«FEB MAY Jun 1 2009 2010 2011 3 captures 13 Feb 10 - 1 May 10

Close Help

Hybridně složená slova jako elektromotor, autodoprava

Miloš Helcl

[Články]

(Příspěvek do diskuse o nich)

Tvoření slov spojením dvou základů, které se nejen významově, nýbrž i formálně sepnou v jeden celek, je v různých jazycích více nebo méně častý prostředek, kterým se rozhojňuje slovní zásoba. Vhodně se ho užívá při pojmenovávání tam, kde chce mluvčí naznačit skutečnost, že pojmenovávaný předmět, jev, vlastnost, stav, děj, pojem je přes svou významovou jednotnost sám v sobě složitý, tam, kde mluvčí k srozumitelnému označení toho, co pojmenovává, potřebuje, aby byl jmenovitě vyznačen i nejbližší rod i zvláštní známky, jimiž se odlišuje druh od druhu, čili jak se odborně říká genus proximum i differentia specifica.

Že k tomuto způsobu tvoření nových slov sahají různé jazyky a typy jazyků různou měrou, je známo; rovněž je známo, že takové „vázání významových prvků v jednom slově“ je charakteristickým znakem (vedle jiných) pro t. zv. jazyky polysynthetického typu[1], který se uplatňuje velmi silně na př. v němčině, maďarštině, finštině a čínštině. Skládání však není vzácností ani v jazycích flexivního typu, na př. v staré řečtině, staré indičtině. O slovanských jazycích se tvrdívalo, že se složeným slovům vyhýbají a dávají před nimi přednost slovům odvozeným nebo souslovím. Vycházelo se přitom na př. ze srovnání něm. Dampfschiff a čes. parník, něm. Windmühle a čes. větrný mlýn, zapomínalo se však na to, že tu běží jen o některé typy skládání, ne o skládání samo. To je naopak od nejranějších dob ve všech slovanských jazycích, a tedy i v češtině, dosti časté, a proto se „neprávem tvrdívá, že složeniny vůbec nejsou v duchu českého jazyka“, jak správně ukazuje Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny[2]. Stačí tu poukázat na veliké množství slovanských jmen osobních jako Vladimír, Jaroslav, Ludmila i starých místních jmen jako Hrdlořezy, Všetaty, Žernoseky, Koloděje, abychom si tuto základní pravdu uvědomili a ověřili.

Není úkolem tohoto článku sledovati v historickém vývoji užívání složených slov ani obecně jako prostředku pro rozmnožování slovní zásoby vůbec, ani v jeho jednotlivých případech, a rovněž ne vysvětlovati, proč se v některých obdobích jazykového vývoje složená slova objevují hojněji než v jiných. Nebudeme ani opakovat základní poznatky o způsobech skládání slov a o typech složenin podle vnějšího způsobu spojení jejich složek nebo podle jejich vzájemného významového vztahu. Připomeneme si jen, že jazykový purismus v různých svých obdobích skládání slov jednou odmítal, jindy zase přijímal a že se k němu ve jménu jazykové čistoty bez zřetele na jazykové skutečnosti a zákonitosti utíkal jako k nástroji a prostředku vymycování skutečných nebo někdy i jen domnělých cizích přejatých slov.

Tím však ještě netvrdíme, že by bylo lze přijmout bez kritického posouzení a zhodnocení všechny složeniny, které se v jazyce vyskytly a vyskytnou. Naznačili jsme již, že míra užívání složenin není ve všech jazycích stejná, a není tedy možné za každé složené slovo v jednom jazyce vnucovat složené slovo i jazyku druhému, zejména jde-li o typ skládání, který je v onom druhém jazyce neobvyklý. Přesto však je vliv cizího jazyka, zejména v obdobích kulturního, společenského i politického působení pokročilejšího národa na národ přejímající, nejobvyklejší brankou, kudy cizí způsoby tvoření slov do některého jazyka pronikají, pokud se ovšem s novou věcí nepřevezme přímo i její původní cizojazyčné pojmenování. A tak vznikají v jazyce přijímajícího národa jednak kalky, jednak slova hybridní. Kalky jsou doslovné překlady složek slova s přesným napodobením cizího vzoru po stránce jeho stavby, ať jsou to slova odvozená, předponová nebo složená, na př. svědomí podle lat. conscientia, zájmeno podle lat. pronomen, odtažitý překladem lat. abstractus, dobrořečiti za benedicere, zeměpis podle geografie, mrakodrap za něm. Wolkenkratzer nebo angl. skyscraper. Slovy hybridními nazýváme ta, v nichž se jen některá část nahrazuje prvkem domácím, kdežto jiná zůstává nepřeložena a přejímá se, nebo ta, v nichž se k domácímu základu připíná cizí odvozovací přípona. Cizí přípona je na př. u slov housl-ista, hus-ita, nada-ce, morav-ismus, hrub-ián, u žertovného syn-átor. Řidčeji se domácí základ významově obměňuje cizí předponou, na př. v ex-předseda, obec. erc-uličník. Předponu arci- (vzniklou kontaminací řeckého archi- a německého erz-) dnes již jako cizí prvek nepociťujeme.

