Něco o biči a jeho součástech

Alois Získal

[Články]

V jednom hospodářském družstvu na Žatecku měli nesnáz s tím, jak nazývat onu část biče, kterou se šlehá, která je vyrobena obyčejně z kůže a má podobu kulatého řemínku, nahoře uměle propleteného v jakýsi copánek a pod tím opatřeného pestrobarevným třapcem z vlny a uzlíky. Zaměstnanci užili při inventuře názvu švihel (v množném čísel švihle), avšak jejich ředitel je upozornil, že je mu toto slovo neznámé, a doporučoval, aby užívali názvu řemínek k biči. Zaměstnanci družstva, jimž se zdálo pojmenování švihel správným již z toho důvodu, že je tu zřejmá souvislost se slovesem „švihati“, obrátili se na náš Jazykový koutek v Čsl. rozhlasu se žádostí, abychom jim poradili v jejich nesnázi. Odpověděli jsme podle svých vědomostí, ale protože tu zůstávalo ještě leccos nejasného, žádali jsme posluchače o spolupráci; dostalo se nám odpovědí ze všech krajů Čech a Moravy, takže si nyní můžeme utvořit dosti jasný obraz o zeměpisném rozložení různých pojmenování pro jednotlivé součásti biče.

Především musíme upozornit, že jedině pojmenování pro celý nástroj k šlehání (tedy bičiště s řemínkem) je na celém území českém v lidovém jazyce jednotné; je to název bič. A to je také název spisovný. Jinak se jen málokde objevuje v lidovém jazyce název jiný než „bič“, tak na př. na moravském Slovensku tatar nebo na Plzeňsku karabáč, karbáč (v obou případech někdejší dlouhý bič pastýřský s poměrně krátkou rukovětí domácí výroby).

Naproti tomu názvy pro jednotlivé části biče se krajinně od sebe značně liší. Pro koženou součást biče je nejčastější název buď řemínek k biči nebo bič v užším slova smyslu. „Řemínek k biči“ máme doložen na př. z nejjižnějších Čech, ze středních Čech, zvláště z Kralupska, z Uherskohradišťska (zde ve tvaru „řemének“). Název „bič“ v užším smyslu se nám dokládá ze západních Čech, z Českomoravské vysočiny, ze západní Moravy, z Kyjovska a odjinud. Přitom dvojvýznamnost slova „bič“ tu není na závadu srozumitelnosti, neboť kupoval-li si někdo u kupce řemínek k biči, žádal jej slovem „bič“, kdežto požadoval-li celý nástroj k šlehání, užil slov „bičiště s bičem“, jak zná pisatel těchto řádek sám ze svého rodného prostředí na Pelhřimovsku. A totéž dokládá také p. říd. učitel Rodina z Plzně lidovým citátem: „Bič si koupíš v krámu, bičiště si uřízneš a budeš mít bič.“ Bič ve významu ‚řemínek k biči‘ má také bezpečné doklady literární, tak na př. z Frant. Pravdy: „Pletl provazy, biče a šňůry“, z Jana Nerudy: „Přešvihl mi bradu koncem biče“; také rčení „plésti na sebe bič“ svědčí o tomto užším významu slova.

Proti tomu na Podřipsku, Mělnicku, Staroboleslavsku a v kraji mezi Mšenem a Bělou pod Bezdězem užívají názvu švihel (mužského rodu, v množném čísle švihle). Zajímavé je, že na sousedním Kralupsku (v Podhořanech nad Vlt.) znamená „švihel“ jen úzký plochý řemínek ze psí nebo kozí kůže na sešívání „ošití“ na cepy nebo na prošívání obojků, pobočnic a pod. Vyráběli jej také potulní brusiči a komedianti, avšak na biče se ho nikdy neužívalo a kulatému sedlářskému řemínku k biči se zde říká prostě řemínek. Jinde na Staroboleslavsku se rozlišuje zase tak, že u sedláře kupují „řemínek k biči“, kdežto přidělaný k bičišti nazývají „švihel“. Výskyt „švihle“ na Žatecku je patrně přesahováním tohoto názvu z Mělnicka a Podřipska.

Název švihel nebo šmihel pro řemínek k biči anebo i pro řemínek, jímž se ošívají cepy, je také znám z Moravy, zvláště z východní.

V našem Podkrkonoší (na př. v Poniklé nad Jiz. a v Bozkově) a v Poještědí říkají řemínku k biči švih; přitom znamená „švih“ někde také (na př. v Bozkově) řemínek na přišívání ošití na cepy; vidíme zde tedy podobné poměry jako jinde u názvu „švihel“. Existují ovšem i jiné nářeční názvy, avšak nám zde nejde o jejich úplný výčet.

Dotazy u pražských mistrů sedlářských a u „Společenstva sedlářů, řemenářů, postrojníků, bičařů a štítkařů“ jsme zjistili, že v Praze je nejobvyklejší název bič anebo řemínek k biči; jen někteří mistři znají také švihel.

Konečně v názvosloví ministerstva národní obrany, jak bylo vydáno pro výrobce, zjistili jsme pojmenování šlehounek. Tento název nám není odnikud odjinud znám, zejména ne z lidového užívání; zdá se tedy, že byl ministerstvem národní obrany nově zaveden. Samo slovo „šlehounek“ však již dokládá Jindrův Technický slovník, avšak s významem »třapeček na biči«.

Držadlu k biči se říká spisovně i lidově bičiště (lidově 2. p. bičištěte atd.); kromě toho je také název násadka nebo násada (toto doloženo na př. od Mníšku pod Brdy, od Římova v jižních Čechách i od jinud) a bičisko. Ze severního Plzeňska známe z několika obcí nářeční biště („na bišti“, „bez biště“) a rukovítka (o kupovaném, ozdobném bičišti). Moravané říkávají buď bičiště nebo mají na východě nářeční ručka nebo zručka, na Kyjovsku také zmršček nebo zmrščko. Výraz smršče je podle Hoška v nářečí českomoravském. Podle Bartošova Dialektického slovníku říkají násadka tlustému krátkému bičišti biče pastýřského („tatara“), někdy pěkně vyřezávanému a vykládanému.

Řemínek spojující bič s bičištěm se někde jmenuje zábiště („na bišti“, „bez biště“) a rukovítka (o kupovaném, ozdobném biJičínsku (podle Kubína) zároubíč. Na konci biče bývá přivázán slabý konopný provázek, který působí známé práskání (po moravsku róchání); říká se mu prostě šňůrka nebo také poplítka, práskačka, praskačka (jižní Čechy, Plzeňsko), též šnodlík (severní Plzeňsko); na Jičínsku zase pašňůrka, náplítka. Na Moravě to je šňora, k ní se přivazuje kytka, t. j. třapec ze žíní nebo z pentličky, aby bič hodně „róchal“ (Bartoš, Dialektický slovník).

Co vyplývá z tohoto krátkého přehledu pro normu spisovného jazyka? Běžné spisovné pojmenování pro celý nástroj k šlehání je bič. Pro řemínek bičový nutno pokládati za spisovné jednak bič v užším smyslu, jednak řemínek k biči. Ostatní názvy pro bičový řemínek (švihel, švih a j.) jsou nářeční, a mají tedy význam jen lokální. — Rukověť biče se jmenuje spisovně bičiště; lidového rázu je násadka, třebaže má dosti dokladů literárních u spisovatelů píšících z venkovského života (Světlé, Jiráska, Staška, Šlejhara, Baara, V. K. Jeřábka, Preissové a j.). Řidší je násada (doložené u Pravdy, Baara, Vrchlického, Raise), užívané také zvláště lidmi městskými, takže má tendenci státi se slovem jazyka obecného. Jiné jmenované názvy (biště, rukovítka, ručka, zručka, zmršček, zmrščko) jsou nářeční. Jako obecné a spisovné pociťujeme také název šňůrka, kdežto ostatní (šňora, poplítka, práskačka, praskačka, šnodlík) mají ráz nářeční.

Naše řeč 5-6, ročník 33/1949

Předchozí Václav Merc: Lidové loutkové hry a jejich literární prameny

Následující František Daneš: Klípě