Z našich časopisů

H.

[Posudky a zprávy]

Věstník ministerstva vnitra roč. VIII, čís. 8 a 9 přináší zajímavou rozpravu dr. Ant. Profouse: Co znamená jméno Praha. Autor podává nejprve přehled dosavadních výkladů; řadí je ve čtyři skupiny. Nejstarší jest výklad Kosmův, podle něhož Praha jest práh, před nímž mocní tohoto světa budou hlavu skláněti. S tímto výkladem souhlasili Dalimil, Pulkava, Hájek, Stránský a j. Druhý výklad je Schlözrův a Durychův, jejž uznávali také Dobrovský, Jungmann a j. Jest to vlastně výklad shodný s výkladem Kosmovým, jen práh, od něhož se Praha odvozuje, není práh domovní, nýbrž práh říční. Ale osady jinde nazvané podle říčních prahů (= peřejí) mají obyčejně tvar množný (Progi v Poznaňsku, Porohy nad Dněstrem, Porogi na Něvě, Porožki u Petěrgofu). Protože pak v slově práh je pův. kmen porg-, musilo by se varšavské předměstí Praga jmenovati Progi nebo Próg, neboť polština má gród n. grod za č. grad atd. Také jest důležitá okolnost, že práh v tomto významu (= peřeje) nemá v češtině staršího dokladu. Třetí výklad slova Prahy jest ze všech nejlepší. Jest to výklad Tomkův, jejž doplnili a potvrdili Gebauer, Prasek, Brandl a H. Jireček. Tomek odmítá výklad ze slova práh a uvádí slovo Praha v souvislost se slovem pražiti, takže Praha je místo vypražené neb vypálené za tím účelem, aby se na něm založila osada. Podobně na př. jest Mýto místo vymýtěné nebo Žďár neb Znojmo místo vypálené k témuž účelu. Čtvrtý výklad jména Prahy je výklad Em. Zeinera, uveřejněný r. 1900 v Pelclových Rozhledech. Profous pokládá jej právem za nevědecký. Zeiner našel ve Fickově srovnávacím slovníku indoevropském slovo para = opevnění a gam = země. Tato slova uvádí Fick jako vlastní útvary, jež získal theoretickou dedukcí pro indoevropský prajazyk. Zeiner je docela bezdůvodně pokládá za keltická. Spojením obou slov pargam vzniklo prý české Praga — Praha, t. j. opevněná země, a má své příbuzné po celém světě: v Brémách, Berlíně, Brně, ano i v Paříži (Paris). Slovo pargam prý u nás zaniklo a vrátilo se později z ciziny v podobě slova parkán.

Z těchto čtyř výkladů jména Prahy přijímá Profous za svůj výklad třetí výklad Tomkův. Aby zvýšil jeho pravděpodobnost, uvádí především všecky nejstarší doklady latinské (od r. 950—1234), české (z 2. pol. XIII. a ze stol. XIV.) i německé (nejstarší z 1318) pro jméno hlavního města Čech. Znění jejich jest vždycky přibližně stejné, jen z r. 1234 je doklad v č. mn.: in Pragis, a také Palkovič má v svém Slovníku doklad: byl v Prahách. Jinak je všude číslo jednotné. V otázce, kde stála původní Praha, souhlasí Profous s Kosmovým názorem, jejž uznávají také noví dějepisci, zejména Palacký a Tomek, že původní Praha stála na dnešním vrchu hradčanském.

Dále prohlédl Profous seznamy obcí téměř všech států evropských, z nichž shledal doklady pro jméno Praha a jeho odvozeniny v Čechách i v cizině. Nalezl celkem 42 dokladů (13 v Československu, 1 v Maďarsku, 11 v Polsku, 6 v Německu, 5 v Rakousku, 2 v Jugoslavii, 3 v Rusku a 1 v Americe). Z nich je 17 dokladů pro jména odvozená, jež jsou zjevně původu mladšího, a tedy pro zkoumání o původu jména málo významná. Všecka základní jména jsou doložena v zemích se slovanským obyvatelstvem a jest pozoruhodné, že v Polsku je nejvíce obydlených osad, které se jmenují Praga. Československo má sice nejvíce míst (13) pojmenovaných jménem Praha, ale v tom jsou jména pomístná (5), to jest jména míst neobydlených. Profous však přes to myslí, že východištěm těchto jmen není Polsko, nýbrž Československo, protože česká Praha je doložena už z X. století, kdežto varšavské předměstí Praga má doklady teprve ze století XVI. Myšlenku, že by všechny Prahy vyšly z jediného jména, na př. české Prahy, Profous odmítá podle své zkušenosti z Chrudimska (viz o tom jeho práci v Národop. věstníku 1918—1920). Přesvědčil se tam totiž, že přenášení jména obcí na části jiných osad a zvláště na místa neobydlená jest velmi řídké. Nebyla tedy na slovanském území Praha jediná, podle které by se byly pojmenovaly všecky ostatní Prahy, nýbrž bylo míst s tímto jménem několik. Slovanský původ jména Prahy jest velmi pravděpodobný. Výklad Zeinerův z keltštiny je nepodařený a o výklad z germánštiny se nikdo ani nepokusil. Profous však přehlédl výklad Ohmsův (Bohemia č. 217, 219 r. 1912), nebo jej pokládá za bezvýznamný. Ohms soudí, že Prag je Prage, t. j. potvrzení o zaplaceném clu, které u vyšehradské celnice (Pragerhaus) bylo obchodníkům vyráženo (geprägt).

