Jaroslav Hubáček
[Články]
V mluvě českých železničářů, v jejich běžném služebním i společenském styku, uplatňují se tak jako v jiných pracovních prostředích některé specifické prostředky slovníkové, tvořící slangovou vrstvu.[1] Přitom je nutno si uvědomit, že některé výrazy ztrácejí časem povahu výrazu slangového a přecházejí do výraziva spisovného. Železničářské slangové výrazivo vznikalo již od počátku zavádění železniční dopravy u nás, tj. zhruba od 2. třetiny minulého století. Jeho dnešní celkem pestrá zásoba je tedy výsledkem poměrně dlouhého vývoje, v němž se zároveň obrážejí různí činitelé, kteří se podíleli na jejím vzniku. Z nich nejdůležitější jsou: nadřazenost německé odborné terminologie v dosti dlouhém počátečním období, různorodý sociální i národnostní původ zaměstnanců, jejich vzdělání, druh vykonávané práce, vliv místních nářečí, působení mluvy různých „neželezničářských“ profesí, jejichž služeb železnice využívá, dosavadní částečná neustálenost dnešní odborné terminologie[2] a řada činitelů podružnějších. Pro ilustraci stačí například srovnat jazykové prostředí tzv. jízdního personálu s jazykovým prostředím zaměstnanců traťové správy. Jízdní personál je téměř denně vystavován působení různých místních jazykových prostředí často značně odlišných (srovnej například prostředí pražské a olomoucké nebo přerovské, bohumínské a břeclavské, brněnské a bratislavské atd.), zatímco zaměstnanci traťové stavební správy pracují ve víceméně stále stejném kolektivu a v nevelkém okruhu svého bydliště. U těchto zaměstnanců pak je aktuální otázka vlivu místního nářečí, zatímco u jízdního personálu se projevují tendence jiné, míšení nebo stírání výrazných nářečních znaků.
Zdroje a tendence obohacování slovní zásoby železničářské mluvy jsou vcelku shodné se zdroji ostatních strukturních útvarů národního jazyka. Jde tu na prvním místě o stále produktivní odvozování příponami, například jízdař (obecné označení pro jednotlivce jízdního personálu je odvozeno od podstatného jména jízda), obdobně vrtulák (ruční zařízení na šroubování matic zvaných slangově vrtule) aj., nebo předponami, například dokonavé rozkutálet vozy (‚rozposunovat‘ k nedokonavému kutálet), obdobně zažehlit (‚ohladit, obrousit‘ k nedokonavému žehlit — srovnej větu „kolejové styky zažehlí již vlaky samy“) aj. — Nová slangová slova vznikají dále skládáním ze slov a slovních celků již hotových; běžný je tento způsob u pojmenovávání lokomotiv, například čtyřistadvacettrojka — lokomotiva řady 423, pětikolák — lokomotiva s pěti spřaženými osami, žertovné označení vozohonec — zapisovač vozů atd. Nová slova se tvoří také ze zkratek a značek, například zetka — vůz řady Zt, bobina — lokomotiva s mezinárodním označením podvozku typu Bo'Bo' atd. V některých slovech jsou i cizí základy, například vozdepo — vozové depo: první část složeniny je český slovní základ, druhou částí je slovo přejaté prostřednictvím ruštiny, maršrutní — přídavné jméno od přejatého slova maršruta ‚jízdní plán‘, přeneseně též ‚souprava pracovního vlaku‘, obsahující domácí odvozovací příponu -ní, paklák — vůz na balíky (srov. německé Pack, české nespisovné pakl), mající slovní základ cizího původu a domácí odvozovací příponu -ák atd.
Dalším zdrojem obohacování slovní zásoby železničářského slangu, i když ne tak produktivním vzhledem k silně se uplatňujícím tendencím univerbizačním (tj. snahám o pojmenování jednoslovná), je tvoření nových slovních spojení — sousloví: Rudý ďábel — lokomotiva řady 476 (expresívní vyjádření podle znaku rychlosti a podle barvy kol), žíznivá čára — lokomotiva řady 344 (význam viz dále) apod.
