Apr MAY Jun 1 2009 2010 2011 1 capture 1 May 10 - 1 May 10

Close Help

Týmaž, těmaže, nebo těmatéž očima?

Miloslav Sedláček

[Články]

(Glosa ke skloňování a užívání zájmena týž, tentýž)

Podnět k napsání tohoto příspěvku dal dotaz, který tvar zájmena týž, tentýž je třeba považovat za spisovný v 7. pádě množného čísla, je-li toto zájmeno ve spojení s tvary podstatných jmen očima, ušima, rukama apod. Naše mluvnice a jazykové příručky příslušnou podobu v přehledu skloňovaných tvarů zájmena týž, tentýž neuvádějí. Až na malé výjimky nečiní tak ani u ostatních slovních druhů, které mohou být shodným přívlastkem u podstatných jmen.

Tzv. duálový tvar shodných přívlastků stojících u této skupiny podstatných jmen naše mluvnice uvádějí některými běžnějšími příklady.[1] Zřejmě se předpokládá, že utvoření duálových tvarů nečiní uživatelům zvláštní obtíže, protože koncovka -ma, kterou tyto tvary mají, je v 7. pádě v obecné češtině vlastně univerzální koncovkou tohoto pádu pro všechna skloňovatelná jména v množném čísle. Přesvědčili jsme se však, že potřeba užít duálového tvaru v 7. p. mn. čísla od zájmena týž, tentýž vyvolala u uživatelů nejistotu a rozpaky.

Důvodů je nepochybně několik, jedním z nich je jistě i velmi malá častost takových spojení. O slovním významu zájmena týž, tentýž se většinou uvádí, že vyjadřuje totožnost.[2] Avšak jeho uplatnění v jazyce je širší. Kromě totožnosti (identity) vyjadřuje také stejnost (shodnost) podstatných znaků a ta má někdy blízko k pouhé podobnosti.[3] K označení stejnosti a podobnosti má čeština ještě prostředky jiné, totožnost bývá ve spisovném jazyce vyjadřována hlavně zájmenem týž, tentýž. Avšak totožnost se zjišťuje převážně u celků (osob, věcí), popřípadě u částí a součástí, které lze oddělit; zjišťování totožnosti částí těla (ruce, nohy,…) nebývá potřebné, a proto ani obvyklé, vyskytne se leda v některých projevech uměleckého stylu. Proto se také při řešení naší otázky nemůžeme opírat o úzus (pouhých několik literárních dokladů nemůže úzus reprezentovat).

Tím však není plně vysvětlena skutečnost, že potřeba utvořit duálový tvar působí rozpaky. Důvodů je jistě více; domníváme se, že hlavní jsou tyto: a) lexikální a stylistické zařazení zájmena týž, tentýž v současné spisovné češtině, b) neustálenost jeho skloňování, c) celková situace bývalých duálových tvarů v tvaroslovném systému dnešní češtiny. Pokusíme se u každého o stručné vysvětlení.

a) Zájmeno týž, tentýž se vyskytuje převážně jen ve spisovné češtině, v ostatních útvarech českého národního jazyka nacházíme místo něho výrazy ten samý, stejný, zrovna takový, právě ten (takový) aj. (některých z nich se ovšem užívá i ve spisovném jazyce). V hovorovém stylu se pociťuje týž, tentýž jako slohově nesourodé, lze tedy říci, že je stylově příznakové. To má za následek, že se u něho v 7. p. mn. čísla neuplatňuje koncovka -ma, bohatě se vyskytující v projevech ne plně spisovných. Jestliže se pak objeví v některých sporadických případech potřeba užít tzv. duálového tvaru, není pro něj potřebný podklad z oblasti běžně mluvených projevů, a to se může projevit v jazykovém povědomí uživatelů jako zábrana. Obdobná situace je i u tvarů jiných zájmen, která mají víceméně knižní ráz, hlavně u jenž a asi také u jejíž. Některé doklady svědčí o tom, že se spisovatelé v těchto případech užití duálových tvarů vyhýbají.

„Za chvíli si hleděli do očí: Nikola, sedící na prahu, a několik kroků před ním jeho bratr Juraj, patnáctiletý hoch, hubený a na svůj věk příliš velký, ale s týmiž svítícíma očima, klenutým čelem a malou bradou.“ (Olbracht)

„Nikdo mu na jeho otázky neodpoví, může to snad udělati kočka, která neumí mluvit a za jejímiž rozevřenýma očima neuvidíš nic?“ (Olbracht)

V 20. ročníku Naší řeči (1936, s. 53) vytýkal J. V. Bečka překladateli knihy „Člověk mění kůži“ od B. Jasenského, že užil tvaru těmitéž očima místo týmaž očima. Je zajímavé, že při revizi překladu pro nové vydání byl tvar těmitéž opuštěn a nahrazen opisem právě těmahle (očima). Protože se toto spojení vyskytuje v přímé řeči, je třeba s náhradou souhlasit.