Hlavní novinkou stati Profousovy je, že upozornil na staroruské a staropolské jméno obecné praga. Staroruské praga = (pražená žitná zrna) je známo teprve ze Srezněvského Materiálů (r. 1902) a polské praga (= 1. prahnutí, 2. úpal, 3. pražené knedlíky, 4. potřeba) jest známo obecně teprve ze Slovníku varšavského od r. 1908, kdy vyšel IV. díl s písmenem P.[1] V češtině není žádné podobné jméno obecné známo, ač analogie podobného tvoření jsou dosti časté: mouka (měknouti, měkký), louka (líčiti na ptáky), dráha (drhnouti), sáh i sáha (sáhnouti), vláha (vlhnouti), touha (toužiti) a j. Vadilo-li by někomu, že není v žádném slov. jazyce doloženo obecné jméno praha s významem místním, ukazuje Profous a myslím právem, že se místní význam dochoval právě jen v místních jménech a jinak že slovo praga s významem místním zaniklo. Shrnuje tedy Profous svoje úvahy takto: Naše hlavní město Praha má své jméno Praha odtud, že bylo založeno na praze = na místě vyprahlém, na vyprahlině. Hradčanský vrch má spodek opukový a je tedy pravděpodobno, že na něm mohla býti větší plocha od slunce vyprahlá, suchá (sr. jména obcí Suchá, Suchdol). Název děje (praha = pražení) stal se metonymicky názvem místa, kde se děj konal (sr. Brod = a] brodění, b] místo, kde se brodění konalo; Náchod, místo při zemské bráně; seč = a] sečení, b] místo sečení).

Výklad Tomkův v tomto novém podání Profousově je velmi přesvědčivý, třebas v podrobnostech zbývají stále mnohé pochybnosti. Jest tak jisto, že právě Kosmovo určení místa na hradčanském vrchu je správné? A je-li správné, jak dokážeme, že tam bylo místo vyprahlé, (vy)prahlina, praha? Také budí podezření fakt, že v Polsku je více Prah nežli v Čechách, a toto podezření je zesilováno ještě okolností, že Profousem nově uváděná apelativa jsou jen v ruštině a v polštině a nikoliv v češtině. Je tedy tak jisté, že Čechy jsou východištěm těchto jmen, a že jím není Polsko? Stačí na odkli zení tohoto podezření fakt, že varšavská Praha je doložena později než česká? Ale ať je tomu jakkoli, zůstává nepopiratelným ziskem stati Profousovy, že upozornila na uvedená obecná jména v polštině a v ruštině, která jsou podstatným podepřením výkladu Tomkova, a také to, že pojal v své úvahy nejen Prahu českou, nýbrž i podobná jména v zemích ostatních. K autorovým dokladům pro jméno Praha v republice mohu dodati sám pojmenování „Praha“ z Osíka u Litomyšle, kde se tak jmenuje most se sv. Janem. V Dol. Újezdě u Litomyšle se dosud jmenuje Praha část osady od mostu se sv. Janem až k Švejdovu mlýnu. Také mohu dodati, že Brückner v svém Słowniku etymologiczném języka polskiego, zesz. VII, Kraków 1926, přijímá zase starší výklad Tomkův a Gebaurův: „Praga czeska czy warszawska od praženia (lasu), wypalenia, nie od progu (czes. prah), jak Kozma kronikarz bajał“. (Str. 434.) Praha jest mu místo vyprahlé, t. j. vypálené, zbavené lesa k založení osady.

Naše řeč 1, ročník 11/1927

Předchozí V.: Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového

Následující Dostáti v slově