla úhrnně komunikace spíše vzniklá přirozeným pochodem než upravená uvědomělou činností (proto byla též nejčastěji vysvětlována lat. semita). S postupným rozvojem spojů začaly se vedle sebe objevovat jednak komunikace náhodné a stálé, jednak užší pro chůzi a širší pro jízdu. Tak si také vykládáme specifikaci názvu stezka: zprvu se k němu pro odlišení ‚stezky pro chůzi‘ od ‚stezky vůbec‘ připojoval určující přívlastek pěší; toto vyjádření pak nabylo povahy sousloví pěší stezka (jak se to projevuje i v slovníku Veleslavínově a Vusínově — viz zde s. 194), a to v souhlase s věcným ztotožněním pěší stezky s ‚cestou pro chůzi‘ na rozdíl od cesty ‚pro jízdu‘ (k tomu srov. ještě pozoruhodný výklad Ant. Bernoláka v díle Slovár slovenskí III, 1825 — 1827: p’ešina … syn. chodník, pešá cesta …). V oblasti II došlo — podle mého vlastního nářečního povědomí z Vysokomýtska — k vyrovnání s touto tendencí tak, že se u jména stezka / stežka zachoval poněkud obecnější význam (dosvědčují to také přípisky vyplňovatelů, kteří porůznu uvádějí spojení jít stezkama / stežkou, po stezkách, popř. dodávají názvy nábližka, nablížovačka = ‚cesta, kterou se dojde dříve k cíli‘ — z Hořicka) a k označení skutečné komunikace (bývala nezřídka širší, takže se po ní mohlo také jezdit — třeba s trakařem apod.) se využilo slova stezník / stežník (srov. např. poznámku z Poličska: stezka = nahodilá, stežník = trvalý). Za pokračování zmíněného významového rozlišování nebo odstiňování můžeme považovat rovněž to, že jméno stezka se uplatňuje převážně v termínech jako horská, turistická, zálesácká stezka, přeneseně válečná stezka atd.; v pohorských krajinách stačí asi název stezka bez bližšího určení (srov. např. poznámku z Kašperskohorska: stezka = horská pěšina).

Třetím typem je označení chodník, zdrob. chodníček, které se však trochu vymyká našemu úkolu, a to ani ne tak pro své zeměpisně okrajovější rozšíření, jako spíše pro svou těsnější vývojovou spojitost se Slovenskem. Slovo chodník totiž, které v slovenštině odpovídá českému spisovnému názvu pěšina, vytváří územně jednotný celek zabírající východní polovinu Moravy a takřka celé Slovensko. Bez bližšího přihlédnutí k slovenským jazykovým poměrům nemůžeme proto vyslovovat pevnější závěry; tento případ by ovšem zasluhoval více pozornosti, protože tu jde i o to, jak se slovo chodník bude dále chovat v sféře českého národního jazyka.

V této souvislosti můžeme též vyslovit oprávněnou domněnku, že ani jméno chodník nemusí být označením původním. Přivádí nás k ní mj. ta skutečnost, že v staročeském materiálu není toto slovo v sledované platnosti zachyceno; ze slovníků je uvádí teprve K. Z. Vusín z 18. stol., díla D. Adama z Veleslavína je však ještě neobsahují. V literatuře staršího období se objevuje u J. Á. Komenského, který si je asi přinesl ze svého rodného prostředí (srov. Janua linguarum reserata, 1633: … pro stezku cesty neopouštěj, lečby třený byl chodník); v místních památkách, které jsme však pro jejich špatnou dostupnost mohli prozkoumat jen malou měrou, se pak hranice jeho prvotního užívání posunuje před rok 1560 (srov. Moravské zemské desky, kraj Olomoucký, 1480 — 1566: … cestami i chodníky svobodně jezditi …). Nedostatek dokladů je pochopitelně třeba přijímat jako svědectví méně průkazné, neboť za tehdejších podmínek byla krajová platnost slova chodník z celočeského hlediska příliš bezvýznamná, než aby mohlo proniknout do zpracovávané slovní zásoby. Výraz chodník byl ovšem i v staré době znám, ale ve významu, jaký má nyní slovo chodec; tak se též uplatňoval v složeninách obvyklých dnes pouze v odborném názvosloví, např. mimochodník. Dalo by se usuzovat, že se tento význam slova chodník přenesl i na ‚místo, kudy se chodí‘, zvláště když k podobné změně, jak známo, došlo u příbuzného označení chodba (k tomu srov. stanovisko A. Brücknera, Słownik etymologiczny języka polskiego, 2. vyd., Varšava 1957); taková domněnka je však málo pravděpodobná, poněvadž není obdoby, že by se jméno činitelské stalo jménem místním (u slova chodba to bylo možné proto, že původně mělo význam dějový). Nelze vyloučit ani možnost, že označení chodník nahradilo nějaký jiný, starší výraz, třeba už v době velmi dávné. Důležitou okolností je tu skutečnost, že v úseku III nemáme žádný odraz slova stezka, což sice může být jednak známkou, že zde takové označení prostě vůbec nikdy nežilo, ale rovněž důkazem, že zcela převládl novotvar chodník. Kdybychom předpokládali obdobný vývoj jako při označení pěšina (srov. s. 194), přicházel by v úvahu jako východisko patrně jiný výraz než (pěší) stezka, poněvadž podle rozdílu v rodu pojmenování lze soudit, že proti oblasti I a II působil na tomto moravskoslovenském celku slovotvorný základ rodu mužského (odpovídá tomu i východoslovenská varianta pěšník, která ovšem mohla vzniknout zcela nezávisle na českých poměrech — srov. F. Buffa, Nárečie Dlhej Lúky v Bardejovskom okrese, 1953; viz též zde s. 194). Je pak jistě lákavé spojit tuto otázku se slovem pútec, označením ‚cestičky v rozčísnutých vlasech‘,[9] neboť u něho se projevuje nápadná shoda v rozšíření se slovem chodník; a jméno pútec se v této platnosti déle udrželo právě pro své speciální využití v přeneseném významu (podobného rázu je asi v ruštině název putik, ustrnulý v mysliveckém názvosloví — srov. Velký rusko-český slovník, 1956).

