Po druhé „uklídat se“

Mirko Očadlík

[Články]

(NŘ. XXVIII, 1944, 34 n., 81 n.)

Desítky lidí reagovaly v novinách i v dopisech na můj názor, že tvar „uklídat se za džbánky“ je nesprávný přepis těžce čitelného ohlídat se z rukopisu Sabinova. Mnozí dokonce tvrdili, že znají tvar uklídat se z lidové řeči. I to je možno, ale pak dozajista do lidové řeči přešel tento tvar z „Prodané nevěsty“. Z doby před 70 lety není znám ani jediný doklad takového zkřížení tvarů uklízet a ukládat. Užívá-li se tvaru uklídat se v lidové řeči nyní nebo vyskytoval-li se v době nedávno minulé, snad nejvýš před 50 lety, je to najisto ohlas Smetanovy opery a její popularity. Mohu uvést podobný případ, ovšem melodický. Praví se, že Smetana pro thema své Vltavy užil melodie písně „Kočka leze dírou“. Pokud je starými sběrateli tato píseň notována, naprosto se její melodie protiví tvaru thematu Vltavy. Znalec lidové písně Robert Smetana vyslovil (bohužel, dosud nenapsal) důkaz, že se teprve vlivem skladby Smetanovy dostalo lidovému textu melodie připomínající Vltavu. A tak asi je tomu i s tvarem uklídat se, užívá-li se ho někde v řeči lidové.

K mínění prof. Janka, že tvaru uklídá se užil Sabina vědomě, bylo by možno připojiti souhlas, kdyby byl zachován třebas sebe méně čitelný rukopis Sabinův. Je pravda, že licence Sabinovy v operních textech byly někdy nehorázné a novotvary se v nich vyskytovaly co chvíli. Mohl-li Sabina napsat v textu Templářů na Moravě z r. 1865 verše

Však za to hance sledí hněv
a jeho jí umyje krev,

mohl se dozajista odvážiti i na tvar uklídat se. Nic by mu nebylo vadilo, že to je tvar zkomolený, tím méně, že to bylo v partu sborovém, z kterého tehdy dozajista nebylo rozuměti ani slovu. Tvarová kontaminace toho druhu by byla možná. Ale myslím, že rozhodující v tomto případě je nikoliv to, co Sabina více méně čitelně napsal, nýbrž to, co Smetana četl. Celý verš, jak jsem dříve poznamenal, byl napsán tak, že si s ním opisovač nevěděl rady a že Smetana dodatečně do textové předlohy tento verš sám napsal. Kdyby byl Smetana tvaru uklídá se bez výhrady věřil nebo kdyby byl u něho postřehl obecnější platnost, byl by ho nepochybně užíval i jinde v svých písemných projevech, tak jako užil často nesprávných a zkomolených tvarů jiných. To se jednou projeví ze slovníku Smetanova, až budu mít celý tento materiál zpracován. Ale tvar uklídat se je ojedinělý v Prodané nevěstě i v celém Smetanově ostatním díle skladebném a v projevech písemných. Proto předpokládám, že Smetana sám byl si vědom nepevnosti tvaru uklídat se a že jen náhoda způsobila, že tento tvar zůstal neopraven zněním správnějším. Srovnáváním grafických složek jsem dospěl k názoru, že nejpravděpodobněji tu byla zaměněna první dvě písmena, tím spíše, že písmena o nebo u, dále pak h nebo k v Sabinových rukopisech mají velmi často stejný tvar grafický (v musejním exempláři rukopisu libreta „Bukovína“ nebo v rukopise „Vodníka“, jenž je v soukromém majetku). Byl-li Smetana nad tímto tvarem na rozpacích, pomohla mu z nesnází asi jen okolnost, že celá ta partie měla být zpívána sborem. V náčrtcích k Prodané nevěstě je ještě jiný doklad chybného čtení Smetanova. Mařenčino „Pouhé to šálení“ je původně psáno „šílení“, ale hned v opakování tohoto slova Smetana píše „š?lení“, tedy otazníkem nahrazuje vokál, jenž podstatně mění smysl slova. Protože to byl hlas sólový, Smetana neopominul dodatečně se informovati a užíti tvaru správného. Ale vyskytla-li se tu vůbec možnost záměny písmene á za í, je jistě jasno, že rukopis byl načmárán jak náleží. Tím spíše bych pak soudil, že Smetana mohl chybně čísti slovo ohlídá jako uklídá, při čemž mimoděk mohl sám provésti kontaminaci, kterou naznačuje prof. Janko.

Naznačil jsem ve svém prvním článku, že za původce slova uklídat se pokládám Smetanu. Po nových úvahách nad pramenným materiálem bych to tvrdil znovu a zařadil bych vžitý dnes tvar uklídat se do českého slovníku s označením, které bývalo na starých hudebninách: Authore B. Smetana.

Naše řeč 6, ročník 28/1944

Předchozí Václav Machek: Staročeská jména hub v Klaretově Glossáři

Následující J. V. Bečka: Kámen a bolest