«FEB MAY Jun 1 2009 2010 2011 3 captures 13 Feb 10 - 1 May 10

Close Help

Z knih, časopisů a novin

[Posudky a zprávy]

Do časopisu Věda a život, který v minulém roce vydávala Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, napsal Jaroslav Kuchař přehlednou stať Vývoj češtiny po roce 1945 (1, 1954, č. 11—12, s. 185—187). Jeho zhuštěný výklad, až přeplněný fakty a příklady, usiluje o zachycení, základní utřídění a zčásti i o výklad nejvýraznějších změn, které odborný jazykovědný průzkum mohl zjistit ve vývoji češtiny v posledním desetiletí. V závěru autor konstatuje v tomto vývoji dvě základní tendence: „… na jedné straně mohutný rozvoj a tím i rozvlnění pojmenovávací stránky jazyka, na druhé velká stabilisace mluvnické a hláskové stavby, která by mohla budit zdání zakončenosti a zastavení vývoje“ (s. 187).

Jen otištěným českým materiálem (zčásti odjinud neznámým) je cenná disertace mladého švédského slavisty Olofa Wallména Alte tschechische Pflanzennamen und Rezepte im Botanicon Dorstens. Vyšla ve sbírce „Trudy po slavjanskoj filologii“, vydávané Ruským ústavem při stockholmské universitě (sv. 5, Uppsala, Almquist & Wiksells 1954, s. 176 + 4 příl.). Autor tu otiskuje a rozbírá český jazykový materiál, který objevil v exempláři knihy Theodora Dorstena Botanicon continens herbarum aliorumque simplicium, quorum usus in medicinis est, descriptiones et iconas, ad vivum efjigiatas (Frankfurt a. Main 1540), uloženém v Královské knihovně ve Stockholmu. Jsou to jednak marginální přípisky k textu herbáře a k rejstříkům, jednak české lékařské recepty doplněné na prázdné listy v knize. Základ práce Wallménovy tvoří abecední seznam českých názvů rostlin v knize zapsaných s připojenými jazykovými vysvětlivkami (str. 32—132). Poznámky a souhrnné výklady nepřekračují zpravidla fakta známá z běžných pomůcek a také přepis českého jazykového materiálu není, jak se zdá, bez chyb.

V době, kdy se na našem venkově provádějí v rozsáhlém měřítku hospodářsko-technické úpravy půdy a roztříštěná držba pozemků ustupuje rozlehlým sceleným lánům, stojí často jednotná zemědělská družstva a pracovníci státních statků před otázkou, jak pojmenovat nové celky pozemků. Staré názvy se nehodí mnohdy věcně, prosté číslování honů nevyhovuje z důvodů praktických; naopak vhodná jména umožňují snadnou orientaci v rozmístění pozemků a osetých kultur a tím usnadňují organisaci zemědělských prací. Jako příspěvek k řešení této otázky podává Josef Doberský v čl. Názvy scelených lánů JZD (Sborník Čs. společnosti zeměpisné 59, 1954, s. 140—145) rozbor názvů polních a lesních tratí sebraných asi ze 700 obcí ve východních Čechách. Tento přehled místních jmen je míněn především jako snůška konkretního materiálu, z níž je možno vybírat vhodné názvy (jsou-li ovšem pro to věcné podmínky), po př. podněty k pojmenování obdobnému. Jako praktickou ukázku uvádí autor v závěru soubor názvů, které navrhl pro jisté JZD v severovýchodních Čechách.