V Literárních novinách z 27. 7. 1963 byl uveden název sbírky básní současného kubánského spisovatele R. F. Retamara Týmaž rukama. Avšak autor článku o kubánské poezii přeložil název sbírky Týmiž rukama a změna byla provedena redakcí Literárních novin teprve po dotazu v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český.

b) Mluvnice uvádějí, že se zájmeno týž, tentýž skloňuje v podstatě podle vzoru mladý. Avšak ve spisovném úzu takové jednotnosti nebylo a není. Naše řeč od svého založení vytýkala chyby ve skloňování tohoto zájmena skoro v každém ročníku. Ještě v roce 1945 si jeden z autorů blízkých tehdejšímu vedení Naší řeči stěžuje, že „zájmena týž a tentýž … skloňují se dnes tak pestře, že z toho vzniká nejistota i zjevné chyby“.[4]

Josef Dobrovský uvádí, že „týž, táž, též (totéž) skloňuje se zcela jako pravý“,[5] avšak nezmiňuje se o skloňování podoby tentýž, která se tehdy zřejmě ještě necítila jako pouhá dubleta, jako je tomu dnes. Je to zřejmé z Jungmannova „Slovníku česko-německého“, kde u hesla tentýž jsou uvedeny tvary v 2. p. jedn. čísla tohotéhož, tétéž, tohotéhož, v 3. p. jedn. čísla tomutémuž atd. Ještě V. Zikmund vytýká: „Při tentýž, tatáž, totéž ohýbají se obě části ve všech pádech, čehož někteří nynější spisovatelé nešetří, neskloňujíce druhé části; což chybné jest, jako když praví: A odpověděl jim těmitéž slovy jako prvé místo těmitýmiž slovy aneb týmiž slovy jako prvé.“[6] Skutečnému tehdejšímu stavu je asi blíže Jan Gebauer: „Časem přibývá ještě složené ten-týž. Jeho sklonění náležité by bylo, kdyby oba členové se skloňovali; ale to děje se jen částečně a zejména místo skloněného členu prvního bývají častěji ustrnuliny te-, to-, ty- a i ty vyskytují se hojněji u teoretiků než ve skutečnosti. Úzus novočeský spisovný mívá místo tvarů nyní neobvyklých nesložené týž anebo příslušné tvary zájm. jednoduchého ten s přívěskem -též.“[7]

V dnešním úzu se objevují u zájmena týž, tentýž tvary trojího druhu,[8] ovšem s různou častostí výskytu:

1. Skloňované podle mladý s připojením -ž (-že), např. 2. p. muž. a stř. rodu téhož, ženského téže, 3. p. témuž atd.

2. Složené ze skloňovaných tvarů zájmena ten s připojením příklonného -že.[9] Vyskytují se hlavně v množném čísle (2. a 6. p. těchže, 3. těmže, někdy 7. těmiže), řidčeji v čísle jednotném (o tomže, tímže).

3. Složené ze skloňovaných tvarů zájmena ten s připojením ustrnulého -též. Tyto tvary se vyskytují nejčastěji v 6. a 7. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu (tomtéž, tímtéž), ve 4. a 7. p. žen. rodu (tutéž, toutéž), ve 4. p. mn. čísla jako jediný možný tvar pro rod mužský a ženský (tytéž) a řidčeji i v 7. p. mn. čísla (těmitéž).[10] Do této skupiny by bylo možno přiřadit i 1. pády všech rodů v obou číslech (a 4. pády, jestliže se rovnají prvním), u nich se však druhá část složeniny skloňuje. V těchto pádech existují ovšem také tvary nesložené, s výjimkou 1. a 4. p. jedn. čísla stř. rodu a 1. p. mn. čísla žen. rodu, kde se dnes tvaru též neužívá kvůli nežádoucí homonymii s příslovcem.

Kodifikovaný soubor tvarů čerpá ze všech tří typů. Základem je sice typ první, ale tvary 2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu se -že (téže) splývají vlastně s typem druhým a složené tvary 1. a 4. p. obou čísel náleží k typu třetímu.

Pro 7. p. mn. čísla se u spojení tytéž oči nabízejí tedy tři tvary: týmaž, těmaže, těmatéž. Ve shodě s dosavadní kodifikací je třeba dát přednost tvaru týmaž.[11]

c) Někdejší duálové tvary mají dnes v češtině platnost množného čísla, mluvnická kategorie čísla dvojného už dávno zanikla. Je proto přirozené, že tvary k jejímu vyjadřování ztratily v systému oporu a jsou z něho zvolna vytlačovány. Fr. Trávníček uvádí v I. dílu „Mluvnice spisovné češtiny“ (1949, s. 434) ještě tvary ramenoma, kolenoma, ale školská „Pravidla českého pravopisu“ z r. 1958 jen koleny (tvar rameny je vynechán asi nedopatřením). U zdrobnělin nožka, nožička, ručka, ručička apod. ve významu ‚části těla‘ se uvádějí v příručkách v 7. p. mn. čísla tvary na -ma, ale v „Příručním slovníku jazyka českého“ najdeme pod heslem nožka (část těla) doloženy i tvary na -mi. U uživatelů nejsou řídké případy, že se vyhýbají duálovým tvarům ve spisovných projevech buď vůbec, nebo alespoň některým z nich (viz příklady uvedené výše). Velmi snadno dochází k porušení duálové shody tehdy, jestliže jméno, které by mělo mít duálovou koncovku, je až v následující větě, a zvláště když podstatné jméno, k němuž se vztahuje, samo duálovou koncovku nemá, např.: „Byl to kluk jako brousek a ruce i nohy mu jen hrály. Rejdil s nimi od rána do večera“ (B. Říha, O letadélku Káněti, 1959, s. 9).

---

Naše řeč 1, ročník 47/1963

Předchozí Alois Jedlička: Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny

Následující Frant. Cuřín: Slavistický sborník Karlovy university (Slavica Pragensia II, III)