«FEB MAY Jun 1 2009 2010 2011 4 captures 11 Dec 09 - 1 May 10

Close Help

Futeř

Václav Machek

[Články]

Zimní vichřice má ve východních Čechách zvláštní krajové jméno futeř (2. pád futeře, rodu ženského). Toto slovo nyní začíná pronikati i do hovorové češtiny pražské, ba i do spisovného jazyka, ale v nesprávné podobě fukeř nebo i fukýř, fukejř (r. muž.).

Loni 4. ledna jsme v Lidových novinách čtli kursivku Fr. Oberpfalcra Futeř, ne fukýř, zakončenou takto:

„… Josef Šír, rodák z Jilemnicka, který to vše [sněhové bouře v horách] vypisuje v jedné ze svých krkonošských povídek, uzavírá líčení slovy: To byla futeř neobyčejná! A tak jmenují tento přírodní jev všichni Čechové pod Krkonošemi. Futeř je to, a nikoli »fukýř«, jak přikloněním k jiným známým slovům (foukati, vějíř, moždíř atd.) přetvořili ten rázovitý horácký termín lyžaři, kteří málo přicházeli v přímý styk s našimi horáky. A kdykoli budete chtít prudkou sněhovou vánici pojmenovat po horácku, nezapomeňte, že futeř je rodu ženského!“

S jejím autorem srdečně souhlasíme. A protože se přesvědčujeme, že se jeho kursivka nedostala všude tam, kde by bylo potřebí, pokládáme za nutné, aby slovu futeř věnovala — v duchu svého programu — pozornost i Naše řeč.

Že Oberpfalcrovo varování přešlo bez valného účinku, to dosvědčil bezděky i pražský rozhlas. Slyšeli jsme v něm letošní zimu v jistém „pásmu“ to slovo několikráte, a to v mužské formě fukejř. Rozhlas je nejlepší cesta, po které by mylná podoba mohla rychle proniknouti do všech vrstev národa, anebo zřetelně svědčí aspoň, že to slovo skrytě v pražském hovoru opravdu žije. Ona ostatně, zdá se, proklouzla do pokladu spisovného jazyka již dříve, i když snad teprve nedávno. PS.[1] 1, 765 zaznamenává (kromě futeře) i domněle nářečové podoby fukeř (žen. r.), fukéř, fukýř (muž.), bez literárních dokladů.

Slovo futeř je jinak doloženo jen u Kotta 6, 241 (z Bydžovska a j.) a u Kotíka, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku 40. Mně je běžné již od dětství (z Hořicka). Vždy bylo a je toliko v rodě ženském, označuje prudké mrazivé zimní vichřice se sněhem: takové, při kterých se dělají v úvozech závěje ze suchého sněhu, sfoukaného s rovných polí; takové, kdy nám vichr smetává sníh se střech a práší jej do oken, kdy všechen živý tvor nejraději zalézá do tepla; tedy nikoli mírné vánice, také nikoli pouhé „plískanice“ mokrého sněhu. To je dneska futeř! Jít v takový futeři, to je vo nemoc!

Slyšeti fukeř nebo dokonce fukýř, fukejř je tomu, kdo má ve své rodné mluvě od malička výraz futeř, poněkud trapné. Tak asi trapné, jako když slyšíme někoho, jak užívá cizích slov, ale plete si je; tím trapnější, že jde o slovo z našeho vlastního jazyka. Troufám si tvrditi, že podoba s k v nářečích nikde neexistuje. Je to bezpochyby, jak poznal Oberpfalcer, „přínos“ pražských lyžařů, a poněvadž se taková mylná asociace (se slovesem foukati) nemůže objevit hromadně, je samozřejmé, že to byl přínos individuální, omyl jediné osoby, který se ujal a rozšířil proto, že se stal součástí pražského lyžařského slangu. Ale příslušnost ke slangu by mohla život tohoto „novotvaru“ zajistit na dlouhou dobu a slovo fukeř by se tedy mohlo uchytit v novinách a v krásné literatuře velmi lehko a — uvážíme-li prestiž hlavního města — mohlo by dokonce zatlačovat i nářečové původní slovo futeř. Že to nebezpečí nezveličujeme, je vidět z Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého; ten v 1. vydání uváděl „fukéř, častěji fukýř“ již jako lidové a hovorové, a to již pouze v rodě mužském, ale — což je výmluvné — futeř již neměl! V 2. vydání pak vedle domněle náležitého fukéř fukýř sice futeř má, ale s hvězdičkou a s rodem mužským. Aby takovému úspěchu pouhého nedorozumění jednoho pražského lyžaře bylo zabráněno, odhodlali jsme se napsat tyto řádky. O nápravu nutno pečovati, dokud je čas; zakrátko by se mohlo tvrdit, že boj je zbytečný, že slovo fukeř už nabylo domovského práva, nebo dokonce, že vítaně obohatilo, třeba v „odchylné“ formě, naši spisovnou zásobu slovní.