Nového významu nabylo slovo chodník počátkem 19. stol. v souvislosti s úpravou městských ulic; označila se jím ‚vyvýšená část ulice nebo silnice podél jízdní dráhy vyhrazená chodcům‘. V podstatě však šlo jen o užití tohoto slova v specifické platnosti (k jeho rozšíření přispěla patrně i beletrie; v obrození bylo oblíbeným básnickým prostředkem). Označením chodník byl v tomto případě vytlačen název pěšina běžný na českém území, kterého se po jistou dobu užívalo i jako pojmenování nové skutečnosti (srov … a také při obojích domořadích má [koňský trh] půldruha sáhu široké pěšiny …, Rozličnosti, 1826; ale: celé město [Praha] jest takměř již dlážděné velkým rovným kamenem a chodníky ve všech ulicích hrubou žulou …, Česká včela, 1836).

Pro úplnost by bylo třeba všimnout si blíže ještě několika jmen, u nichž dochází k významové záměně nebo k míšení s probranými názvy. Činíme to jen stručně jako pouhý dodatek k našemu článku, poněvadž tu je třeba širšího pohledu z hlediska slavistického; mimoto jejich vztah k našim zkoumaným pojmenováním není na stejné úrovni. Týká se to především obsahově nadřazenějšího označení cestička, které se uplatňuje všude tam, kde pro jazykovou situaci není výstižné konkrétní vyjádření; při tom samozřejmě nemalou měrou rozhoduje nářeční slovní zásoba. Tak v oblasti I se v odpovědích vyplňovatelů dotazníku poněkud častěji objevuje slovo cestička směrem k okrajům území, protože se zde asi dosud zcela neustálilo označení pěšina. Jméno cestička se častěji vyskytuje rovněž na přechodu mezi oblastmi II a III, zvláště na Blanensku; je to jistě tím, že tradiční výraz stezka po generacích ustupuje z běžného užívání, název pěšina sem zatím proniká jen velmi střídmě a označení chodník tu už zase není tak spontánní jako ve vlastní oblasti III.

Ze slovotvorných zvláštností stojí aspoň za zmínku zaznamenané podoby cestka (z Roudnicka), cestina (z Frenštátska) a cestečka (spíše ze severovýchodní části Moravy, hlavně pak z Opavska). Pozoruhodná je zvláště forma cezička (z Náchodska), jež vznikla patrně zkřížením podob cestička a stezička. Spřízněným označením je též slovo dráha, vyskytující se řídce v oblasti I a II; v archívním materiálu jsou dále zachyceny dva zajímavé doklady z 15. stol.: … inter semitam alias drah …; in calle na stezczie, antiqua wlgaris dicit na mijch drahach … (v této souvislosti připomínáme východoslovenskou variantu dražka, kterou uvádí V. Machek přímo ve významu českého jména pěšina — viz zde s. 196; a podobná situace je i v ruštině). Zčásti sem patří také označení mez, protože se někdy věcně ztotožňuje s cestičkou v poli.

Na závěr shrnujeme: Slovo stezka je starobylé slovanské pojmenování, které se u nás udrželo v původním významu v zúžené oblasti na rozhraní Čech a Moravy. Nedořešenou otázkou zůstává vznik názvu chodník, představující časově střední období a zeměpisně východní jádro, odkud se toto slovo přeneslo do sousedních oblastí. V nové době se ze středu Čech rozšiřuje jméno pěšina. Můžeme předpokládat, že v dalším vývoji slovo pěšina — jakožto živý název spisovný — postupně vytlačí ostatní nářeční označení a stane se posléze pojmenováním užívaným obecně. Se zvláštním vývojem lze počítat v oblasti III, a to proto, že jména chodník bylo využito ve spisovném jazyce, třeba v poněkud odlišném, specifickém významu. Slovo stezka nabude pravděpodobně povahy odborného názvu.

---

Naše řeč 5-6, ročník 45/1961

Předchozí Marie Korandová: O českých nářečních názvech pro brambory

Následující Božena Zimová: Některé způsoby vyjadřování záporu v řeči starého Podskalí