Václav Ertl

Kvido Hodura

[Články]

† 12. II. 1929

Doba dvaceti let, která uplynula dne 12. února od smrti Václava Ertla, poskytuje nám vítanou příležitost, abychom ocenili význam tohoto svérázného filologa a myslitele o českém jazyce. V redakci Naší řeči byl Ertl mladším druhem Josefa Zubatého, zemřelého o dvě léta později, a vrstevníkem i přítelem nedávno zesnulého Emila Smetánky. Tato trojice vynikajících filologů vtiskovala ráz prvnímu desítiletí Naší řeči. Václav Ertl byl hned z počátku jejím přispěvatelem, od II. ročníku byl už členem redakčního kruhu a od ročníku třetího až do své smrti (do ročníku třináctého) byl jejím odpovědným redaktorem. Míra účasti i vliv Ertlův na vedení Naší řeči stoupaly rok od roku, hlavně také tím, že se v roce 1919 stal ředitelem kanceláře Slovníku jazyka českého, která byla věcně i administrativně ve velmi těsném svazku s Naší řečí.

Ertlovy názory na povahu spisovného jazyka byly již z počátku poněkud jiné než názory jeho redakčních kolegů. Tato odlišnost se projevila nejvýrazněji a nejvýznamněji v Ertlově zpracování školské mluvnice Gebauerovy z r. 1914. Gebauer založil tuto učebnici z velké části na příkladech staročeských, z nichž mnohé byly již tehdejšímu pokolení cizí, ne-li nesrozumitelné. Ertl tyto příklady nahradil příklady z autorů novějších, jako jsou Rais, Jirásek, Winter, Němcová, Erben, Krásnohorská, Čech, Mrštíkové, Světlá, F. X. Svoboda, Růžena Svobodová, Vrchlický, Zeyer a jiní. Nejstarobylejší jsou v Ertlově zpracování doklady z Mudrosloví F. L. Čelakovského, ale jejich archaičnost je zmirňována jejich gnomickým charakterem. Také kmenosloví je přepracováno od základu. Je tam navíc výklad o denominativech a deverbativech a zejména celé oddělení „změny významu slovního“, kde se po prvé ve školské učebnici setkáváme se základy významosloví. Také kapitola „jména vlastní“ je v našich učebnicích novinkou a rovněž i výklady o jménech přejatých a cizích. Některé partie ze skladby, jako na př. výklady o větné intonaci nebo o pořádku slov, daly po letech podnět k objevným pracím Viléma Mathesia. Už těmito významnými úpravami důležité učebnice byl Ertl předurčen k vedení prací slovníkových, jež mu byly svěřeny roku 1919 a jež znamenají nové pole jeho působnosti, vedle činnosti v Naší řeči nejvýznamnější.

Ertlova odlišnost v redakčním kruhu Naší řeči záležela také v tom, že neměl ani zdaleka tak důvěrný poměr k jazyku lidovému jako třeba Zubatý nebo Smetánka. V té věci byl Ertl člověk městský, který znal prakticky dobře pražskou hovorovou češtinu, ale jehož nejhlubší jazykové zkušenosti byly založeny na četbě literatury novější. Tím nechceme říci, že jeho vědomosti ze staré češtiny byly chabé. Víme přec, že byl vydavatelem Vratislava z Mitrovic a že napsal vedle Stručných dějin literatury české doby střední (společně s Jaroslavem Vlčkem) Čítanku pro vyšší třídy škol středních s výborným úvodem o staročeské mluvnici i Rukověti literárně historické k těmto čítankám. Ale v tom byl Ertl jen dobrý odborník, kdežto v své pravé podstatě byl znalcem češtiny nové. To se jevilo také v jeho chápání jazyka jako prostředku uměleckého, v jeho zdůrazňování stylistické stránky jazyka proti stránce pouze mluvnické. Vůbec Ertl nebyl jednostranným filologem, jak ukazují jeho překlady z francouzštiny (přel. Epikurovu zahradu od Anatola France) a také to, že byl po celý rok anonymním redaktorem Volných směrů. To je ostatně Ertlova vlastnost, která jej zase sbližuje s jeho redakčními přáteli, kteří rovněž nebyli jednostrannými jazykozpytci: Zubatý, jak je známo, byl znamenitý hudebník a Smetánka proslul více než diletantskou zálibou ve vědě lékařské.