Železničáři tvoří i nová frazeologická spojení tím, že starým slovům dávají nový význam, např. slovesu zpracovat a podst. jménu hranice: zpracovat vozy je jednoduché a výstižné vyjádření zahrnující jednak rozposunování vozů do nových vlakových souprav, jednak jejich přistavení k nakládce a vykládce; věta stroj stojí na hranici znamená, že připravená lokomotiva čeká na pokyn k výjezdu z obvodu výtopny atd.
V železničářské mluvě najdeme i mnoho slov přejatých, která jsou víceméně zvukově přizpůsobena fonologickým i slovotvorným zákonitostem domácích slov. Tak u nejstarší generace zaměstnanců se ještě stále používá značné části výraziva původu německého; souvisí to s původní nadřazeností německé terminologie odborné (o tom již v úvodu). Některé příklady: veksl // veksle — výhybka (z německého Wechsel), klasa — vozová třída, častěji přeneseně osobní vůz (Klasse), štreka — trať (Strecke) atd. I z jiných jazyků se výrazy nově přejímají: z ruštiny např. katajevci // katajevovci — označení pro posunovače, kteří urychlují rozřaďování vlaků utvořením komplexní posunovací čety, krasin — pojmenování pro druh lokomotivy podle jména sovětského ledoborce, který zachránil Nobilovu výpravu k severní točně r. 1928; z francouzštiny např. komerce — komerční železniční služba, přeneseně metonymicky též zaměstnanci této služby, maletka — typ lokomotivy se zvláštním uspořádáním válců (podle konstruktéra francouzského původu inž. Malleta); ze španělštiny výraz talgo — článkovaná souprava poschoďových vozů (byla poprvé užita ve Španělsku); z maďarštiny např. ganc — motorový vůz se stejnojmenným motorem (nejčastěji M 275), ze jména známé budapešťské lokomotivky Ganz és Társa (Ganz a spol.), z angličtiny např. ida — lokomotiva řady 459 (podle stejného výrazu anglického), unra — lokomotiva nebo nákladní plošinový vůz (podle názvu akce UNRRA) atd.
Velmi důležitým prostředkem obohacování slovní zásoby železničářské mluvy je metaforické přenášení slovního významu, tj. využívání pojmenování běžných ve spisovném jazyce, v obecné češtině nebo i v místním nářečí v novém specifickém významu.[3] Tyto neželezničářské výrazy s novým obsahem (slova s významem přeneseným) svědčí jednak o neustálé potřebě nových, přiléhavých pojmenování, jednak o jazykové vynalézavosti železničářů, o jejich citlivém reagování na nové skutečnosti. Podmínkou pro přenášení významů jsou jednak věcné a funkční souvislosti obsahu původního pojmenování železničářského, jednak důvody expresívního vyjádření, nejčastěji důvody citové. Tak můžeme pozorovat nejen přesun věcného významu, ale též posun mezi charakterem slova jako citově neutrálního a slova citově zabarveného. Někdy se u slangového výrazu takto vzniklého nový obsah a expresivita slučují, takže je nesnadné rozhodnout, který faktor převládá. Například harfa znamená ‚kolejiště, kde se posunem tvoří nové vlakové soupravy‘. S původním významem slova harfa je společné to, že uspořádání kolejnic a jejich vyústění je podobné uspořádání strun stejnojmenného hudebního nástroje. Jde tedy o metaforické přenesení pojmenování: slangové slovo[4] má nový význam na základě vnější podobnosti s věcí původně pojmenovanou, označenou.
Hodnocení metaforických názvů, které podává práce Křístkova o hornických metaforách,[5] je možno přejmout i pro metaforické názvy železničářské. V železničářské mluvě je však v tomto směru situace kvalitativně poněkud jiná, a to v tom smyslu, že metaforické názvy mají nejčastěji ráz slov expresívních. Je to způsobeno hlavně tím, že víceméně všichni zaměstnanci (i nižšího funkčního zařazení) jsou nuceni ovládat odborné názvosloví svého oboru a že jde o poměrně ustálenou terminologii českou. Tvoří se tedy železničářské metaforické názvy především ze snahy po vyjádření expresívním.
