Dělení slov

Miloš Dokulil

[Články]

V posledním vydání Pravidel českého pravopisu byly nově formulovány také zásady dělení slov, které se tu podávají v rámci kapitoly Hranice slov v písmu.[1] Dělení slov je totiž jen zvláštním případem, kdy z vnějších důvodu nemůže být písemný obraz slova jednolitý, souvislý, nýbrž je třeba rozdělit jej do dvou po sobě jdoucích řádků. V takovém případě se naznačuje spojovací čárkou (která se v této platnosti nazývá čárkou rozdělovací), že písemné útvary na konci jednoho řádku a na začátku druhého řádku nejsou samostatnými slovy, nýbrž jen částmi jednoho slova. Rozdělování slov do dvou řádků je vždy jen východiskem z nouze, nutným zlem, jež porušuje písemný obraz slova. Proto Pravidla jasně říkají, že k dělení slova saháme jen v případech nezbytných. Z této zásady plyne, že se nedoporučuje takové dělení slova, při němž by na jednom řádku zůstalo pouze jedno písmeno, neboť takové dělení slova sotva lze zdůvodňovat skutečnou praktickou potřebou. Jinak Pravidla považují otázku dělení slova za záležitost spíše technickou, z hlediska jazyka samého nepodstatnou.

Také nová Pravidla podržují ovšem zásadu, že slova dělíme jen na hranici slabik, doplňují však tuto zásadu zřetelem k složení slova. Je-li již třeba slovo dělit, pak nejmenším zlem je dělit slovo na takové slabiky, které tvoří i významové složky slova (neboť takové dělení ještě nejméně ruší při čtení): proto se doporučuje dělit slova složená a odvozená především na švu složeniny (samo-uk), popř. na švu předpony a slovního základu (podniknout). Jinak lze ovšem v případě potřeby dělit slova na kterékoli slabičné hranici. Také v stanovení slabičné hranice tam, kde ve výslovnosti není dost zřetelná (bývá tomu tak, je-li mezi samohláskovými slabičnými vrcholy víc než jedna souhláska), doporučují Pravidla opřít se o povědomí slovotvorného, popř. tvaroslovného skladu slova: Nebrání-li tomu základní zásada českého slabikování, podle níž se slabika musí počínat souhláskou, jestliže souhláska v témž slově předchází před samohláskou, hranice slabiky se v takovém případě zpravidla totiž shoduje s hranicí významových složek slova, tj. základu slova a slovotvorné přípony (snaz-ší, prud-čeji, lid-ský) anebo tvaroslovné koncovky (kost-mi, pomoz-me, tisk-li, skočiv-ši). Tam, kde se nemůže opřít o morfologický (slovotvorný a tvaroslovný) sklad slova, je povědomí slabičné hranice nejisté, a proto také je možné dělit slovo rozmanitým způsobem (srov. např. čes-ký i český atp., ses-tra i se-stra, ba dokonce i sest-ra (k tomuto poslednímu způsobu se však budeme uchylovat co nejméně, protože skupina souhláska + r, l náleží zpravidla vždy k téže slabice). Tiskárnám, v nichž je žádoucí jistá jednotnost, se doporučuje, aby v takových případech ponechávaly na konci řádku jednu souhlásku, ostatní pak aby sázely na řádek následující (ses-tra, čes-ký).

Pokud jde o slova cizí, stanoví nová Pravidla výslovně, že je můžeme dělit podle týchž zásad jako jednoduchá slova česká, tj. se zřením k jejich výslovnosti v češtině (Rousseau [ru-só], To-glia-tti [to-lja-ti]). Přitom se ovšem připouští i možnost dělit ve shodě se složením cizího slova, je-li píšícímu známo: Ant-arktis, Karls-ruhe.

Ve smyslu zásady, že nejmenší pravopisně oddělitelnou částí slova je slabika, nedoporučují Pravidla rozdělovat do dvou řádků neslabičnou předložku a slovo, k němuž náleží, i když předložku (a to i neslabičnou) považujeme jinak za slovo.

Vedoucí zásada nerozdělovat zbytečně, co k sobě patří, vedla sestavovatele nových Pravidel k tomu, že nedoporučují rozdělovat do dvou řádků ani písemné znaky skládající se z čísel a značek, např. 10 Kčs, 100 m, 120 kg atp.

Naše řeč 3-4, ročník 42/1958

Předchozí Luděk Bachmann: K vývoji slovní zásoby lidového jazyka

Následující Karel Ohnesorg: Nová práce o technice mluveného projevu