Do Naší řeči psal Ertl jednak články, jednak kritické referáty. V článcích se řeší otázky syntaktické i významoslovné, na př. Co je to za člověka [VII, 1], Je voják, či je vojákem? [VI, 289], Různý, rozličný [XI, 145, 169], a etymologické (na př. Kotčí vůz, kočí [IX, 129, 161]), skoro vždy se zřetelem normativním (v. ještě Jubileum majitele [XI, 73]). Jen dva články jsou věnovány otázkám jazykově veřejným: Ústav pro jazyk československý [VI, 97] a Mateřský jazyk a střední škola [XII, 49, 73]. Otázky jazykové theorie, zejména otázky jazykové správnosti, byly řešeny v řadě článků uveřejňovaných v Nár. listech v letech 1927, 1928 a jsou vydány knižně pod názvem Časové úvahy o naší mateřštině (Praha, Extense vysokých škol, 1929). Většina Ertlových příspěvků do Naší řeči je věnována činnosti kritické. Tu bylo hlavní zásadou Ertlovou ukazovat na nedostatky naší spisovné češtiny, ne jak se jeví u vynikajících spisovatelů, nýbrž spíše v jazykovém průměru, zejména v překladech. Ertl se ve svých kritikách drží dosti přesně stanovené redakční linie (vzorná povaha češtiny staré a lidové) a jeho osobitost se projevuje větší péčí o slohové otázky a formálně značnou břitkostí soudu.

Jeho novější, samostatné názory se uplatnily teprve v posledních článcích, uveřejňovaných v novinách. Z nich zvláštní pozornosti zasluhují článek O germanismech (Časové úvahy, str. 25) a Dobrý autor (t. 42) s dodatkem Co dělat? (t. 59). Nová myšlenka, kterou se Ertl rázem odlišil od hlavní linie Naší řeči, vznikala patrně na základech vlastní odchylné jazykové zkušenosti pod mocným vlivem lexikálních příprav v kanceláři Slovníku jazyka českého. Tu měl Ertl možnost poznati pravou povahu soudobého jazyka spisovného. Tu se přesvědčil, že nová čeština není horší než čeština stará, že lidový jazyk není lepší než jazyk spisovný, že jazyk spisovný soudobý, třebaže navazuje na období starší a třebaže se často plodně stýká i s jazykem lidovým, je prostě jiný než jazyk starý a lidový, že jeho norma je v podstatě při vší souvislosti s minulostí i s jinými jazykovými vrstvami lidovými samostatná a závislá jen na úkolech, který jazyku spisovnému ukládá současný společenský vývoj. To je pravý smysl Dobrého autora, který znamená v dějinách naší jazykové kultury značný krok kupředu a je předzvěstí sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, který vyšel v roce 1932 a probral otázky souvisící s úkoly a povahou jazyka spisovného v náležité šířce i hloubce. Jak radikálně soudil Ertl o purismu, je patrno z jeho článku O germanismech, kde praví: „Stále ten starý romantický omyl, jako by hodnota řeči záležela v její svojskosti a jako by účelem jejím bylo zachovati si tento svéráz, kdežto ve skutečnosti hodnoty jazykové jsou v přesnosti a bohatství jeho výrazových prostředků, které je možné jen jako výsledek staleté práce mnohých generací a které se nedá nahradit ani vyvážit žádnou, ani absolutní čistotou, i kdyby byla vůbec možná“ (str. 33).

Zbývá ještě ukázat na Ertlovu práci v Slovníku jazyka českého. Tu se uplatnila neznámá dotud schopnost Ertlova, schopnost organisační. Sbírky slovníkové byly v době jeho vstupu do Slovníka teprve v začátcích, a tak byl Ertl postaven před obtížný a významný úkol dát celému podniku přesný plán, který by vybudoval sbírky umožňující vydávati slovník spisovné češtiny doby nové. O starou češtinu bylo postaráno sbírkami pozůstalými po Gebauerovi a dalšími sbírkami Smetánkovými. Ertl pořídil nejprve soupis literatury a určil, které spisy mají být excerpovány úplně a které jen částečně. Zdokonalil excerpční pravidla zejména tím, že vypracoval metodu, jak excerpovat slova vícevýznamná, a to nejen slova věcná, nýbrž i formální, jako předložky a spojky. Tímto zařízením se umožnilo to, co lze pokládat za jednu z největších předností Příručního slovníka jazyka českého, totiž lexikální, a nikoli syntaktické dělení slov formálních. Velkou práci si dal Ertl s pořizováním t. zv. sít, která měla zajistit úplnost při největší možné úspornosti excerpt.

Tato namáhavá a důmyslná práce, jíž věnoval Ertl poslední desítiletí svého života, byla bohužel přerušena předčasnou smrtí. Zemřel šest let před vyjitím prvního sešitu Příručního slovníku. Naše řeč i Ústav pro jazyk český ho zachovají provždy ve vděčné paměti.

Naše řeč 3-4, ročník 33/1949

Předchozí Bohuslav Havránek: Psaní ruských jmen v češtině

Následující Alois Jedlička: Kvido Hodura sedmdesátiletý