U cizích slov složených se při hybridisaci nahradí domácím základem jen jeden člen, druhý si uchovává svou podobu, ale často se během delšího vývoje hláskově přizpůsobí systému přejímajícího jazyka, tak jako se mu přizpůsobují často cizí slova vůbec. Dnes již jen jazykovědný rozbor prokáže hybridnost slov vánoce a bavlna, za hybridní však dosud pokládáme slova složená s vice-, na př. viceředitel.

Přes to, že v posledních příkladech běží nesporně o slova složená, nemůžeme je přece s hlediska našeho tvoření slov pokládat za skutečné složeniny primárně skládané, t. j. utvořené spojováním různých základů v domácím procesu pojmenovávacím. Jsou to pro nás jen slova vzniklá neúplným připodobněním způsobu tvoření v původním jazyce prostředí domácímu. Jsou to vlastně tedy neúplné, poloviční kalky, v nichž byla při napodobení cizího slovotvorného postupu přeložena, t. j. domácím prvkem nahrazena, jen jedna část.

Vyskytne-li se některý první člen složeného slova ve spojení s různými slovy, může nakonec nabýt přes svou cizost charakteru předpony, a pak se již s dalšími slovy může spojovat přímo i bez příslušného cizího vzoru. To platí na příklad o předponách ex-, vice-, erc-, arci- ve výše uvedených hybridních slovech. Celkem je však tento způsob tvoření slov řídký.

Zato se dnes stává stále častějším skládání cizích, většinou mezinárodních slov, se slovy domácími. I při něm jde jednak o napodobení cizího tvoření, jednak o skutečné skládání nové, někdy neústrojné, jestliže nedbá zákonitostí, které se při určitém způsobu skládání slov v našem jazyce vyvinuly.

Běží tu především o četné mezinárodní základy složených slov jako aero-, auto-, elektro-, foto-, gramo-, kino-, moto-, radio-, turbo-. Ty se vyskytují spojeny s jinými mezinárodními prvky ve složeninách cizího původu jako aeroplán, automobil, elektromotor, fotografie, gramofon, kinematograf motocykl, radioaparát a pod. Z těchto plných odborných názvů vznikají však většinou v pracovním prostředí zkracováním na pouhou první část složeniny samostatná slova, takže se takové zkrácené slovo pracovního jazyka rovná původnímu kmeni, na př. auto z automobil, radio z radiotelefonie, foto z fotografie atd. Některá z těchto zkrácených slov přecházejí časem i do jazyka spisovného, na př. auto, kino, radio, většinou však mají charakter slangový, nebo se nejvýše stávají výrazovými prostředky mluvenými, zejména češtiny obecné, na př. bio, foto, aero.

