Nominativ jmenovací

František Daneš

[Články]

(Několik poznámek)

Nominativem jmenovacím nazýváme, jak známo, také zvláštní druh přívlastku neshodného (podle Gebauera-Ertla „přístavku neshodného“) ve spojeních typu kniha s názvem Psohlavci, v časopise Naše řeč, v hotelu Slavia a pod. Charakteristickým znakem takového přívlastku je, že zůstává stále v 1. pádě (nominativu) i tehdy, když se výraz, k němuž patří, skloňuje (srov. hotel Slavia, do hotelu Slavia, v hotelu Slavia). Stává nejčastěji po podstatných jménech žádajících ještě další významové doplnění, jako jsou název, firma, titul, časopis, báseň, spolek a j. (též po některých slovesech, jako jmenovati, říkati a p.; na př. říkají mu Jan). V poslední době jsme svědky toho, jak se tento jazykový prostředek rozmáhá, tvoří nové typy a stává se zcela běžným, plně zatíženým. Nepřekvapí nás to, uvědomíme-li si, že nominativ jmenovací tím, že nepodléhá ve větném spojení žádným změnám, nabývá schopnosti uvádět název něčeho (v širokém slova smyslu) v původním znění, beze změny, v podobě přesného citátu. Potřeba takovéhoto prostředku je zřejmě největší v jazyce odborném, který se stává se vzrůstající složitostí života společnosti stále důležitějším a je stavěn před nové vyjadřovací úkoly zejména při změnách společenského řádu, za nové sociální a hospodářské organisace.

Dnešní můj příspěvek chce upozornit na některé typy nominativu jmenovacího, kterých si naše mluvnice dosud takřka nevšímaly, ale jež jsou dnes velmi aktuální.

První typ[1] je hojný v jazyce administrativním a patří sem výrazy jako v (soudním, správním, politickém) okrese Písek, v obci Tábor, MNV (ONV, KNV) Plzeň (zejména po zkratkách). Je tu sice ještě možnost užít jména přídavného (v okrese píseckém) a dali bychom mu snad přednost v jazyce neodborném, avšak v jazyce úředním má své oprávnění nesporně nominativ jmenovací. Má totiž několik předností. Tím, že uvádí jméno v prvním pádě, zbavuje nás nutnosti tento tvar teprve z přídavného jména konstruovat, brání záměně dvou obcí podobného jména a přispívá tak k jednoznačnosti, nutné v jazyce administrativním. Druhá výhoda nám vysvitne, uvědomíme-li si, jak těžké nebo docela nemožné by bylo tvoření přídavného jména od výrazů jako Olomouc-venkov, Praha-venkov-sever a pod. A pro tento způsob mluví i důvody rázu technického (stručnost při vyplňování formulářů, hesla pro abecední řazení a pod.). Pokud jde o označení nových krajů, je v úředním názvu užito jména přídavného (kraj Pražský) a v praxi se tento způsob zachovává. Nelze ovšem vyloučit, že i zde bude pronikat tu a tam způsob jednodušší, kraj Praha, jak ukazují některé ojedinělé případy. — (Nepatří sem ovšem spojení s podstatným jménem město, u něhož stává vždy vlastní jméno v mluvnické shodě (na př. hostinec u města Prahy). Má tudíž jazyk k disposici tyto způsoby: do města Tábora — do obce Tábor (zř. Tábora, táborské) — do okresu Tábor (táborského). Vidíme, že nominativ jmenovací patří mezi prostředky vlastní jazyku administrativnímu, je pro něj příznačný.

Za nesprávné se však pokládá užití nominativu jmenovacího ve spojeních typu okresní soud Telč, spořitelna Domažlice.[2] Nejde zde totiž o označení správního území jménem jeho centra a vlastní jméno tu není součástí názvu, nýbrž tu jde o označení sídla instituce, tedy o prosté příslovečné určení místa. Hodí se tu proto užít předložkového pádu, tedy okresní soud v Telči, spořitelna v Domažlicích. Ovšem i zde proniká někdy nominativ jmenovací, což svědčí o tom, že už pociťujeme místní jméno jako nedílnou součást názvu. (Zejména v případě prvním, který chápeme na pozadí spojení soudní okres Telč, a vcelku právem, neboť u soudu není ani tak důležité sídlo — může být třeba z technických důvodů přeložen i do jiného místa —, nýbrž jeho obvod [= soudní okres].)

Jinou skupinou, v níž dnes jazyk kolísá mezi nominativem jmenovacím a vyjádřením jiným, je označování některých firem.[3] Nominativ jmenovací je nesporně na místě tam, kde název firmy je jiný než jméno jejího majitele (v nakladatelství Svoboda, v hotelu Bílá růže). Tam, kde je firma označena vlastním jménem majitele, měli bychom užívat druhého pádu nebo přídavného jména přivlastňovacího (v nakladatelství V. Petra, v hotelu Šroubkově). Věc není však tak zcela jednoduchá. Předně velmi často — zejména dnes — nejde už o majitele; závod může patřit někomu zcela jinému, nějaké společnosti nebo je národním podnikem a pod. To všichni dobře cítíme; řekneme sice na př. hodinářství Jana Pavlíka (poněvadž třeba majitele osobně známe, v krámě nebo dílně se s ním můžeme setkat), ale nakladatelství Borový, J. Otto…, poněvadž už tu přivlastňovací vztah necítíme — a ani tu není. V takovýchto případech slouží jméno někdejšího majitele už jen jako značka, a proto je klademe zcela přirozeně v nominativu jmenovacím. O tom, že nejde o majitele, svědčí ku př. i to, že tu za jménem bývalo často označení jako s. s r. o. a pod. Tu by pak byl genitiv přivlastňovací vlastně nesmyslem. — Můžeme tedy říci, že v případech, kde je firma označena jménem (původního) majitele, bude vždy jakési kolísání, podle toho, jak silně se tu pociťuje vztah „majitelský“. Čím větší podnik, tím méně „osobně“ se název chápe a je sklon užít nominativu jmenovacího. Tu je zřejmě jazyk „zrcadlem doby“. Vyjádření přivlastňovací stále více ustupuje, úměrně tomu, jak malé soukromé podniky ustupovaly velkým „anonymním“ podnikům kapitálovým a ty opět podnikům družstevním, národním a pod. (Zároveň ovšem — u nových podniků — objevují se firemní názvy zcela nových typů, jako Družstevní práce, Pramen, Kovona atd.) — Je tedy tendence k užívání nominativu jmenovacího u typu nakladatelství Borový v souhlase s měnícím se životem společnosti a nelze ji odsuzovat.

