Sovětská příručka o technickém názvosloví

Miroslav Roudný

[Posudky a zprávy]

Při Akademii věd SSSR byl zřízen výbor pro technickou terminologii, jehož předsedou je akademik A. M. Těpigorev. Neobyčejný rozvoj techniky a vědy klade na odborné názvosloví velké požadavky, a proto výbor pro technickou terminologii vydal v roce 1952 Rukověť zpracování a uspořádání vědeckého technického názvosloví (Rukovodstvo po rozrabotke i uporjadočeniju naučno-techničeskoj terminologii. Pod redakcijej akad. A. M. Terpigoreva. Izdatelstvo Akademii Nauk SSSR, Moskva 1952).[1] Příručka má 56 str. a obsahuje čtyři kapitoly (o třídění pojmů, o definování, o výběru a tvoření termínů a o sjednocování a normování názvosloví). Jejím redaktorem je akademik Těrpigorev.

Čtyři autoři (V. N. Kostrov, G. A. Lavrentěvová, N. K. Suchov, a S. I. Koršunov) řeší v této práci problémy odborného názvosloví. V úvodu se probírají hlavní nedostatky dosavadního odborného názvosloví. Tak na př. mnohoznačnost a naopak i synonymie termínů způsobují nejasnosti v názvosloví; také slova cizího původu a názvy, které nesprávně vystihují význam nebo dokonce odporují formou svému obsahu, znesnadňují přesné vyjadřování a dorozumívání.

Naše české odborné názvosloví trpí stejnými nedostatky. Víme, že i ono má mnoho názvů, jejichž význam není přesně vymezen; tak na př. slovo nafta označuje často i v odborné literatuře dva pojmy, jednak surovou naftu (ropu), jednak rafinovanou naftu jako pohonnou látku. Také synonymie vadí sjednocování názvosloví i u nás; v hornictví se na př. užívá slov chodba a třída ve stejném významu. Také nevýstižných termínů máme u nás hodně, i když se postupně odstraňují; na př. v radiotechnice byl název lampa nahrazen slovem elektronka.

Názvy cizího původu nepůsobí nám takové potíže jako v ruštině, poněvadž čeština postupovala při jejich přejímání opatrněji. Přesto však je pro nás poučné, že ruská odborná terminologie se v dnešní době snaží zbavit přemíry termínů cizího původu, pokud ovšem nejde o názvy zcela vžité.

Hlavní myšlenkou celé Rukověti je zdůraznění systémovosti v názvosloví. V kapitole o klasifikaci pojmů (která je nejobsažnější) se dokazuje, že není možno tvořit odborné názvy jednotlivě, protože názvy musí v celku tvořit systém, který odpovídá systému pojmů daného oboru.

Takového systému je možno dosáhnout, když slova, která spolu souvisí obsahově, budou vzájemně spojena i formou, t. j. na př., že budou odvozena ze stejného základu nebo že vztahy stejného typu budou vyjadřovány stejnými příponami atp. Nedostatky názvosloví netkví často ve formě termínu, nýbrž v podstatě celého systému názvů, do jejichž řady termín náleží. Systém pak má odpovídat současnému stavu vědy a má být vybudován tak, aby umožňoval zařazovat i nové termíny pro nově vytvářené pojmy. Jako vzorný příklad takového systému se uvádí Mendělejevova periodická soustava prvků.

Také v kapitole o definování pojmů se zdůrazňuje důležitost systému. Autor zde ukazuje, že definovat pojem předpokládá především stanovit vztahy mezi pojmy a správně je roztřídit. V definici pojmu mají být především ty znaky, které vyplývají z klasifikace pojmů toho systému, do něhož definovaný pojem náleží.

O výběru termínů jsou zde vysloveny tři zásady týkající se vlastností názvů: 1. termín nemá mít stejné znění s jiným termínem téhož oboru, 2. termín má podle možnosti obrážet spojení vyjádřeného pojmu s jinými příbuznými pojmy, 3. má být co nejstručnější.

V poslední, krátké kapitole se popisuje složení a práce odborné komise pro řešení terminologických otázek a upozorňuje se na důležitost spolupráce této komise s veřejností.

Mnohé z požadavků vyslovených v Rukověti nebude možno v praxi při názvoslovné práci plně dodržet, mohou však sloužit jako dobré vodítko i pro naši terminologii; zvláště důležitým přínosem této příručky je zdůraznění systémovosti v názvosloví. I u nás už na ni bylo upozorňováno, ale přesto se stále ještě opomíjí nebo nesprávně chápe.

Naše řeč 1-2, ročník 38/1954

Předchozí O vyučování mateřskému jazyku

Následující Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin