Vrhnouti, vrhnouti se

[Drobnosti]

Dostalo se nám upozornění, že naši spisovatelé příliš rádi vypravují o svých recích, jak »se vrhají« před svými krasotinkami na kolena, jak »se vrhají« do vody, aby zachránili tonoucího bližního atd.; snad prý to je zbytečné napodobení něm. »sich werfen«. Je pravda, že bychom si leckdy přáli slova prostějšího, jakého by asi užil Čech nespisovatel, kdyby tutéž věc vypravoval po svém: máme spisovatele, kteří ani nedovedou napsati, jak se někdo postavil k oknu (musí vždy »stanouti« u okna), jak někdo začal čísti (»jal se čísti«), že časně vstal nebo brzy někam přišel (vše děje se »záhy«), kteří nedovedou chápati, že by kdo mohl jen kleknouti nebo padnouti na kolena, svléci kabát a skočiti do řeky. Také asi je pravda, že píší-li, jak se kdo »vrhl«, tane jim na mysli především německý vzor: ale i naši předkové říkali podobně někdy vrci se nebo také vrci sebou, šetříce ovšem tohoto výrazného rčení jen na zvláštní potřebu. Čteme na př. v překladech evangelia sv. Matouše (21, 22) »vrhni (vrz) se (sebou) v moře«, v staré legendě se vrhl Jidáš přes zeď do zahrady na jablka, liška v bajce se vrhla v studnici (zde jí pomáhal rým, sice by asi byla prostě padla) atd. Také rádi říkávali o člověku, který neví kudy kam, že neví (nebo nemá) kam se (sebou) vrci (ještě r. 1914 jsme slyšeli služku z pražského kraje, když se sušila v kuchyni zelenina na válečnou zásobu, že »ani nevíme, kam se s tím vrhnout«; dnes bychom již věděli); hoch, který byl podoben někomu z rodu, »vrhl se« po něm.

Čítáme-li dnes často, jak někdo »vrhl« list na stůl, měšec peněz vyzvědači k nohám atp., zní nám to také již nepřirozeně (a naše spisovatele asi svádí i zde něm. »hinwerfen«), protože slovesa vrci, vrhnouti v základním významě »hoditi« již hrubě v živé mluvě neznáme. V staré době bylo to ovšem sloveso v tomto významě velice časté, jak vidíme z dokladů Jungmannových (které bychom snadno mohli rozhojniti).

Vrhnouti ve významě základním je sloveso dokonavé, podobně ve významech významu základnímu nejbližších. Trvací vid má však ve významě »zvraceti, dáviti se«. Není snadno na jisto říci, kde se vzal tento jistě nepůvodní trvací vid, ale lze jeho pramen tušiti. Nesložené sloveso vrci (vrhnouti) s tímto významem, pokud víme, v staré době dokladů nemá; mimo sloveso, jež vyjadřuje přímo tělesný výkon, o nějž jde, a jemuž se naši předkové vyhýbali, jako se mu vyhýbáme my, bylo však s významem tím m. j. v staré době složené vyvrci (vyvrhnouti), jež je doloženo na př. již u Štítného (v »Naučení křesť.«, u Vrťátka 125), nehledíc k dosti četným dokladům pozdějším. Jak bylo vyloženo ve »Sborn. filol.« 3, 228, ze složených dokonavých slov, na nichž se vyvinul nějaký určitý význam, tvořívá si náš jazyk tvary trvací tak, že k tomu užije téhož slovesa nesloženého: protože se říká »otráviti (jedem)«, říká se také »tráviti myši«, ač toto nesložené sloveso má vlastně jiný význam. Tato změna významová na slovese základním někdy i způsobí, že se změní jeho vid; říká se »vyvrátiti pařez«, a na Berounsku se říká pak i »vrátiti pařezy« s trvacím významem »vyvracovati«, ač sloveso vrátiti takového významu původně nemá a je slovesem dokonavým. A tak asi ze starého dokonavého vyvrci, vyvrhnouti vzniklo nové sloveso vrhnouti, s videm v tomto významě trvacím, našim slovníkům známé teprv z doby Dobrovského. Je-li tento výklad správný, je to změna zajímavá, ale nelze proto sloveso vrhnouti v tomto významě míti za nesprávné; a protože to je sloveso trvací, opisuje se jeho budoucí čas správně pomocným slovesem budu (»zdá se mi, že budu vrhnouti«).

Naše řeč 5, ročník 3/1919

Předchozí B.: Divoké kvítí

Následující Stanovisko či stanoviště?