Radosti a dny, II.

V. Marek

[Posudky a zprávy]

Marcel Proust, Radosti a dny. Dílo Marcela Prousta 1. Přeložil Jar. Zaorálek. Odeon, Praha 1927. Str. 139. Za Kč 21.—.

(Konec.)

K referátu o Zaorálkově překladu tohoto románu Proustova zbylo nám z předešlého sešitu Naší řeči ještě několik drobnějších poznámek a výtek, týkajících se jednotlivých chyb a nepřesností, které byly způsobeny jednak vlivem originálu, jednak dnešní běžnou češtinou ne vždy a ne ve všem pečlivou. Není toho mnoho, ale za zmínku to přece stojí — aspoň k užitku budoucím.

Vybraná a dost často hledaná forma originálu svedla překladatele, který se opravdu se vkusem a se zdarem snažil zachovati stilistickou vybroušenost a jemnost francouzské knihy i v českém znění, leckdy k strojenostem. Takovými strojenými výrazy zdají se mi na př. slova: příslib 70 m. slib; zásnuby (se smrtí) 84 m. námluvy, zasnoubení; zasněně 79 m. snivě; strázeň 127 m. strast, utrpení; nezměrnou silou 127 m. nesmírnou (nejasné je: nesměrné, prchavé a nehmatatelné stíny 85); jasnozřivý, -ost (clairvoyant) 8 a j. m. obyčejnějšího jasnovidný; okna zírající na moře 28 m. hledící, vedoucí; stříbřitý zvuk 29 m. stříbrný; listoví 39 a j. m. listí; do nesměrna (rozšířil okruh) 54 m. do nesmírna; jediná skutečnost tkvěla v tom světle 89 m. zbývala, byla a j. Jistá hledanost výrazu se jeví i v některých vazbách; pokládám za ni na př. zálibu (ne ovšem důslednou, ale přece zjevnou) v genitivu záporovém: smích, jehož již nikdy neuslyšíme 10 a j., neopouštěl Františky 128, dokonce také: aniž by jich chápala 62 a j. m. je, nebo: to, čeho netřeba ukazovati 56 a j. m. co, a i v jiných vazbách genitivních: přála mu dobré noci 62 m. dobrou noc, ceniti si obraznosti 55 m. obraznost (podle »vážiti si čeho«), dovršila své profanace 24 m. profanaci. Spisovnou afektaci vidím i v doplňkových instrumentálech: ptala se jí, je-li kněžnou Violantou 38 m. kněžna; jsou největšími krasavicemi 45 m. krasavice; spíš je pravdou 105 m. pravda; chci býti závislou 46 m. závislá; nebyla ničím zvláštním 130 m. nic zvláštního.

