Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

KA—

K heslům kába - kazamírový „Slovníku jazyka českého“

Etymologické poznámky Vášova-Trávníčkova „Slovníku jazyka českého“ daly nám již několikráte podnět k doplňkům a opravám. Tentokráte opustíme dosavadní způsob příkladů vybíraných namátkou a zpracujeme soustavně hesla počínající se hláskovou skupinou ka (kába až kazamírový, str. 684—718). Rádi bychom z rozboru vyzískali jistá poučení, jež by mohla prospěti dalším podobným pracím. Není totiž nejmenší pochyby o tom, že etymologické poznámky — i když mají formu zcela stručnou — jsou kulturně historicky velmi poučné, že jsou čtenáři vítány a že budou proto pojímány i do jiných slovníkových prací.

1. Jednotlivá slova prošla často cestami velmi dlouhými a prostředími nejrozmanitějšími, než se dostala k nám. Slovo kytara je na příklad jistě přímo převzato z německého Gitarre; není však, jak je na první pohled zřejmé, německé, nýbrž přišlo přes francouzštinu (guitare) ze španělského guitarra. Pramenem španělského slova je arabské kithara a to pochází z řečtiny, v níž máme , kithára, slovo to původu orientálního. Jsou tedy stanice této cesty: 1. některý starý jazyk orientální; 2. řečtina; 3. arabština; 4. španělština; 5. francouzština; 6. němčina; 7. čeština.

Není možno, aby stručná etymologická poznámka v slovníku, pro nějž nejsou výklady o původu slov věcí hlavní, sledovala každé slovo na celé jeho složité dráze, často hodně nejasné, aby srovnávala rozličné výklady a rozhodovala mezi nimi. Takovému slovníku může a má jíti jen o to, aby z celého vývoje vybral fázi nejdůležitější a nejcharakterističtější; tím má býti čtenáři umožněno, aby si příslušné slovo aspoň zhruba správně zařadil. Najíti tuto nejcharakterističtější fázi je úlohou hlavní, a ne lehkou. Zdůrazniti třeba požadavek, aby toto určování bylo co možná jednotné. V Naší řeči XX, 1936, 204-206, vylíčil V. Polák dějiny slova káva u nás. Ukázal, že druhý jeho tvar, kafe, tvar to všeevropský (franc. café, ital. caffè atd.), je v prvních desítiletích u nás jediný a že je až v době od r. 1812 do 1830 pomalu vytlačován tvarem káva, převzatým asi z polštiny (ne-li z maďarštiny, jak dobře poznamenal Jos. Beneš ib. 246). Oba ty tvary mají společné východisko v tureckém slově kahvé, pocházejícím z arabského kahwa. Slovník VT. však označuje slovo káva za arabské, kdežto slovo kafe za německé; zachycuje tedy u jednoho fázi nejstarší, u druhého nejmladší (podle Poláka není ani jisté, že f je z němčiny, snad je jeho původcem Armen, který měl v Praze první kavárnu).

2. Jinak však většina našich cizích slov přišla prostřednictvím německým, což je přirozený následek toho, že v době, kdy se vytvářel novověký slovník evropský, byly vyšší společenské vrstvy, činitel při přejímání cizích slov rozhodující, většinou poněmčeny. Nemělo by však smyslu u každého slova to znova připomínati. Tam, kde slovo prošlo sice němčinou, avšak nezměnilo se při tom nijak podstatně ve své formě nebo významu, sledujeme je dále do jazyka, z něhož je převzala němčina. Většinou se tak činí, ale třeba přece jen ještě dodati, že slovo kádr, ačkoliv je u nás jistě z německého vojenského termínu Kader, musíme pokládat za výraz vojenství francouzského, a že slovo kanon rovněž není německé, nýbrž francouzské (ev. italské). Tam však, kde příslušné slovo jeví zřejmé stopy němčiny, nemožno to nerespektovati. Německé Kapsel je jistě převzato z latinského capsula, tobolka; ale naše kapsle, rozbuška, je jak svou formou (-sle, ne -sule), tak významem slovo německé, nikoli latinské. Právě tak prozrazuje slovo karnýs, vlnitá žlábkovnice fasády, že pochází z německého Karnies, nikoli přímo z francouzského corniche nebo z italského cornice. Lidové kalmus je z německého Kalmus, ne z jeho pramene, lat. calamus. V takových případech je dobré vždy poznamenati „z franc. přes němč.“ a p.