Tvrdíme-li, že jediná oprávněná podoba je futeř, máme povinnost pověděti něco i o původu toho slova. Než tak učiníme, uvedeme jiný citát z Lidových novin (12. I. 1941), podepsaný zkratkou k. k., o slovech téhož významu z Českomoravské krabatiny.

„Nedávný entrefilet o fukýři neboli o futeři mě popíchl, abych přichvátal do „futeřího“ mlýna také s horáckou troškou. I u nás na Českomoravské vysočině bývají v zimě vánice, takové, že byste ani psa ven nevyhnali. Sněhové krupičky padají do tváří jako oheň, divoký vichr proniká sebe teplejším oděvem a zalyká i junáka s nejzdravější hrudí. To je tam dnes čina! říkají lidé, když se tak venku čerti žení, nebo si uleví širším tvarem: To je tam činěnica! Užívá se také slovesné podoby: To se tam činí! Horácký lidový slovník však má na označení zimních rozpoutaných běsů ještě dva výrazy, fujavica a šuteřica. Kdežto etymologie činy a činěnice je jasná, nelze tak říci o druhých slovech, označujících týž pojem. Fujavice snad povstala z citoslovce, šuteřice je původu zcela nezřetelného. Buď jak buď, počet synonym svědčí zřetelně o tom, že činěnice, fujavice a šuteřice bývají na Horácku častými hosty.“

Náš laskavý čtenář si tu zajisté povšiml vnitřního rýmu slov futeř a šuteřica. Uvedli jsme ten citát dále i proto, aby bylo vidět, že i v jednom nářečí může býti pro tento pojem výrazů několik. To není bez významu; jejich početnost sama říká něco o povaze těchto slov. Musíme je konečně uvésti co možná všecka (i jiná slova na -ica, i když jde o mírnější metelici), neboť mohou na sebe vzájemně působit v utváření přípon anebo i jinak.

1. Především výrazy činěnica, čina. Ty jsou jasné. Čina je typické postverbale k činiti se, nikoli snad starý ženský druhotvar k čin.

2. Jasné je také slovo metelice (PS.; metejlice Eliášová, Listy fil. 66, 393; laš. metelica Hor., sloven. Kálal). Srov. us. to se tam mete! (PS.), val. snih mete, zametlo snihem a pod. (Bartoš), tam metě, nametlo sněha (Horečka 117). Jsou i kratší formy metel (PS.), meteľ (B., Hor., Kálal), meteľa (B.), metelka (PS.). Zdá se, že vznikly zkrácením z metelica, ne naopak. Připomínáme hned, že do této skupiny patří i nářečové jméno závěje záměť (zámněť Hodura, Nář. litomyšlské 57; Kubín, Lidomluva Čechů kladských 256; zámňet i -ť mask., Svěrák, Boskovické nářečí 133; zámeť mask., záměť fem. B., zaměť Hor.). Obdobné útvary jako metelica a meteľ jsou i u jiných Slovanů.

3. Valaš. dřenica, dření (Kašík, Popis a rozbor nář. středobeč. 91); srov. dře snihem, cesty sú zadřené (zaváté), snihem dře do očí (tamtéž), v zímě to tady dře (= jsou vánice, Kašík 131). Toto slovo by však zasloužilo zvláštní úvahy: jinde znamená hromadění ker (PS.), dřenice šla = hnul se led (Dušek, Hláskosloví nář. jihočes. 18).

4. Chumelenice, zkráceno v chumelice, chumelka (PS.; též Hošek, Nář. čes.-mor. I, 96; viz i NŘ. 25, 200), srov. metelice, metelka; chumela, -e (Hošek II, 137), srov. meteľa. Některá slova s počátečním ch- připouštějí záměnu ch—š (na př. chocholka—šošolka, NŘ. 25, 199; šošolinka vrchol stromu, Kubín 60); tak i toto: máme šumelit se (na severní Moravě; B.), šumela, za nedoložené *šumelica je šupelica, doložené z Valašska, za synkopované *šumlica je šumplica (hanácky šompleca) (B.). K šupelici patří konečně analogický novotvar šupeliti se (u Počátek, Kott 3, 979).

5. Kudolica, kundolica. Viz NŘ. 25, 201.

6. Fujavica, chujavica. Vedle běžného slovesa foukati, fúkať je od téhož zvukodobného základu fu- s jinou (zřejmě starší) příponou -ja- sloveso fujať „mésti sněhem, foukati (o větru)“ (Kott 6, 239 a j.; dále ufujať přiváti: vítr ufujal závěje; vefujat sníh na hůru, Kott Dod.; nafujalo sněha Hor.; zesílené fujigať = silně fučeti, B.). Jako od foukati je fúkavica (Kott 6, 239; B.), fókanice (Kott Dod.), tak od tohoto fujať je morav. a slovenské fujavica (Jg., PS., B., Kálal, Hošek, Hor.), fujanica (Kott Dod., Gregor ČMF. 28, 50), s jinou, kratší příponou pak fuják (PS., B., Kálal). Fúja (Kott 7,1249, Přísp. 2, 56; B.) může býti buďto útvar zkrácený z fujavica, anebo to může býti postverbale k fujať, srov. čina.

Je však také znění s ch-: sloven, chujať, chujavica, chujava, chuja, chúja. Obě ty podoby mohou býti třeba i v témže nářečí; tak na př. v lašském nářečí Frenštátu a okolí je podle Horečky fujavica i chujavica. Obojí znění základního slovesa může býti samostatné a starobylé.[2]

7. Šuteřica a šutořica (B.), šutera (Kott 3, 982). Poměr k slovesu (šuteřiti se, Jg. 4, 528 = Kott 3, 982, val. šutořiť = mésti sněhem, Kott 7, 880; B.) je týž jako mezi chumelica a chumeliti se. Patří sem zajisté i Bartošova sotoreň („veliká nepohoda, když se sníh valí a vítr fučí“); avšak nemá tu být š- (chyba pera)?

Stran výkladu těch slov podávám jen domněnku, která se snad nezalíbí každému. Aspoň bude pobídkou k dalšímu bádání.

Tato slova si vykládám tak, že se tu zkřížily dvě skupiny. Chumelice a metelice mají stejné příponové zakončení -elice, kromě toho ještě m společné; obě ta slova se tedy zkřížila velmi snadno, ve výsledku se však místo l v příponě objevila druhá plynná hláska r, resp. její měkká střídnice před i nebo j. Vycházíme tedy z nedoloženého východiska *chuterica. A poněvadž všechny tyto výtvory jsou slova expresivní, můžeme tu snadno přijmouti další hláskové záměny začátečního ch-: jednak záměnu ch/š jako u chumelit/šumelit, a tak dostaneme slovo šuteřica; jednak záměnu ch/f, takovou, jaká je v chundel/fundel (NŘ. 25, 200, pozn. 3). Tím konečně dospějeme, vypustíme-li koncové -ica (vzorem byla dvojice metelica—meteľ), k slovu futeř. Všimněme si, že výraz fundel se svým f- je v nářečí kladském a že také slovo futeř je v severovýchodních Čechách.

Platné služby by nám zde prokázal jazykový zeměpis. Kdybychom měli jen Bartošův slovník, kladli bychom slovo šutořica s významem „metelice“ jen na Valašsko. Ale dopisovatel Lidových novin nám šuteřici a Kott 3, 982 šuteru jasně dosvědčili v témž významu i pro Českomoravskou vysočinu. Kam až sahá směrem do Čech? Kdybychom nyní přesně znali hranice rozšíření slova futeř, možná že by šuteřica, šutera a futeř někde spolu hraničily, a tím by jejich společný původ byl ještě pravděpodobnější. Ale o tom bohužel zatím nic nevíme. Je však také možno, že šuteřice a futeř tvoří nyní již jen oddělené tři ostrovy, a to právě jen v oblastech položených výše.

---

Naše řeč 2, ročník 26/1942

Předchozí kř.: Zlidštět a zlidštit

Následující Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých