Nátoň

[Hovorna]

(VII, 62). Podle zprávy p. J. Bělohoubka z Brna říkají v jeho rodišti Třebověticích u N. Paky nátoň kusu dřeva, na kterém se štípe dlouhé dříví velkou (dlouhou) sekerou. Poleno, které se štípe, položí se přes jiné, ležící napříč, aby tětí sekerou bylo jistější. Toto příční poleno, jež bývá vybíráno co možná silné a rovné, nazývají nátoněm.

Naše řeč 5, ročník 7/1923

Předchozí Mancáry

Následující Navoliti se