3. Na čem vzdělanému uživateli slovníku záleží především, je to, aby si mohl jisté slovo spojiti se slovy podobné minulosti a zařaditi je do některého z kulturních okruhů, jež jsou zdroji našich cizích slov. Bylo by jistě velmi užitečné, kdyby slovník v úvodě vytkl tyto kulturní okruhy a pokusil se slova do nich roztřídit. Drobné nepřesnosti a některá násilí, jichž se při tom uvarovati nelze, lehko by se prominula právě proto, že jde jen o poučení povšechné.

Hlavní takové okruhy jsou:

I. okruh řeckolatinský, zahrnující v sebe vlivy antiky, křesťanství, latiny středověké, humanistické i novověkou terminologii vědeckou a technickou, užívající slovního materiálu řeckého a latinského;

II. okruh francouzský, obsahující kulturní vlivy rytířství, mocné vlivy šlechtické kultury doby ludvíkovské i vlivy doby nejnovější; jím zasahuje k nám i španělština a italština;

III. okruh středomořský, zahrnující vlivy italské (silné zvláště v hudbě a obchodě), španělské a arabské, přicházející prostřednictvím italštiny a španělštiny;

IV. okruh anglosaský, dnes svými vlivy na život obchodní, společenský, sportovní atd. nejaktivnější;

V. vlivy ostatních národů evropských na mezinárodní slovník (holandské, německé; sem bychom zařadili i vlivy dnešního Ruska);

VI. okruh exotický, t. j. vlivy zemí koloniálních (fauna, flora, produkty) a ta slova řečí blízkého Východu, která jsou místně vázána, t. j. označují předměty a představy charakteristické pro tyto země (derviš, janičár, kismet atp.).

Slova kulturních okruhů I—VI jsou společná většině anebo aspoň značné části kulturních národů a vytvářejí evropský slovník. Jen v jisté části je zastoupen okruh

VII. východní, t. j. vlivy turkotatarské, které k nám pronikaly jednak přes Balkán a Uhry, jednak přes Polsko, a vlivy maďarské; osmanská turečtina často jen prostředkuje slova arabská a perská.

Jen nás se pak dotýkají

VIII. vlivy německé, které byly silné od nejstarších dob a formulovaly později hlavně naši terminologii řemeslnickou; mladší slova této skupiny zůstávají omezena na řeč lidovou a familiární a i z ní ustupují;

a IX. přejetí z jazyků slovanských, polštiny, ruštiny a srbocharvátštiny, provedené vědomě v XIX. stol. v naší řeči básnické i v terminologii vědecké; vedle toho jsou ovšem i přímé vlivy, zvláště polštiny.

Podle těchto hlavních okruhů roztřídíme své poznámky.

4. U slov okruhu řeckolatinského třeba míti především na mysli, že jsme se téměř nedostali do styku s Římany a s živou latinou. Nemůžeme tedy u nás čekati latinské vlivy na lidový slovník v té podobě, jak je tomu na př. v němčině (Pfeil, Kette, sicher, mischen, Ziegel, Schindel, Fenster atp.). Na češtinu působila hlavně latina až církevní, potom latina učených stavů. Omylem v etymologických výkladech velmi rozšířeným je, že se místo skutečných vlivů živých řečí středověkých předpokládá vliv slov středověké latiny, třebaže jsou to vskutku jen papírová polatinštění slov národních, která na vývoj našeho slovníka nijak nepůsobila.

Všimneme-li si na příklad jmen oděvních součástek, uznáme, že ze středověké latiny mohlo vzniknouti pojmenování karkule (středolatinské caracalla z řeckého καρακάλλιον, karakallion), protože to původně byla část oděvu kněžského, která až později přešla i k laikům.