V několika případech přilnul, jak se zdá i bez srovnávání s předlohou, překladatel k svému originálu i slovně poněkud přes míru proti ustáleným výrazovým způsobům českým. Tak píše na př: v den svých třinácti let 11 m. třináctých narozenin; nebylo kdy k splnění toužebného očekávání matčina 30 m. splniti; neznepokojuj se 35 m. nestarej se, nedělej si starosti; v okamžiku zcela přesném (précis?) se zastavím 35 m. určitém; jisté mladé ženy, začínající svou společenskou dráhu, rády mluvívají 47 m. některé; mluví o básni, v níž listuje 55 m. se probírá (čes. »listovati«, utvořené ostatně podle něm. blättern, znamená vždycky jen ‚obraceti listy‘, na rozdíl od franc. »feuilleter les siècles passés« i ve smyslu přeneseném a p.); celých osm dní 61, 91 (asi »huit jours«) m. celý týden; jasně jsem rozeznávala to upřímné uprostřed přetvářky 62 m. co bylo upřímného; jakou ctností (vertu?) je obdařena vůně šeříků 64 m. jakou předností, mocí a p.; zjevil jste se mi (apparu) jako Leonardův Jan Křtitel 8 m. připadl, objevil jste se mi; polibek sklouzl (glissé?) z hlubin minulosti 71 m. vyklouzl; ve chvíli, jako je tato 71 m. v takovéto; tam dole (na konci terasy v Tuileriích) 76 m. tam vzadu (là-bas?); paradoxy dneška jsou předsudky zítřka (d’aujourdhui, de demain) 81 m. z dnešních paradox jsou zítra předsudky; ulehl na trávník kolébán jsa (bercé?) šploucháním moře 88 m. ukolébáván, uspáván; mluvil vesele, jsa polichocen (flatté?) 99 m. protože mu lichotilo a p.; jezera koupala lesy (baignaient?) 106 m. smáčela, omývala; náhle duše, stavši se zvučnou (sonore?), slyšela jakousi líbeznou hudbu 107 snad m. akustickou (srov. salle sonore) a p. Vlivem předlohy se dá zajisté asi vykládati také na př. dosti časté užívání plusquamperfekta (když byla odmítla 37 a j.), které nebýti latiny a gymnasií dávno by už bylo i v spisovném jazyce tvarem neznámým. Rovněž účinkem předlohy je i záliba ve větách s aniž (zpravidla s nesprávným kondicionálem)[1] jako v pohodlné náhradě za francouzské sans que (na př. její myšlenky se v ní neutkávaly s vůlí, která, aniž by je omezovala, by je řídila, chráníc ji, aby se nestala jejich loutkou 31 m. s vůlí, která by je řídila neomezujíc je a tak ji i chránila, aby…) a časté (příslovečné) jakoby, kde by aspoň pro střídání bylo možno užíti i jiného výrazu českého, na př. jejich mozek obsahuje jakoby úzkou klec tužeb po vkuse 47 m. v jejich mozku je cosi jako úzká klec, jakási úzká klec a p. Franc. tandis que (jak se dohaduji) bylo místy překládáno mechanicky českým zatím co, ač smysl žádal v češtině leckdy spojky jiné, na př.: básníci znali často jen hloupé služky z krčem, zatím co rozkošníci atd. 83 m. kdežto; zatím co mi byla lhostejná, vábila mne neodolatelněji než nejdražší milenky 101 m. ač. Větu »jakkoli malá je ta zahrádka a sobě blízké ploty«(?) 79 vyjádřil by Čech asi spíše slovy »byť byla ta zahrádka sebe menší a její ploty k sobě sebe bližší (blíže)«.

Některé nepřesnosti má překladatel společné s dnešní češtinou a jsou to nepřesnosti jak tvarové, tak syntaktické i lexikální. Připomínáme z nich tyto: portrétisti 82 m. portrétisté; do náruče 18 m. do náruči (a ještě lépe: do náručí); tři nebo čtyři týdny 17 m. neděle (srov. 25); na nohách 29 m. na nohou; jichž otroctví 25 m. jejichž; brázdy mizí 115 m. mizejí; ocitl 24 m. octl; zapomnění 18 a č. m. zapomenutí; připomnět 99 m. připomenout, je neslučitelna 43 m. neslučitelná; celá zmatena 70 m. zmatená n. všecka zmatena. Plný tvar zájmena bývá na místě nepřízvučném, na př. že mne to nebolí 13 a č. m. mě; tvar jeho (jehož) bývá často tam, kde je přirozenější jej (jejž), na př. přišla pro něho (hocha) 13 a j. m. pro něj; strážník, jehož minulé noci zbil 28 a j. m. jejž; zájmeno zvratné bývá leckdy zbytečné při podst. jménech slovesných, na př. vžití se 80, zahloubání se t., setkání se 90 a j. Zbytečná jsou příd. jména přivyknuvší 76, uzrávší 85, přišedší 45, zmizevší 99, když je možno říci zcela dobře přivyklý, uzralý, přišlý, zmizelý; i když schválíme podle živé řeči listí opadané 77, neschválíme jen tak beze všeho listí zetlené t., neboť tu i lidová řeč užívá tvaru zetlelý. Zbytečný novotvar je nedovtipec 60 m. nedovtipa (k nedovtipný); proti dnešní praxi je utvořeno sloveso ztěžkati (hlava mi ztěžkala 71) m. ztěžknouti (jako zhořknouti, změknouti a p.). Velmi častou chybou je kondicionál přítomný m. minulého, na př.: chtěl by se mu vrhnouti kolem krku, ale neodvažoval se 14 m. byl by se chtěl vrhnouti (pod. 28, 31, 39, 66, 69 atd.). Podst. jm. líce bývá někdy střed. rodu (správně), na př. 128, někdy nespr. ženského; odtud nejasnost: pozdvihla do výše mé líce svou hlavu 101 m. mého líce.