Nejvýrazněji se tato snaha projevuje v pojmenování dopravních prostředků, zejména lokomotiv. Každá lokomotiva patří do některé série, odborně přesně označené soustavou tří velkých a několika malých číslic. V běžném každodenním styku železničářů se však nepoužívá přesného, oficiálního vyjádření odborného, například lokomotiva řady 3870, nýbrž jednoslovného vyjádření buď citově neutrálního třistaosmdesátsedmička, nebo emocionálně zabarveného mikádo. V druhém případě jde o název metaforický: uvedená lokomotiva má krátký, jakoby ustřižený komín. V době, kdy se objevila na našich železnicích, lišila se právě tímto vnějším znakem výrazně od ostatních lokomotiv. Brzy se proto pro ni objevilo vtipné pojmenování mikádo podle účesu tehdy módního. Významový obsah slova mikádo se pak vyvíjel dále: dnes se tak označují všechny lokomotivy s krátkým, „zastřiženým“ komínem (tedy i jiné řady, například 486, 399, 498 atd., vyráběné později).
Obdobným metaforickým názvem, který vznikl v současné době na Ostravsku, je přejatý výraz aurora jako označení pro lokomotivu zapůjčenou našim železnicím železnicemi sovětskými. V době dopravní krize vypomáhají tyto lokomotivy při přepravě nákladních vlaků. Svým vzhledem se nijak neliší od lokomotiv našich, dávají však na rozdíl od našich parních lokomotiv zvukové signály dvojhlasnou sirénou, zvukově velmi podobnou siréně lodní. Na základě této spojitosti bylo užito jména nejznámější historické sovětské lodi; vznikl tak metaforický název, který pohotově a výstižně posloužil okamžité pojmenovávací potřebě.
Uveďme si však také příklady přenesení významu na základě věcné pojmenovávací potřeby. V třicátých letech se při motorizaci osobní železniční dopravy objevila konstrukce osobního motorového vozu, u něhož byla umístěna nízká kabina pro strojvedoucího uprostřed vozu na střeše. Pro podobnost kabiny s věží vzniklo pojmenování věžák (známé dnes také jako slangové pojmenování výškového věžového domu). Pro rychlou manipulaci se zavazadly a s kusovým zbožím při překládání se užívá snadno ovladatelných akumulátorových nebo motorových vozíků, jejichž typickou vlastností je značná pohyblivost i s několika zavěšenými vozíky; tato společná vlastnost dala vzniknout výstižnému metaforickému názvu ještěrka.
Stanovit přesné zákonitosti tvoření železničářských metaforických názvů není snadné. Dá se pouze hovořit o určitých ustálených výrazných znacích, které jsou nejčastěji prostředníky metaforického pojmenování. Takovými znaky podobnosti jsou například: (a) výrazná konstrukční zvláštnost a celkový vzhled, (b) barva, (c) jiná vlastnost, například provozní aj. Ale i při takovém pokusu o třídění je věc komplikována tím, že se často uplatňují znaky dva i více a je těžké zjistit, který z nich byl při vzniku metaforického názvu rozhodující. Typickým příkladem je posměšné slangové pojmenování staré lokomotivy řady 310 kafemlejnek. Jde o metaforické využití nespisovné složeniny a je těžké rozhodnout, který znak byl při vytváření tohoto metaforického názvu nejintenzívnější: lokomotiva připomíná ruční kávový mlýnek nejen svým celkovým vzhledem (je malá, hranatá), ale také vydávaným hlukem a kolébavým pohybem při jízdě, tj. vlastnostmi několika.[6]
Výrazná konstrukční zvláštnost dala podnět k přenesení pojmenování železňák (běžné lidové označení železného hrnce) pro lokomotivu řady 4641, která má jen ocelové (železné) topeniště (v tomto případě nemusí jít nezbytně o metaforu). Dále sem patří již dříve uvedené mikádo a celá řada dalších metaforických názvů: hrbatá (lokomotiva řady 3750) podle kónické části kotle podobné hrbu, nohatá (řada 2750) podle nápadně vysokých kol (mají v průměru přes 2 m), ušatá (například 4640) podle náběrokouřových plechů připomínajících uši, cigáro (řada 3546) podle nápadně štíhlého dlouhého tvaru kotle, kubo (řada 3740) podle krátkého kotle, heligón (řada 414 aj.) podle baňatého tvaru komína připomínajícího roztrub stejnojmenného žesťového nástroje hudebního, bugatka // bugina (řada 4561) podle podobnosti s autem, původním nositelem tohoto označení, koloběžka (drobná elektrická lokomotiva E 2250) podle vývažků na kolech, které při jízdě připomínají odstrkování aj.
Celkový vzhled a konstrukční zvláštnosti se uplatnily i při pojmenovávání jednotlivých částí lokomotiv, železničních vozů a pracovních nástrojů. Tak například pro označení přední části rámu lokomotivy s nárazníky se užívá metaforického názvu prsa, pro táhlo regulátoru výrazu střevo (táhlo je dlouhé), pro předstihovou páku názvu šavle (tvarová podobnost), pro rouru na dopravu vody z tendru k napáječům trumpeta, pro malopotrubní přehřívací články dudy, pro šroub s provrtanou dírou pro mazací jehlu koník, pro víčko na napáječi za výtlačnou hubicí klobouk atd. Osobní vůz vyšší vozové třídy (lépe pérovaný s polštářovými sedadly) má expresívní název kočár, velkoprostorový nákladní vůz řady Wa na přepravu sypkého materiálu má označení bunkr (podle podobnosti vzhledu s bunkrem ve významu ‚pevnůstka‘),[7] nákladní vůz řady Paoj má slangové označení rakev (podle tvarové podobnosti), spojovací měchy mezi osobními vozy v rychlíkové dopravě se nazývají harmonika, ochranné zařízení na přechodu mezi osobními vozy staršího typu zahrádka atd. Zarážka na zastavování vagónů při posunu se jmenuje botka (vedle silně expresívního papuč) atd.
Výrazná barva se stala prostředníkem metaforických pojmenování opět především u lokomotiv. Jde například o názvy: papoušek (řada 477) podle jasně modré barvy, albatros (řada 498) podle bílého orámování (spolu s dalšími společnými znaky s původním významem: velikostí, rychlostí a „plavností“ pohybu), rosnička (T 324, neveliká dieselelektrická lokomotiva jasně zelené barvy), karkulka (T 444, obdobná lokomotiva s červeným nátěrem), hastrman (T 333, jiná dieselelektrická lokomotiva se zeleným nátěrem) atd. Někdy proniká pojmenování tímto způsobem vytvořené i do odborného vyjadřování spisovného. Nejčastěji to bývá u sousloví (která se už svou podstatou považují za vyjádření spíš odborné, zejména vzhledem k univerbizačním tendencím hovorového stylu), například: Stříbrný šíp (M 2600) pro vyjádření barvy a rychlosti, obdobné Modrý šíp (M 2740), Modrý blesk (M 4940), Rudý ďábel (4760) apod.
Metaforické přenesení významu na základě jiné vlastnosti je možno doložit těmito příklady: prachárna (řada 333, starý typ lokomotivy s dlouhým komínem a nápadně ostrým výfukem páry, který připomíná zvuk vznětu rozbušky), husa (řada 3441, krátká lokomotiva, která se při jízdě kolébá jako husa; k přenesení významu pomohl i nápadně dlouhý komín, který možno přirovnat k husímu krku — pro stejnou lokomotivu existuje i označení žíznivá čára, protože silně jiskří). Na místních drahách byly zavedeny místo starších málo výkonných strojů (například řady 310) lokomotivy silnější. Tato vlastnost nových lokomotiv byla brzy vyjádřena metaforickým pojmenováním bejček (řada 4220). Po zavedení další, ještě výkonnější lokomotivy (řada 423, 433) bylo původní označení upraveno na malej bejček proti novému velkej bejček. Značně rozšířená lokomotiva řady 354 získala pro svou čilost a pohyblivost název torpédo. I pro pojmenování vlaků si železničáři vytvořili výstižné metaforické názvy, např. hoblík (vlak, který zastavuje a posunuje v každé stanici), kaloun (dlouhý nákladní vlak), raketa (zrychlený nákladní vlak) atp.
Nové názvy vznikají velmi často ze snahy po expresívním vyjádření. Často tu jde o názvy, které byly vytvořeny jako citově zabarvené (vyjadřující důvěrný vztah) vedle již existujících názvů citově neutrálních; mnohdy mají ovšem jen úzce omezenou, lokální platnost. Nicméně i zde najdeme doklady pojmenovávání s platností víceméně obecnou, např.: Hurvínek (M 120, motorový vůz s věžičkou) — srovnej s citově neutrálním věžák (viz výše), Cecilka (synonymní citové označení lokomotivy E 669 vedle citově neutrálního zkratkového slova cocina — podle mezinárodního označení řazení podvozku Co’Co’). V tomto případě je patrná i snaha po zachování podobného hláskového skladu slova. Lokomotivy řady 3440 mají expresívní pojmenování Olina, M 296 Liduška, řada 386 Fricek. Obdobné jsou i názvy Mařenka, Nanynka, které označují nákladní vagóny řady M (dobytčí) a N (nízkostěnný). U posledních dvou příkladů je volba výrazu podmíněna služebním označením vozu, tj. písmenem M, N (je to do určité míry obdoba s tvořením zkratkových slov).
Z uvedených příkladů (jejich výčet si nečiní nárok na úplnost) vyplývá, že metaforické přenášení a tvoření výrazů citově zabarvených obohatilo podstatnou měrou zásobu železničářského slangového výraziva; tvoření názvů metaforických a silně expresívních je pojmenovávací proces stále živý, svědčící zároveň o vtipu a jazykové pohotovosti příslušníků modré armády.
[1] K problematice srov. K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 13n.
[2] Srov. o tom připomínky v měsíčníku Železničář, a hlavně článek A. Petrovského Snahy o normalizáciu českého železničného názvoslovia v minulosti a súčasnosti v Čs. terminologickém časopise 1, 1962, s. 306.
[3] Z hlediska vývojového je zajímavé a vysvětlitelné, že přenášení slovního významu jako způsob obohacování slovní zásoby stává se v železničářském slangu produktivním a rozšířeným zhruba od 20. let, kdy dochází k definitivnímu počeštění řízení železnic a k rozvoji soustavné péče o české odborné názvosloví. V minulém století a na počátku tohoto století bylo hlavním zdrojem přejímání slov cizích, především z němčiny.
[4] Jde o výraz, který proniká i do výraziva odborného (viz jeho častý výskyt v publicistickém stylu).
[5] Viz Václav Křístek, Havířské metafory, Naše řeč 38, 1955, s. 70: „K přejímání … dochází jednak z důvodů věcných, jednak z důvodů citových. V případě prvém jde o názvy, které se dobře hodí jako pojmenování pro věci nové, nemající dosud jméno, nebo věci pojmenované dosud termínem cizím. V případě druhém jde o jména jevů, které již své citově neutrální označení mají a kterým se tak dostává synonymního označení citově zbarveného…“
[6] Viz též údaje v článku E. Mlezivy - J. Možného, Jména lokomotiv, časopis Železničář, 1961, s. 89. — Kafemlejnek je však už staré označení pro malé lokomotivy na lokálkách.
[7] Bunkr může znamenat i uhelný zásobník používaný při zbrojení lokomotiv.
Předchozí J. V. Bečka: Odstavce
Následující Ivan Lutterer: Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