Dvě léta po tom, co brněnští jazykovědci předložili veřejnosti ukázky své práce v nově založeném Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (viz o něm ref. Al. Jedličky v Naší řeči 36, 1953, s. 298—301), vyšel další, v pořadí druhý svazek jazykovědné řady (A). Do bohemistiky se v tomto čísle thematicky hlásí dva příspěvky. Brněnský dialektologický kolektiv (Jan Chloupek, St. Králík, Arnošt Lamprecht, Jos. Skulina, Dušan Šlosar, Ant. Vašek) podává tu v čl. K diferenciaci moravskoslovenských nářečí a k jejich vztahu k českému národnímu jazyku (s. 18—31) stručné shrnutí hlavních výsledků dialektologického výzkumu v pomezí moravsko-slovenském, pokud mohou nějak přispět k vyřešení otázky, patří-li moravskoslovenská nářečí k nářečnímu komplexu českému či slovenskému. Přitom autoři soustavně přihlížejí k historickému vývoji a dospívají asi k tomuto závěru: V oblasti moravskoslovenských nářečí došlo během historického vývoje k převrstvení starých souvislostí její jižní části s oblastí slovenskou innovacemi, které se šířily a šíří z krystalisačního centra českého. Tím se stalo, že novoty vznikající v jádru slovenském na toto území nepronikly a moravskoslovenská oblast se dostala do společného vývoje s českým jazykovým celkem (srov. 26—28). Hlavní nářeční jevy v studii probírané jsou zachyceny na šesti mapkách. — Druhý bohemistický příspěvek je čl. Aloise Gregora Zvláštnosti větného členění ve spisovné češtině a v nářečích (str. 32—43). Je to práce materiálová, uvádějící hojné příklady na atrakci, kontaminaci a anakolut jednak ze spisovné češtiny (také z literárních děl), jednak z textů nářečních. Materiál je utříděn a podle potřeby osvětlován stručnými výklady.

Ostatek sborníku je vyplněn příspěvky příležitostnými a informativními. Jan Chloupek hodnotí v nekrologu dílo zesnulého brněnského fonetika Emanuela Šrámka († 8. 3. 1954) a Jos. Skulina vzpomíná bolestné ztráty, která postihla brněnskou filosofickou fakultu a českou jazykovědu a zvláště dialektologii předčasnou smrtí profesora Adolfa Kellnera († 31. V. 1953); velikost této ztráty je patrná také ze Soupisu prací Adolfa Kellnera, který pro brněnský sborník sestavili Jos. Skulina a Marie Zdráhalová.

Užitečný je bibliografický soupis Prací v oboru slovanské jazykovědy na filosofické fakultě brněnské university v období 1945—1954, který spolehlivě (pravděpodobně za účasti pracovníků, jejichž práce jsou tu se stručnými charakteristikami shrnuty) sestavil Zdeněk Skoupil. Překvapuje však, že jsou tu uváděny i práce vědeckých pracovníků z pracovišť akademických jakoby práce fakultní, ba dokonce že u některých z nich není vůbec ani sebemenší zmínka o tom, že jde o pracovníky akademických ústavů.

Svazek uzavírají obšírné Zprávy o pracích filologických, především slavistických, které podává Alois Gregor (s. 122—143). Podle autorova úvodu navazují vědomě — rozsahem i uspořádáním — na soubory zpráv, které v letech 1944—1951 uveřejňoval zprvu v Českém časopise filologickém a později v Časopise pro moderní filologii Vladimír Šmilauer. Zpravodajství si nečiní sice nároku na úplnost, ale je třeba konstatovat, že je značně nahodilé. Svědčí o tom na př. zprávy vížící se k jubileu J. Dobrovského, v nichž se sice zaznamenává populární článek Bečkův v Českém jazyce, ale nikoli závažná stať akad. Trávníčka ze Slavie, ani hodnotící příspěvek Běličův v Naší řeči a j. Nebo se mluví o bibliografii slovanské jazykovědy, ale nepřipomene se důkladná dokumentace slavistických prací v Slavii. Rovněž nekriticky se vybírají a přijímají některé práce ze západní literatury (na př. studie J. Matla, s. 126). Vážným nedostatkem právě při zpravodajství tohoto typu je také poněkud antikvovaný ráz některých záznamů (na př. o I. dílu Velkého rusko-českého slovníku, s. 129, zpráva o zřízení Československé akademie věd na s. 132, zmínka o vydávání spisů Josefa Dobrovského na s. 133); nevelkým zásahem v korektuře by se bylo lehce dosáhlo žádoucí nápravy. Některé zprávy nejsou také zcela přesné; tak na př. ve zprávě o průzkumu hanáckých nářečí zapomněl autor uvést, že dotazník pro tuto oblast vydal Ústav pro jazyk český a že celý výzkum provádí brněnské pracoviště Ústavu.[1]