Naše vazba zcela převažuje — plným právem — také při uvádění značek zboží nebo výrobků, kde Naše řeč (v roč. 20, str. 24) konstatovala kolísání mezi nominativem jmenovacím a vazbou s gramatickou shodou. Na př.: kupujte čokoládu Orion (Oriona by bylo zcela nemožné), tužky Orlov, v kamnech Čenkov, piana Dalibor, se šťávou Ceres, na psacím stroji Hermes atp. (někdy, ku př. ve výraze cididlo Obé, bychom ani skloňovat nemohli). Přihlédneme-li k příkladům, na nichž Naše řeč dokládala kolísání, vidíme, že to jsou vlastně případy mimořádné. Ve spojení na papíře Typ || Typu jsme sváděni skloňovat proto, že typ je zároveň jméno obecné, a v příkladě s kávou Perola || Perolou působí zřejmě ta okolnost, že obě slova jsou stejného zakončení. A i tak by, myslím, většina mluvčích dala přednost tvaru neskloňovanému. Zcela nepochybně je pak nominativ jmenovací vždy v čísle množném (na papírech Typech je nemožné).

Velmi aktuálním spojením je nominativ jmenovací u jmen jako družstvo, továrna, závod, firma. Tyto příklady jsou dnes velmi časté a pro praxi důležité. Zásadně musíme lišit případy, kde je obecné jméno (závod…) výslovně uvedeno, a kde uvedeno není. (V druhém případě je pochopitelně nutno název podniku skloňovat.) Uvedu několik příkladů: družstvo Jednota, zboží dodejte družstvu Jednota, ale kupujeme v Jednotě. Podobně z továrny Tesla, u firmy Spofa, do závodu Poldina huť, ale z Tesly, od Spofy, do Poldiny hutě. Závody jsou ovšem většinou národními podniky. Označení „národní podnik“ (n. p.) má stát podle zákonných předpisů vždy za jménem závodu. Tak vznikají spojení jako „továrna Tesla, národní podnik“ nebo jen „Tesla, národní podnik“, Středočeské elektrárny, národní podnik“. Jak skloňovat v těchto případech? Výraz „národní podnik“ je přístavkem a musí tedy stát ve stejném pádě jako jméno, k němuž patří. Dostaneme tedy opět dva typy: do továrny Tesla, národní podnik, ale „do Tesly, národního podniku“, „do Středočeských elektráren, národního podniku“. (S hlediska mluvnického je ještě možnost spojení do národního podniku Tesla, nepřesného ovšem s hlediska právního.) Může ovšem nastat ještě další rozšíření jména závodu, jako na př. „Spofa, národní podnik, závod Thymolin“. Tento celek se skládá ze dvou částí: Spofa, národní podnik (vlastní jméno + přístavek) a závod Thymolin (jméno obecné + nomin. jmenovací). Víme, jak se tyto části skloňují, pokud jsou samostatné. Jaký je však jejich vzájemný vztah v novém celku? Druhá část je buď přístavkem (skloňuje se slovo závod), anebo je nesklonná, chová se jako nominativ jmenovací. Poněvadž však tento nominativ stává jen po jménech obecných, je tu nutno hodnotit jako přístavek (u hlavního členu Spofa) a skloňovat: „zboží dodejte Spofě, národnímu podniku, závodu Thymolin“. Poněvadž je však celý název velmi složitý a nepřehledný, setkáváme se s kolísáním (zboží dodejte Spofě, národnímu podniku, závod Thymolin).

Nakonec bych chtěl ještě upozornit na jev, který bude třeba teprve podrobněji ověřit na bohatším materiálu. Jde opět o kolísání mezi přístavkem a nominativem jmenovacím, a to po slovech jako hora, rybník, jezero, řeka, ostrov. Zpravidla tu bývá přístavek (na hoře Řípu, na rybníce Bezdrevu, Novém, na řece Vltavě), avšak tu a tam proniká nominativ jmenovací. Nejméně často po slově řeka: na hoře Říp, Tábor || Táboře, Blaník || Blaníku, na rybníce Svět || Světu, na jezeře Bajkal || Bajkalu, Ontario || Ontariu; na ostrově Malta || Maltě, Trinidad || Trinidadu, Nová Guinea || Nové Guineji; ve spojení s řeka jen u některých cizích (na řece Jenisej || Jeniseji a pochopitelně Missouri a pod., avšak na řece Leně, Amazonce, Nilu; zřejmě tu rozhoduje možnost zařadit vlastní jméno podle koncovky mezi slova domácí.) Zatím musíme ovšem v jazyce spisovném pokládat zde za pravidelný způsob se skloňovaným vlastním jménem (pokud je ovšem můžeme skloňovat).

Naše řeč 3-4, ročník 33/1949

Předchozí Alois Jedlička: Kvido Hodura sedmdesátiletý

Následující Miloš Dokulil: Lidovýchova, lidovláda, lidospráva