Jde-li však o součást odění rytířského, jakým je kapalín, nijak nepochopíme, že by tu mohlo míti nějakou úlohu středolatinské capellina, nýbrž za přímý pramen musíme pokládati francouzské capelin. Zdá se, že v tomto případě ani neprostředkovala němčina, jak je tomu jinak v rytířské terminologii pravidlem. Přímo italským vlivem třeba vykládati slovo kalhoty (italské *caligotte, viz Bernekrův slovník 473) a slovo kabaňa (italské gabbano, tamtéž 464; při velkém rozšíření tohoto slova v rozličných jazycích lze ovšem přímý pramen těžko zjistiti, latina jím však jistě není). Archaistické dnes slovo kaput není z latiny, nýbrž z francouzštiny (capot), kanafas není z latinského canevasium, nýbrž přišlo přes němčinu (která poznamenala to slovo svým f) z francouzského canevas; slovo kanava je z téhož pramene, ale přejetí mladší.

Stejně je tomu i v praktických oborech jiných. Němci mohli přejmouti slovo Karren z pozdního latinského carrus, protože měli přímý styk s lidem latinsky mluvícím, ale staří Čechové nemají svou káru z latiny, nýbrž ze staré horní němčiny, v níž nacházíme tvar karra. Rovněž už staročeské slovo kantnýř, podstavec pod sudy ve sklepích, je přejato ze středohornoněmeckého (dodnes bavorského) kantner (v literární němčině Kanter), ne z latinského cantherius (-ium); patrně i slovo německé souvisí s latinou jen přes italštinu (cantiere). Slovo kabřinec (dříve i kavřinec), okrouhlý příštřešek vyčnívající přes temeno lomenice z hřebene střechy, převzali naši tesaři od svých učitelů a mistrů románských; latinskou formu cabrio, cabiro dali tomuto slovu jen kancelářští písaři. Nejlépe by bylo asi vyjíti ze starofrancouzského tvaru caveron (dnes chevron) nebo z jihofrancouzského (provencalského) tvaru cabrion. Základem těchto románských slov je lidové latinské slovo caprio, utvořené ke klasickému slovu caper, kozel. Jde tedy v podstatě o naši tesařskou kozu.

V oboru kuchyňském — třeba tu při silném vlivu klášterních kuchyní je přímé působení latinských slov pochopitelnější — budeme pro našeho kapouna vycházeti spíše ze středohornoněmeckého kappûn (> stč. kapún) než z původního latinského capo, cappo. Ani kapusta není z latinského composita; základem je tu slovo italské, protože v starším středověku bylo nakládané zelí, brasca composta, důležitým vývozním artiklem italským.

Z hláskových důvodů (v slovanských jazycích bychom v první slabice čekali nosové o a z něho u) domnívá se Berneker, že se slovo composta křížilo se slovem téhož významu, italským capuccio (z latinského caputium, srovnej francouzské choux cabus). Snad tu působilo i — dodejme — slovo třetí, italské capocchia (starofrancouzské caboche, anglické cabbage). Takové křížení slov významově příbuzných je jev v románských řečech velmi častý.

Slovo kafr by svou významovou příslušností jistě nevylučovalo odvozování z latiny. Když však nacházíme v evropských jazycích proti řadě s nosovkou (latinské camphora, italské canfora, francouzské camphre, anglické camphor, německé Kampfer) druhou řadu bez nosovky (italské cafura, středohornoněmecké gaffer atd.), bližší původnímu tvaru orientálnímu kafur (persky), kappura (prákrtsky), budeme jistě raději — jak to má už Berneker 468 — spojovati české slovo kafr s tvarem středohornoněmeckým.

Snad i pro hudebnické slovo kalafuna by bylo lépe vycházeti z italštiny (odtud proniklo v XVI. stol. do Německa, v XVII. do francouzštiny) než z latinského, ev. řeckého colophonia (německé Kolophonium je pozdější pořečtění).

Zcela pak z okruhu latiny třeba vyloučiti dvě jména ryb, kapr a karas. Výklad slova kapr z latiny se zjevně zakládá na tom, co uvádívají etymologické slovníky, že totiž první zapsání slova kapr je v spise Cassiodorově z r. 575, „destinet carpam Danubius“. Ale Cassiodorus byl Got a citované slovo je u něho jistě jen polatinštěním příslušného slova gotského. V jazycích románských je jméno kapra (na př. francouzské carpe) přejato z germánštiny; v slovanských jazycích je však stejně staré jako v germánských a poměr obou bude nejlépe vyložiti tak, že je oba tyto indoevropské národy přejaly ze společného nějakého pramene. Byl to asi nějaký praevropský rybářský národ, jenž slovník slovanský obohatil i jinými, etymologicky pro nás svízelnými jmény ryb. Uhlenbeckovo spojení se slovem staroindickým je velmi nejisté (Berneker I, 575).

Pro češtinu je slovo kapr dědictvím z praslovanštiny a nelze je pokládati za slovo cizí. Stejně je tomu se slovem karas. Německé slovo Karausche pochází z češtiny, francouzské carrassin z němčiny; středolatinské carrasius (v XVI. stol.) není ovšem pramenem slova slovanského; nejlépe bude zase je vyložiti předpokladem právě uvedeným. Grimmova stará etymologie, spojující naše slovo s latinským coracinus, je málo přesvědčivá.

I slova kabát a káď jsou, zdá se, přejetí předčeská, a proto pro nás ne cizí.

Internacionální slova vědecká bude dobře zvláště označovati a uváděti jako „řecko-lat. věd.“. I když snad přešla do naší literatury z knih německých, francouzských atd., zůstávají pro nás vždy slovy učenými, řeckolatinskými. Takovou povahu má u nás slovo katarakt, součást terminologie zeměpisné; nebude nám tedy slovem francouzským.

Stejně mezinárodní je geologický termín kataklysma, Slovníkem jazyka českého označovaný za slovo italské. U něho je zajímavý přesun v sklonění: v řečtině je κατακλνσμός (kataklysmós), a podle toho zní to slovo v němčině Kataklysmus, ve francouzštině cataclysme, v angličtině cataclysm. U nás je však tvar kataklysma, -atu (u Zeyera, Tři legendy o krucifixu 81, máme vlivem francouzštiny tvar kataklysmus; Kott X, 123). Vlivem italštiny jej naprosto nelze vyložiti; i ta má cataclismo. Patrně jde o domácí posun, provedený vlivem lékařského klysma (snad i řeckého κατάκλασμα, katáklasma, roztržení).

5. Vedle vrstvy slov řeckoitalských je nejsilnější skupinou našich cizích slov vrstva francouzská, svědčící o triumfálním pochodu francouzské vzdělanosti ve stoletích XVI.—XVIII. Nejsou to ovšem ani zdaleka slova etymologicky vesměs francouzská, ale protože k nám přišla z Francie a šířila se s francouzskou kulturou, musíme je počítati do této vrstvy (při čemž lze ovšem poznamenati, odkud se které slovo do francouzštiny dostalo).

Z Francie k nám přišly karusely, obměna to původně rytířské hry, kde jezdci na koních (nebo i dámy na vozech) bodali do otáčejících se figur; že je slovo carrousel ve francouzštině italského původu, přímo se nás netýká. Právě tak i jiná šlechtická zábava, kavalkáda, hlásí se do tohoto okruhu, třeba to jméno není francouzské. Nelze je ovšem — jak to nacházíme v našem slovníku — vyvozovati ze španělštiny (tam je cabalgada), nýbrž z italského slova cavalcata přes provencalské cavalcada.

Naopak není italského původu slovo karambol. Vyjíti tu možno z francouzského slova carambole, červená koule na kulečníku (významu „srážka“, který má ve francouzštině odvozenina carambolage, nabylo slovo karambol tuším v rakouské železniční němčině). Ovšem je možné, že třeba za přímý pramen pokládati slovo španělské. Hra kulečníková se totiž šířila z Vídně, kde jí zaváděl vídeňský dvůr, stojící pod silným vlivem španělským.

S francouzskou vojenskou terminologií přišla k nám — vedle uvedených již slov kádr a kanon — i slova kantina a kavalerie a musíme je pokládati za francouzská, třeba tam byla přejata z italštiny. Co se týče slova kamarád, je možno se domnívati, že jeho střední a nevzniklo stejněním z německého e (Kamerad), jak myslil Gebauer, HM. I, 286, nýbrž že souvisí přímo s a ve francouzském camarade. Slovo kamarád se rozšířilo totiž především mezi žoldnéři za třicítileté války a tu přímé styky s Francouzi mohly býti.

Kamizola k nám přišla z Francie s pelerinou, vestou, robou, korsetem, toaletou, kostymem a jinými názvy oděvními, pronikla ovšem — na rozdíl od roby na příklad — hodně do vrstev lidových. Pokládati kamizolu za přejetí ze španělštiny nelze, zvláště když není ani jisté, že je ve francouzštině z tohoto pramene: mluvívá se o italském camiciola, deminutivu ke camicia (lidové latinské camisia).

A tak francouzské jsou i kaskády, které se šířily jako umělé stavby francouzského zahradnictví (z italského cascata), kandelábry, které skvěle osvěcovaly šlechtické zámky (francouzské candélabre z latinského candelabrum), i karikatury (z italského caricatura).

Distinkce trochu jemnější je třeba u slova kapitál. Je správné, že ve významu finančním („základní jmění“ na rozdíl od úroků) je jeho základem středolatinské capitale. Ale moderní význam národohospodářský se vyvinul ve Francii a to by bylo třeba poznamenati (jako je na příklad humor slovo anglické, třebas tu byl anglický význam vdechnut do těla latinského).

Naopak nelze za slova francouzská pokládati kasír, kasírovati, kalkul a kalkulovati. Proti tomu svědčí jednak hlásková podoba (francouzsky caissier), hlavně však doba a prostředí, v nichž vznikají příslušná slova německá. Kasírovati je v němčině dobře doloženo už v XVI. století, a to jako slovo řeči kancelářské; ta tehdy brala svá slova z latiny (zde z cassare), ne ještě z francouzštiny; podobně kalkul a kalkulovati jsou slova obchodní řeči už XVI. století, vzatá z latiny. Slovo kasír je italské (cassiere) a italské je i slovo kasace ve významu hudebním (cassazione); třeba tedy tento význam odlišiti od významu právního (kde vycházíme z latiny).

Zcela mylná etymologie se udává u výrazu kaput, zničený, zkažený. Prý je to z latinského caput mortuum, což znamená kysličník železitý. Ale je to slovo v základě francouzské. S francouzskou karetní hrou piketem se totiž dostal do střední Evropy hráčský výraz faire capot, úplně obehráti (hráč udělá spoluhráče capot, vyhraje-li všechny vzatky). Už za třicítileté války se v drsné vojácké řeči užívalo tohoto karbanického výrazu o zničení, pobití nepřítele.

6. Podíl italštiny v našem slovníku se tímto vyloučením slov nesených francouzskou kulturou trochu zmenšuje. Ale naopak jsme za italská uznali slova kalhoty, kabaňa, kapusta, kalafuna, kasír a kasace, kde se předpokládal pramen latinský, ev. francouzský. Připojili bychom ještě slovo kastrát, jež třeba odvoditi ne z latinského castratus, nýbrž z důvodů kulturně historických z italského castrato. Přicházeli na šlechtické a panovnické dvory totiž draze placení kastrovaní sopranisté italští a s nimi přišlo i ono označení.

Jistě italské je slovo kartáč, znamená-li dělový náboj (z italského cartoccio, patřícího ke carta; s jiným poněkud významem a jinou cestou — přes francouzštinu — dostalo se k nám toto slovo i jako kartuš, sumka).

Kandovati a kandis jsou patrně slova francouzská (candir, sucre candi); ale kandity se svou formou hlásí k italskému zucchero candito.

A konečně měla italština podíl při slovech kanál, kapitán a kapar. Kanál na př. ve smyslu anatomickém (páteřní) je ovšem slovo latinské, ale ve smyslu stavebním působilo více italské canale. Kapitán v středověkém významu „zástupce králův“ je z latinského capitaneus; ve významu velitele lodi, později i setniny, je však z italského výrazu capitano a španělského capitán. Kapary možno dobře vyvoditi z latinského capparis; ale z důvodů kulturně historických — byl to obchodní artikl italský — můžeme předpokládati i vliv italského druhotvaru cappara, cappari (obyčejně cappero).

Ne italské, nýbrž španělské je slovo kastaněta (šířilo se však i z Francie).

7. Anglických slov mezi hesly našeho výseku není. Bylo by však třeba vyznačiti některé významy dané v angličtině slovům starším. Ačkoliv je slovo kartel původu italského, přece je pro nás přejetím z angličtiny, protože má vždy anglický význam národohospodářský nebo i politický, nikdy význam italský („písemné stanovení podmínek, hlavně při turnajích“).

Z anglické řeči obchodní je asi přejato i slovo kaperství (zabavování nepřátelských lodí, angl. caper), třeba je jeho základem slovo holandské (ne německé).

Anglickou formu má u nás slovo kanoe; toto původně karaibské slovo žije totiž v různých evropských řečech celkem ve třech formách: v španělské canoa, ve francouzské canot, a v anglické canoe (vyslov khenú). Přejali jsme je s jinými sportovními termíny.

8. Ze slov východního okruhu má zvláště zajímavé osudy slovo kanduš, sukně šitá dohromady s živůtkem, ale bez rukávů. VT. u něho poznamenává (ovšem s otazníkem): řečt.? „Graec. κανδνς; (kandys)“ vedle důležitých a správných poznámek dalších („turc. et tatar.; pol. kontusz“) nacházíme už u Jungmanna. Ale pramenem tohoto slova řečtina není. Ovšem, slovo kandys se vyskytuje u řeckých autorů (Xenofonta, Heliodora, Strabona atd.) několikrát (soupis těchto míst s podrobným výkladem v Realenzyklopädii Paulyově-Wissově III, 2207). Vždycky však označuje perský chiton s rukávy, upevňovaný na ramenou, jak jím v řeckém sochařství bývali charakterisováni barbaři. Jde tedy o slovo perské, nikoli řecké. Jeho další cesty jsou u Jungmanna dobře zachyceny: přes jazyky turkotatarské snad přímo, snad přes maďarské köntös do polštiny; na Slovensko pak (je to slovo slovenské) buď z polštiny, nebo též z maďarštiny — není tam konečně vyloučen ani přímý vliv turkotatarský.

Druhým východním slovem je karabela, zakřivená šavle; označuje se za turecké. Ale pro nás je to slovo polské, neboť se ho užívá vždy jen v souvislosti s polským prostředím. Do polštiny pak přišla karabela od Tatarů. Konečným pramenem je, jak čteme u Brücknera, jméno města Karbaly v dnešním Iraku, na jihozápad od Bagdadu.

9. Připojme ještě některé obecnější methodické poznámky.

a) Při našich stručných údajích etymologických nedoporučuje se jíti za poslední ještě zcela jasné stadium a pouštěti se na nejistou půdu hypothes. Slovo katastr stačí vyložiti z vulgárního latinského catastrum. Jaký je původ tohoto slova, o tom jsou názory nejrůznější (stručně je zaznamenává Gamillscheg v svém etymologickém slovníku francouzském); Diezův výklad, u VT. uváděný (z capitastrum), nepatří k nejpřesvědčivějším. Slovo katakomba je pro nás významem i formou italské (catacomba). Jakého původu je jméno římského pohřebiště u basiliky sv. Šebestiána „ad catacumbas“, podle něhož byla pak od IV. st. pojmenována i všechna podzemní pohřebiště, není zcela jasné. Řecká je asi jen první část (kata): v druhé je patrně latinské tumba nebo kmen slovesa cumbere. Celé to slovo však řecké není.

b) Odvozená slova patří do jazyka, v němž odvozenina vznikla, ne do jazyka, z něhož pochází slovo základní. Slovo katedra se správně označuje za řeckolatinské, slovo katedrála však za řecké. Ve skutečnosti je to čistě latinské slovo cathedralis (ecclesia).

c) Obecná slova vzniklá z místních jmen je dobře objasniti ukázáním této souvislosti: jeť to tvoření velmi zajímavé a poučné. Děje se tak na př. u slova kašmír. Ale bylo by třeba říci i u kaolin, že je to vlastně jméno hory (Kao-ling, vysoký vrch), z níž se kaolin v Číně těžil, a nespokojiti se pouhým udáním čínštiny jako původního jazyka. Mělo se tak státi, jak jsme již viděli, i u karabely a jistě u jména kampeškového dřeva (udává se jen: franc.); je pojmenováno podle města Campêche v Yucatanu (Mexiko).

(Příště ostatek)

Naše řeč 8, ročník 21/1937

Předchozí Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující jh.: Podruzi