František Vymazal. Z dílny slavisty proletáře — tak nadepsal nedávno zesnulý Pavel Váša úryvek z nenapsaného III. dílu svých Pamětí, který vyšel — už posmrtně — v Sovětské jazykovědě 4, 1954, 438—447. Oživuje v něm podle bohaté Vymazalovy korespondence (zabírá téměř půl století, pochází od více než 400 dopisovatelů a je dnes uložena v Moravském zemském archivu) postavu brněnského slavisty-polyglota, autora velkého množství kdysi tak populárních jazykových učebnic „Snadno a rychle“ a svérázného myslitele, který svými „Zrnky“ jadrně a někdy zahořkle glosoval nejen soudobé české poměry, ale i vlastní život. Jen tak jej znala veřejnost, kdežto ostatní jeho práce, jako na př. dvojdílná anthologie „Slovanská poezije“, buď zapadly bez ohlasu, nebo nebyly vůbec vydány (jako Katechismus der indogermanischen Sprachforschung). Učenec, který v osmdesátých letech minulého století pomýšlel na vysokoškolskou stolici a s nímž si jako rovní s rovným dopisovali i Gebauer a Zubatý, prožil svůj život jako korektor Moravské orlice. „Nemohla si česká Morava ve Vymazalovi vychovat svého Dobrovského?“ táže se jistě trochu nadsazeně, ale snad nikoli docela bezdůvodně Váša v závěru své lidsky jímavé vzpomínky.

Žeň jubilea Josefa Dobrovského (1753—1953), kterou jsme shrnuli v Naší řeči 37, 1954, č. 7—8 a 9—10, můžeme dnes doplnit ještě záznamy několika důležitějších prací, které vyšly později.

V studii Dobrovského Česká prosodie a prosodické boje jí podnícené (Česká literatura 2, 1954, 1—29) odhaluje Jan Mukařovský důsledným rozborem české společenské situace v prvních desetiletích 19. století objektivní příčiny prosodických bojů té doby a nově — s hlediska marxistického — hodnotí význam jak Dobrovského prosodie, tak i „Počátků českého básnictví“ a Hněvkovského „Zlomků o českém básnictví“.

Dobrovského nepodepsanou recensi překladu Florianova Numy Pompilia od Jana Nejedlého z vídeňského časopisu Annalen der Literatur und Kunst 1811, č. 9, str. 320—322, jakož i repliku, kterou Dobrovský odpovídal anonymnímu obhájci Jana Nejedlého, uveřejňuje a rozbírá Felix Vodička v článku Stanovisko Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého (Česká literatura 2, 1954, 82—89). Dobrovského recense a replika, nesoucí všechny známky jeho kritického důvtipu i polemické říznosti, je významná několika bystrými formulacemi jak úkolů spisovného jazyka, tak významu překladové literatury;[2] v článku jsou oba dokumenty otištěny v českém překladu.

Vladimír Zapletal v článku Po stopách Dobrovského na Moravě (Vlastivědný věstník moravský 9, 1954, 108—110) přináší drobné životopisné zprávy o Aloisu Kalousovi, synu nevlastní sestry Dobrovského Anny, který jako důstojník a později pensista žil na Moravě († 1847). V rodě Kalousově se udržovala paměť na příbuzenský vztah s Dobrovským a chovaly se také některé památky na něho; z nich uveřejňuje autor — vedle jiného obrazového materiálu — v příloze dosud neznámou podobiznu Dobrovského. Je to miniaturní olejomalba od neznámého malíře a představuje Dobrovského ve stáří asi 30 let; její autentičnost je zaručena přípisem, kterým Dobrovský doprovodil její věnování.

V edici Spisů a projevů Josefa Dobrovského, kterou vydává Nakladatelství ČSAV, vyšel na podzim 1954 péčí Mirjam Daňkové další svazek, v celkovém pořadí XIX., O zavedení a rozšíření knihtisku v Čechách. Text důležité rozpravy Ueber die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen z roku 1782, jejíž některé závěry byly právě nedávno novým zkoumáním překvapujícím způsobem potvrzeny (srov. studii E. Urbánkové K počátkům českého knihtisku ve Věstníku KČSN, třída filos.-hist.-filologická, 1952, č. IV), doprovodila vydavatelka jak znaleckou a hodnotící předmluvou, tak důkladnými poznámkami; navíc mohla tu otisknout z pozůstalosti Dobrovského, uložené v literárním archivu Národního musea, rukopisný zápisník s dalším materiálem k dějinám českého knihtisku, který se jí podařilo identifikovat jako práci Dobrovského teprve při přípravě této edice.

Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského je název poněkud opožděné jubilejní publikace, kterou s kolektivem spolupracovníků připravil Miloslav Kaňák a v edici Blahoslav vydalo Ústřední církevní nakladatelství v Praze (1954, s. 329). Je uvedena obecnou předmluvou Fr. Šimka K dílu Josefa Dobrovského a speciálněji zaměřenou statí vydavatelovou Životní osudy a náboženské názory Josefa Dobrovského. Úkolem knihy bylo zpřístupnit v českých překladech několik prací Dobrovského, spojených tu vztahem k náboženským otázkám, a tedy způsobem často hodně vnějším a nepodstatným. Je tu otištěna větší část kritické rozpravy Pražský zlomek evangelia sv. Marka, Dobrovského Disertace o starých hebrejských znacích, kterou se ucházel o starozákonní profesuru na pražské universitě, Historická rozprava o kněžském bezženství v Čechách, dále jsou tu Přednášky o praktické stránce v křesťanském náboženství, které Dobrovský konal jako subrektor generálního semináře v Hradisku u Olomouce, a kritický přehled otázek cyrilometodějských, Cyril a Metoděj, slovanští apoštolové. Výbor má poslání především nábožensky vzdělavatelné a je určen čtenářům neodborníkům; pro ně jsou psány také obšírné poznámky v závěru knihy.

Docentka češtiny na filologické fakultě Lomonosovovy university v Moskvě A. G. Širokovová, která navštívila v listopadu 1953 s delegací sovětských kulturních pracovníků Československo, vydala r. 1952 stručnou mluvnici češtiny pod názvem Očerk grammatiki češskogo jazyka (Moskva, Izdatel’stvo literatury na inostrannych jazykach, s. 190). Podnětem k napsání knihy byla naléhavá potřeba takové studijní pomůcky; v redakční předmluvě je zdůrazněno, že je to v sovětské literatuře první samostatný pokus o uvedení do mluvnické stavby jazyka českého. Kniha se skládá ze dvou částí nestejného rozsahu, hláskoslovné (s. 7—35) a tvaroslovné (s. 36—185); soustavný výklad o skladbě není do knihy zařaděn a na některé jevy syntaktické se podle potřeby upozorňuje jen příležitostně. Oddíl nazvaný, jak je v sovětské jazykovědě obvyklé, „Fonetika“ obsahuje vedle výkladů hláskoslovných též základní poučení fonetické; oddíl tvaroslovný je rozčleněn na osm částí podle jednotlivých druhů slovních. Mluvnice je zaměřena prakticky, nicméně znalost základních pojmů jazykovědných se předpokládá. Po stránce metodické zasluhuje pozornosti, že autorka založila své výklady na srovnávacím hledisku rusko-českém. Informace o vývoji českého jazyka (v redakční předmluvě) jsou omezeny na nejmenší míru a některá fakta (na př. o místě češtiny mezi slovanskými jazyky, o jejím zeměpisném rozšíření, počtu uživatelů atd.) chybějí vůbec. Dobrou službu by zajisté prokázaly také odkazy na základní literaturu k dalšímu studiu. Původně měla kniha obsahovat též dosti obšírný výklad o vzájemném vztahu češtiny spisovné a češtiny obecné (výklad užitečný také proto, že tento vztah je jiný v češtině a jiný v ruštině); když byla podle přání redakce tato kapitola vypuštěna, otiskla ji Širokovová pod názvem K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodnorazgovornoj reč’ju ve sborníku moskevské university Slavjanskaja filologija 2, 1954, s. 3—37. O české mluvnici A. G. Širokovové referuje v čas. Voprosy jazykoznanija 1954, č. 6, s. 146—149 N. A. Kondrašov. Má jisté výhrady k uspořádání a výběru látky (pohřešuje zejména výklady slovotvorné), vytýká knize také některá drobná nedopatření (často v českých příkladech), nicméně v celku vyznívá jeho úsudek kladně v přesvědčení, že Očerk grammatiki češskogo jazyka je dílo užitečné, které dobře poslouží jak posluchačům filologických fakult, tak všem, kdo se chtějí theoreticky i prakticky seznámit se současnou češtinou. U nás referovala podrobně o mluvnici A. G. Širokovové H. Křížková v Slově a slovesnosti 16 (1955), s. 100—104; o jmenované studii téže autorky E. Tlustá tamže na s. 104—105.

V Sovětském svazu je dnes celkem běžným zjevem, že jsou do ruštiny překládána vybraná vědecká díla z nejrozmanitějších vědních oborů; platí to i o jazykovědě. Pro nás je jistě potěšitelné, že tak byla vybrána, přeložena a nedávno v Sovětském svazu vydána — po dřívějším už překladu I. dílu Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (srov. Naše řeč 34, 1950/51, s. 157n.) — dnes už klasická práce Oldřicha Hujera Úvod do dějin jazyka českého (Vvedenije v istoriju češskogo jazyka. Moskva, Izdatel’stvo inostrannoj literatury 1953, s. 129). Přeložila ji A. G. Širokovová z 3. českého vydání, které vyšlo péčí V. Machka r. 1946, předmluva je dílem P. S. Kuzněcova, který překlad také zredigoval. Hujerův Úvod byl přeložen proto, že je zároveň spolehlivým a přístupným uvedením do srovnávací metody jazykovědné, která byla po pádu marrismu plně rehabilitována. Kuzněcov velmi uznale hodnotí přednosti Hujerovy práce (hutný výklad, bohatý faktický materiál, cenná pozorování), připojuje však také jak v předmluvě, tak v poznámkách kritické výhrady rázu obecného i metodického; někde doplňuje Hujerův výklad novým materiálem, zejména z ruštiny.

Ve zprávě o práci slavistických kateder na Lomonosovově universitě v Moskvě (R. F. Kjusse, Na slavjanskich kafedrach MGU. Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija 12, 1954, 78—79) čteme, že členka katedry slovanských jazyků a slovanských literatur T. I. Stěpanovová pracuje na kandidátské práci z české dialektologie Narečija v sovremennom češskom jazyke. Z obdobné zprávy z Leningradu (A. S. Chvatov, Slavistika na istoričeskom i filologičeskom fakul’tetach LGU; tamtéž, s. 80) se dovídáme o práci studentského linguistického kroužku, jehož členové se zabývají také otázkami srovnávací morfologie a skladby slovanských jazyků. Nejlepší práce v kroužku vypracovaná, Značenije i upotreblenije form nastojaščego vremeni glagolov v češskom jazyke od A. Bondarky, byla dána na program vědecké studentské konference.

Také v Německé demokratické republice, kde bylo už od září 1951 na některých vyšších školách zavedeno vyučování češtině, vynutila si praktická potřeba napsání příručky, která by spolehlivě uváděla do hlubšího studia češtiny. Tomuto požadavku plně vyhovuje knížka Tschechische Grammatik. Leitfaden zur Einführung in die tschechische Sprache, kterou napsal profesor slovanské jazykovědy na universitě K. Marxe v Lipsku Rudolf Fischer a vydal jako 1. číslo nově založené Slavistische Bibliothek (Halle a. d. Saale, VEB Max Niemeyer Verlag 1954, s. 86). Před vlastní mluvnické výklady postavil autor úvodní kapitolu Zur Geschichte der tschechischen Sprache (s. 1—7)[3], v níž sice jen v obrysech, ale velmi výrazně shrnul všechno podstatné o vývoji spisovné češtiny od dob nejstarších až do současnosti. Už tento úvod sám ukazuje na vynikajícího a dobře poučeného znalce češtiny; stavba mluvnice a zejména využití konkretního jazykového materiálu jsou svědectvím, že Fischer ovládá češtinu nejen theoreticky, ale i prakticky v míře, která u cizince právem vzbuzuje obdiv (o tom jsme se ostatně přesvědčili za nedávné Fischerovy návštěvy v Československu v listopadu a prosinci minulého roku). Jen tu a tam — nejčastěji v oblasti stylistické — najdeme v knize drobná nedopatření, nejčastěji tam, kde autor necítí pro nás samozřejmé rozdíly mezi slovy hovorové češtiny a výrazy knižními nebo zastaralými. Ale to jsou vskutku jen nevýznamné drobnosti, které nemohou podstatně snížit hodnotu Fischerovy rukověti; ta tkví především v bohatství shrnuté látky, takže není nic podstatného — alespoň ve stručné zmínce nebo odkazu — opominuto. Jsou tu i základní fakta o tvoření slov, jakási česká skladba v kostce (na 13 stranách!) a nakonec ještě ukázky frazeologie. Úhrnem práce opravdu užitečná a svému poslání přiměřená, která nadto může — jak je i přáním autorovým — platně přispět k sblížení obou národů a k vzájemnému dorozumění.

V téže knihovně, tak šťastně zahájené Fischerovou českou mluvnicí, vyšel zatím už také svazek 3 — překlad Spisovné české výslovnosti Fr. Trávníčka (Phonetik der tschechischen Schriftsprache. Halle a. d. Saale, VEB Max Niemeyer Verlag 1954, s. 55). Překlad vypracoval Hubert Rösel podle 2. českého vydání z r. 1940. Jako další čísla knihovny jsou ohlášeny Česká čítanka (Tschechisches Lesebuch. Eine Anthologie aus einem Jahrtausend tschechischer Literatur), sestavená rovněž R. Fischerem[4], a Dobrovského Geschichte der tschechischen (!) Sprache und Literatur v novém překladě (?).[5]

Zdeněk Tyl

V časopise Beiträge zur Namenforschung, roč. 1954, str. 51—60 uveřejňuje německý slavista prof. Dr. Rudolf Fischer zajímavý, dosud neznámý nález ze Schleicherovy pozůstalosti o českých vlastních jménech (byl naň upozorněn prof. D. O. Feylem). Je to kromě spisku O spisovnej češtině (kde se Schleicher přimlouvá za přejetí moravských nepřehlasovaných a jiných plnějších tvarů do spisovného jazyka) druhá schleicherovská bohemistická zajímavost, zpracovávající česká příjmení již před Kotíkem. Rukopis je nadepsán „V Praze dne 7. března 1854. Česká vlastní jména. Sebral Aug. Schleicher“. Jde sice o sbírku dosti skrovnou, ne vyčerpávající, ale přesto dosti cennou. Fischer ji neotiskuje v plném znění, nýbrž podává vlastně její obsah (ponechávaje samozřejmě vysvětlení Schleicherovo). Roztřiďuje jména do pěti oddílů, z nichž každý má ještě pět pododdílů: 1. Jména podle zvířat a rostlin, 2. podle přírodních a časových údajů a podle lidských výrobků, 3. podle původu a společenského postavení (povolání), 4. podle vlastností, 5. jiného původu (ovšem první tři podskupiny by bylo možno přiřadit k předchozímu oddílu). V tomto posledním oddíle je poslední skupina vyhrazena jménům nejasným. Mnohá z nich jsou nám dnes ovšem jasná, jak podotýká sám Fischer.

Fr. Kopečný

Naše řeč 7-8, ročník 38/1954

Předchozí Pavel Jančák: Lexikální výzkum našich nářečí

Následující V. Machek: Ještě jednou peskovat