Takto zjednodušená slova, vzniklá zkrácením z názvu plného, nejsou však většinou schopna tvořit další odvozeniny, na př. přídavná jména. Ta se stále tvoří od substantiv nezkrácených, na př. automobilový, fotografický, biografický, gramofonový, jen k slovu radio máme přídavné jméno radiový. Tato okolnost působí, že tam, kde se jimi mají blíže určovat jiná podstatná jména, vznikají poměrně dlouhá ustálená spojení, sousloví, na př. automobilová dílna, fotografický snímek, motocyklové pláště, velocipédové duše, gramofonová jehla, kinematografické (biografické) představení a pod. Pro pracovní mluvu, která dává přednost vyjádření zhuštěnému a stručnému, jsou tato spojení poněkud těžkopádná ve srovnání s cizím způsobem vyjádření jedním slovem (na př. v němčině) a proti přejatým hotovým složeninám mezinárodním, jako fotoaparát, radioamatér, aerodrom, autostráda, elektrotechnika, příliš rozsáhlá. Sahá tedy pracovní mluva, zejména technických oborů, k témuž způsobu vyjádření a vytváří podle cizího vzoru ze slov vzniklých zkrácením, na př. auto, foto, moto atd., první členy nově tvořených slov složených. Jejich druhou částí však již nejsou slova cizí nebo mezinárodní, nýbrž slova domácí, na př. autodílna, motosvětla, veloduše, fotoobchod, gramopřenoska a j. V těchto nových složeninách pak již nemá slovo auto- význam „samo“, nýbrž onen druhý, nový význam, vzniklý zkrácením slova automobil. Podobně i základů foto-, moto-, gramo-, velo- je v nich užito v tom novém významu, kterého nabyla jako zkráceniny původních mezinárodních složenin. Není tedy autosprávkárna „samosprávkárna“, nýbrž „správkárna automobilů, aut“. Starý, původní význam složky auto- je dosud jak ve slově automobil („sám se hýbající, samohybný vůz“), tak i v slovech jako autodidakt („sám se učící, samouk“), autokrat („sám vládnoucí, samovládce“), autokritika („kritika sebe samého, sebekritika“), autosugesce atd. A podobně má i v jiných složeninách pracovního jazyka první složka vždy již onen nový význam, kterého nabyla zkrácením složeného slova, nikoli význam původní, s kterým vstupovala do úplného, nezkráceného složeného slova, i když dnes ani v oněch původních úplných složeninách tento význam už necítíme; jiná situace je jen u slov s auto-. Ve slově fotopohlednice zastupuje složka foto- celé složené slovo fotografie, v motosvítilna znamená moto- „motocykl“, nikoli „pohyb“, v gramopřenoska zastupuje gramo- slovo „gramofon“ a neznamená již „záznam“ atd. Mnohoznačnost není ovšem u jazykových prostředků jev neobvyklý a nemožný, ba naopak, je potřebná a prospěšná, ale v oblasti odborného vyjadřování — a do té pracovní mluva přece také patří — i u cizích významových prvků snižuje přesnost a srozumitelnost vyjádření, ruší jeho jednoznačnost. Na příklad slovo autoslužba znamená dnes nejen „dílnu pro opravy a čištění automobilů (aut)“, nýbrž i „posloužení (službu) automobilem (autem)“, t. j. osobní dopravu taxametrem, na př. v názvu pražského komunálního podniku pro dopravu osob auty Autoslužba; není však vyloučena ani možnost, že by toto slovo nabylo významu „samoslužba“, t. j. sobě samému. A stejně fotoslužba je nejen „služba (veřejnosti) fotografováním“, nýbrž i „služba fotografům, zejména amatérům“, t. j. vykonání různých prací za ně a pro ně.

Vedle stránky významové vadí tomu, aby slova jako fotoobchod, autokolo, radiodružstvo, gramojehla, kinopředstavení a pod. byla přijata za prostředky spisovného jazyka, také způsob jejich tvoření. Jsou v nich totiž složena dvě primární podstatná jména[3], jejichž vzájemný vztah ve větě by byl určovací, a to přívlastkově. Ale právě tento typ složenin, jak známo, není obvyklým typem skládání slov v našem jazyce[4] ani v těch případech, kdy jsou tak spojena slova domácího původu (paroloď). U složenin jako autosvětlo, radioobchod přistupuje pak jako další důvod k jejich odmítnutí ve spisovném jazyce jejich hybridnost, t. j. spojování domácího prvku s prvkem cizím v jedno slovo[5], resp. náhrada jen jedné části cizí složeniny základem domácím. Tak tomu je nejspíše v slovech autoslužba, elektroslužba, radioslužba, fotoslužba, která vznikla náhradou za cizí složeninu autoservice atd. při nesprávném chápání t. zv. jazykové čistoty. Ze snahy po odstranění cizích slov se nahradí cizí service domácím služba, přitom však unikne ta prostá skutečnost, že se vytváří neobvyklá a hybridní substantivní složenina přívlastkově určovací. Mimo to však u složenin s druhým členem -služba vůbec nejde o typ přívlastkově určovací, jak ukazují slova modloslužba a bohoslužba. To jsou složeniny vazebné, t. j. takové, jejichž první člen, substantivní, je k druhému, dějovému, v obdobném poměru jako předmět ke slovesu (sloužiti modlám, bohu). Složeniny autoslužba, elektroslužba a další však nevznikly těsnějším sepětím syntaktického spojení, nýbrž jen napodobením cizí hotové složeniny bez zřetele k významovému vztahu jejích členů. Podle modloslužba bychom i u hybridních složenin se slovem -služba očekávali podobný významový vztah obou členů, ale najdeme jej toliko u jednoho z významů slov autoslužba, fotoslužba „služba automobilům“ nebo spíše „automobilistům“ (po př. „fotografům“). Většinou však je u těchto složenin vztah obou členů zcela neurčitý, matný, široký. Znamenají obecně jen nějakou službu v oboru blíže označeném prvním členem[6], na př. elektroslužba, t. j. předpokládaný vztah děje a předmětu (služba někomu) je třeba nahradit vztahem děje a příslovečného určení, složenina je tedy zároveň vazebná i určovací (ale příslovečně). Významové zpřesnění, jehož se tvorbou dvoučlenného pojmenování jazyk dopracovává, přichází zde nazmar, a i proto nejsou složená slova tohoto typu slovy jazyka spisovného, tím méně pak mohou být názvy odbornými.

Vyskytne se snad námitka, že u složených slov jako automazání, autosklení jde mezi první a druhou částí složeniny o vztah předmětu k slovesu, neboť druhým členem je podstatné jméno odvozené ze základu slovesného[7], že tedy jde o správný způsob skládání. Tato námitka však není oprávněna, protože mazání, sklení jsou podstatná jména slovesná a ta se obvykle v našem jazyce s jinými základy — mimo řídké případy jako kuropění — neskládají. Projevuje se v tom — tak jako v zachování vidu — jejich příslušnost do systému tvarů slovesa, neboť to, jak už jsme viděli výše, složeniny se svým předmětem netvoří, se svým příslovečným určením pak zřídka; takovéto složeniny jsou dva staré kalky dobrořečiti a zlořečiti, sloveso spolupracovati pak není skládáno, nýbrž odvozeno od podstatného jména spolupráce.

Ale přes to, že jazyková theorie vyslovuje proti složeným slovům typu autoneštěstí, radiopřijimač, fotočlánek závažné námitky s hlediska významového i slovotvorného (dvojí význam základů auto-, foto- atd., nejasnost vzájemného vztahu mezi oběma částmi složeniny, spojování cizího prvku s domácím v jednom slově, tvoření přívlastkových složenin s prvním členem substantivním, skládání dvou substantiv, z nichž ani jedno není odvozeno od slovesného [dějového] základu), je třeba konstatovati, že se k tvoření jich jazyková praxe dosti často uchyluje. Souvisí to především jistě s jejich stručností a úsporností výrazovou. Ta přichází vhod hlavně ve slohu telegrafickém, neboť znamená i úsporu finanční, není však jistě proti mysli ani v obvyklé obchodní korespondenci výroby s distribucí. Stále častější pronikání hybridně složených slov však za druhé souvisí i se současným sklonem v jazyce dávat přednost spojením se shodným přívlastkem před spojeními s přívlastky neshodnými. Shodným přívlastkem může být jen přídavné jméno, je tedy třeba je utvořit, a k tomu se hodí jediné slovo, byť i složené, mnohem lépe než sousloví z adjektiva a substantiva nebo ze substantiva a předložkové vazby, na př. veloplášťový materiál místo materiál na pláště pro kola (velocipédy). Snadnost, s jakou se od nich tvoří další odvozeniny, je tedy druhou cestou, po které hybridní složeniny pronikají do jazykového usu. Dále je někdy vhod i méně přesné vyjádření vzájemného vztahu dvou slov složeným slovem nežli adjektivním nebo předložkovým souslovím, i když to přímo odporuje základním požadavkům, které klademe na slova odborná. Konečně přispívá ke vzniku dosti hojných složenin, jejichž prvním členem je mezinárodní slovo, které bylo zkrácením druhotně významově změněno, i snadnost a mechaničnost jejich tvoření napodobením hotového vzoru bez zřetele na významový vztah skládaných základů.

Sledujeme-li pak výpiskový materiál shromážděný v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, zjišťujeme, že takovéto složeniny nejsou vyjadřovacími prostředky vlastně spisovnými ani uměleckými, ba ani theoreticky odbornými, nýbrž že jsou omezeny právě jen na projevy prakticky odborné a na pracovní slang příslušných technických a chemických oborů; jsou ovšem též doloženy z inserátů psaných pracovníky těchto oborů.

Rovněž nahlédneme-li do slovníků současného spisovného jazyka, poznáme, že se k složeným slovům tohoto druhu chovají velmi reservovaně. Tak slovník Vášův-Trávníčkův, pokud je vůbec uvádí — hojnější měrou než Příruční slovník —, poznamenává u nich téměř šmahem „nečeské, ale ujímá se v praktické mluvě“; tak u slov autobenzin, autodílna, autodoprava, autodopravce, autodrožka, autogaráž, autoklub, autoolej, autooprava, autoopravna, autopark, autopošta, autopotřeby, autořidič, autostanice, autoškola, u slova autoneštěstí pak poznamenává „hrubě nečeské“[8]. Vylučují se v něm tedy ze spisovného jazyka bez rozdílu i takové složeniny, v nichž je druhým členem slovo cizího původu, ať již zdomácnělé, jako pošta, olej, škola, garáž, drožka, nebo cizí, jako park, klub. A stejně najdeme poznámku o nečeskosti u složenin tohoto typu, jejichž první částí jsou základy foto- (na př. fotočlánek, fotoreklama), radio- (radioamatér, radioaparát, radioklub, radioobchod, radioprůmysl, radiopřístroj, radiosoučástka, radiostanice), kino- (kinofeuilleton, kinoherec[9]), kinoherečka, kinohvězda, kinooperatér, kinopředstavení, kinorežisér, kinoromán, kinoškola). Nepřihlíží se tam ani k tomu, že některá z uvedených slov, na př. autodrožka, autoklub, autopark, autogaráž, fotoaparát, radioaparát (a stejně tak i elektroléčba, které je vůbec pominuto), jsou už rozhodně vžitá a obecně užívaná. Některá, na př. autořidič, autostanice, jsou jen umělá, strojená, papírová. Příruční slovník má k nim jiný poměr. Jen u málokterých uvádí poznámku o jejich nesprávnosti (vykřičník), na př. u elektrovod, místo něhož doporučuje „vedení elektřiny“, častěji upozorňuje na jejich nesprávnost udáváním lepšího způsobu vyjádření, na př. fotocitlivý, lépe citlivý na světlo[10], fotočlánek, lépe fotoelektrický článek. Jindy zase upozorňuje omezovací poznámkou o jazykové oblasti užívání na nepoužitelnost takového slova v projevu čistě spisovném. Tak najdeme u slov fotokomora, fotoobchodník, fotopapír oblastní omezení na obchodnický slang, u slov fotokulomet, radiodružstvo pro vojenské názvosloví. Nejčastěji však vyplývá nevhodnost těchto složenin pro spisovný jazyk z faktu, že je Příruční slovník jako součást slovní zásoby českého spisovného jazyka vůbec neuvádí. Tak v něm nenajdeme slova autoduše, autokolo a pod., ani slova výše uvedená, která vytýká jako nečeská slovník Vášův-Trávníčkův. Jsou v něm jenom slova složená z obou prvků cizích, tedy autodrom, autogyra, autokolona, autostráda a autotaxi. Ze složenin s foto- neuvádí ani fotoodbor, ani fotosnímek. Základ gramo- se jako první část hybridních složenin v žádném z těchto slovníků nevyskytuje, nenajdeme v nich ovšem ani nová slova gramostudio, gramoradio, gramoton. gramojehla, gramoměnič, gramopřenoska, gramopřezkušovač. S první částí kino- má Příruční slovník bez poznámky některá slova, která slovník Vášův-Trávníčkův zamítá jako nečeská a nahrazuje souslovími s přídavným jménem filmový. Jen u slova kinoškola najdeme upozornění „lépe: filmová škola, škola pro filmové pracovníky“. Neuvádějí se v něm slova kinofeuilleton, kinohvězda a kinopředstavení. S členem moto- neuvádí Vášův-Trávníčkův slovník žádnou složeninu mimo slovo motocykl a jeho čeleď, Příruční slovník má ještě slovo motomechanisace se dvěma odvozeninami a slovo motokolo jako výraz technický. Nejsou tedy za spisovné pokládány složeniny motoduše, motoplášť, motoslužba, motosvětla, motosvítilna. Stejně je tomu u základu velo-. Uznávána jsou přejatá hotová komposita velocipéd a velodrom, nikoli veloduše, veloplášť a velosvítilna.

Se základem aero-, jak se zdá, ani žádné hybridní složeniny nevznikly, a vznikly-li na př. aerokolo, aeroduše, aeroplášť, jsou to zase slova slangová.

Zbývají základy elektro-, radio- a turbo-. Spojení domácích základů s nimi přijímá Příruční slovník bez poznámky u hesel elektroměr, elektrosvařeč, elektrovodič, elektroměrný a elektrovodný. Omezené možnosti užívání jako odborného slova uvádí u slov elektroléčba, elektroléčebný (v lékařství), elektroprůmysl (v technice). Zamítá elektrovod, za ně doporučuje „elektrické vedení, zařízení rozvádějící elektřinu“. Slovník Trávníčkův uvádí jen slovo elektroměr, a to bez omezující poznámky. Ani ten, ani onen slovník neuvádí slova elektropotřeby, elektroslužba, elektrosvítilna, elektroúdržba. Se základem radio- má Příruční slovník bez poznámky jenom slova radiomaják, radiotrh (ale s výkladem ukazujícím na obchodní slang), radionosný a radiovysilač. Trávníčkův slovník z nich neuvádí ani jedno, v žádném z obou pak nenajdeme slovo radioopravna. V Příručním slovníku nezařaděné slovo radiosoučástka je v slovníku Trávníčkově odmítnuto. Stejně tam můžeme číst upozornění „lépe radiový“ u všech hesel s přívlastkově určovacím vztahem mezi oběma složkami. Příruční slovník zase všechna ostatní slova co do možnosti užívání omezuje, a to na jazyk lidový radiofanouš(ek), na obchodní slang radioobchod(ník), na odborné vyjadřování technické radiokov, radiolampy, radioprůmysl(ový), chemické radioolovo a lékařské radioléčba, radioléčebný, jako řídká označuje slova radiopřijimač, radiopřístroj, radiostanice. Žádný z nich nemá slovo vojenského slangu radiočeta[11]. Jako termín technický zachycuje Příruční slovník hybridní složeniny turbodmychadlo a turbosoustrojí, utvořené zase mechanicky podle cizích turbogenerátor, turbodynamo a p. Nejsou zase vůbec v slovníku Trávníčkově.

Závěrem shrnujeme: složená slova, jejichž prvním členem je mezinárodní základ ve významu, který vznikl zkrácením mezinárodních složených odborných (technických) pojmenování, jako auto místo automobil, radio místo radiofonie, a jejichž druhým členem je slovo domácí, nejsou velkou většinou výrazovými prostředky jazyka spisovného, přestože jejich hojné užívání v oboru pracovním má oporu v jejich stručnosti (na př. fotoobchod proti obchod s fotografickými potřebami) a v možnosti vytvářet od nich potřebné odvozeniny, zejména jména přídavná. Spisovný jazyk některé z těchto složenin již přijal, na př. elektroměr, elektrovodič; v nich totiž není užito jako první části cizího základu v druhotném významu, vzniklém zkrácením mezinárodního slova složeného. Je na cestě přijmout dnes už i slova autodrožka, autopark, autogaráž, autoklub, elektroléčba a p. O ostatních lze zatím jen konstatovat, že z firemních nápisů, insertů, obchodních dopisů, telegramů a podobných projevů pronikají jednotlivá složená slova občas i do projevů spisovných, zůstávají v nich však prvkem cizím a rušivým, neboť spisovný jazyk je mezi své prostředky nezařadil. Většina z nich nikterak nepřekračuje okruh slov slangových.

---

Naše řeč 1-2, ročník 36/1952

Předchozí František Trávníček: Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle stalinových jazykových statí

Následující Jaromír Bělič: Český příspěvek k řešení otázek jazyka v literatuře a překladech s hlediska Stalinových prací o jazykovědě