Z nepřesností syntaktických a lexikálních, které by stály za zmínku, uvádím tyto: Spojka pakliže (= jestliže však) bývá m. jestliže: pakliže vám věnuji tuto svou knihu 7; negace schází ve větách: ale i tak nebylo možno 61 m. ani tak; zabrániti, aby chodíval 119 m. nechodíval. Nevhodně bylo užito některých předložek, na př.: začal s polibky 17 m. polibky; závazky, jež máme vůči sobě samým 9 m. k sobě (ve větě »dopouštěla jsem se vůči své matce největšího zločinu« 68 ruší předl. vůči = ‚tváří v tvář‘ dokonce smysl, který žádá předložky na); (to) ho uklidňovalo pro celou noc 129 m. na. V platnost pouhých předložek se stlačují podle cizího vzoru některé výrazy, jichž v češtině tak neužíváme; na př.: jako by v důsledku nějaké němé dohody 17 m. v dohodě, po dohodě a p.; při příležitosti svého sňatku 28 m. na svůj sňatek, v den svého sňatku a p.; že se v případě potřeby dovede obejít 42 m. podle potřeby, bude-li třeba, z nouze a p.; nejčistší profity mne nechávají chladnými ve srovnání s tou linií… m. srovnám-li je a p. Cizí vliv anebo nepřesnost v odhadování významu některých výrazů českých svedla snad překladatele k těmto výrazům: elegance nespočívá v šatech 7 m. nezáleží, není a p.; naslouchal hře na housle 13 a č. m. poslouchal (mohl by i Francouz užíti zde jiného slovesa než écouter?); věděl, že je to myšlenka nezměrně smutná, ale necítil ji jako takovou 20 m. necítil ji takovou, nezdála se mu takovou; tak jsem se jevila všem lidem jako vzorná dívka 68 m. vzornou dívkou (zdála jsem se jim vzornou dívkou); ty věci zdávaly se mu býti půvabem 25 m. zdávaly se půvabem; věci, které nám nepatří 34 m. jež nejsou naše; nepotřebují rozhodně jedna druhé 42 m. najisto; jsou nesporně největšími krasavicemi 45 m. najisto, bez odporu; přesídliti 57 m. přestěhovati se; společnost ho (takového herce) prostě vyloučí, leč že by mohl zahrát úlohy prvních milovníků 60 m. leda; v posledním týdnu červnovém 62 m. června (červnový = jako v červnu); bylo to bezvýsledné 68 m. marné; pověřila jsem nezbytnost, aby… 69 m. uložila, svěřila jsem jí; výlučně ve snech 88 m. toliko, jediné; svícny nebyly zapáleny 97 snad m. svíce (chandelles — chandeliers?); tato hodina nadešla 137 m. přišla, nastala.

Slova nepřízvučná staví překladatel s jakousi zálibou po pause vznikající v toku věty vložením nějakého výrazu (na př. přístavku, věty a p.). V řeči mluvené, zvláště při tempu alegrovém, stává se to dost často, že se pausa pohltí a slovo příklonné se objeví hned za vložkou (na př. Marková, ta co má chalupu, se tolik nenadře). Ale při čtení, kdy v mysli děláme bezděky pausy podle čárek, působí to zvláště při častějším opakování a po delší vložce strojeně; na př.: jeho sestřenice, kněžna d’Alériouvres, ho jistě nepřežije 16, jenom lhostejnost Pie, kterou miloval ještě všemi svými smysly atd. a která se zamilovala nepodobnou, šílenou láskou do Castruccia, mu chvílemi připomínala atd. 22. Tento způsob se pak stává lehce manýrou a řadí příklonky ze setrvačnosti na toto místo, i když jim nenáleží; na př.: zdálo se, že do očí, jež jsem uzřel, se přelila neposkvrněnost jiter 44 m. že se do očí, nebo: přelila se; která, míníc mu připraviti krásnou a slavnou agonii, by dovršila své profanace 24 m. která by, anebo: dovršila by a p.

Ale i přes těchto několik nepřesností, které jsem zde vypočetl, mohu s dobrým svědomím opakovati o překladě Zaorálkově chválu, kterou jsme mu vzdal již v první části svého posudku.

Naše řeč 10, ročník 11/1927

Předchozí Václav Ertl: K smrti, k jídlu, k pláči, k dostání a pod.

Následující Bermela