Ulice »na Příkopě« či »na Příkopech«?

V. Kle., Red.

[Drobnosti]

V. Kle.

O nedávných výtržnostech některé naše noviny psaly, že se strhly »na Příkopě«, jiné zas že »na Příkopech«. Co je správné? — Lid říká jenom »na Příkopech«, třebaže na nároží ulice té čte se nápis »na Příkopě«, do písmenka věrný to překlad bývalého německého »am Graben«. Na jiném místě Prahy býval nápis »auf der Marienschanze«, ale Pražané říkají tam »na Mariánských hradbách«, nikoli »hradbě«, a zde i české nárožní nápisy mají číslo množné. Pražané odedávna i odlehlé rovině při dolním toku Vltavy v Holešovicích říkali »na maninách«, ne »na manině«; »Královská« nebo »Císařská louka« na levém břehu proti Vyšehradu slula pravému Pražanovi jen »na lukách«.

Podobně lid venkovský mluví o setkání na křižovatkách, nikoli na křižovatce (= am Kreuzwege) a rozličná pole podle půdy jmenuje »na pískách«, »na hlinovatkách«, též »na kopaninách«. Ano znal jsem vesnici, kde jisté řadě polí podle polohy říkali »na horách«, ač ony »hory« byla jen nade vsí vyvýšená rovina, jediná a celistvá; ale to nevadilo, část oné osady, za tou vyvýšeninou položená, obyvatelům vsi slula »za horama« nebo krátce »Záhory«. Znám také město, kde mají cestu »v potocích« a chodí tedy »potokama«, i honí husy »do potok«, ačkoliv potok tam teče jediný.

Vůbec lid náš jistou delší část prostoru označuje rád číslem množným, kteréžto číslo dodává určení onomu jakési všeobecnosti. Je zajisté rozdíl, řeknu-li »na tom místě« či »v těch místech«. Proto pokládám za správné pojmenování »na Příkopech« i soudím, že se bude tak ulici té říkati dále, i kdyby tam tabulka s oním úředním »na Příkopě« přibita byla ještě sto let.

A co o délkách v prostoru, platí též o délkách v čase. Říkáme: od těch čas, byl v počátcích, je v koncích, trval na modlitbách, měl vidění ve snách; »ve snách« je tolik co v řadě snů. V tom obsažen i výklad v »N. Ř.« II, 22, kdež o správnosti plurálu toho projeveny byly pochybnosti.

Red.

Dnešní úřední pojmenování »na Příkopě« není ovšem překlad z němčiny (»am Graben«), nýbrž vědomý návrat k tvaru původnímu; v 15. století, kdy nalézáme v českých zápisech v Tomkových »Základech starého místopisu pražského« několikrát zmínky o domech v těchto místech, vždy čteme jen »na přiekopě« (na př. r. 1416 »že všechni domové ot Vltavy až k sv. Ambroži i dále slovu na přiekopě«), a v starších zápisech latinských (od r. 1375 počínaje) jsou také jen tvary jednotného čísla (in fossato, prope fossatum, super fossato). Ze které doby pochází tvar množný, nevíme. Ale není pochyby, že je v Praze dávno ustálen (Jungmann uvádí jen množný tvar jako obvyklý), a jak viděti z výkladu páně spisovatelova, je ve shodě se způsobem, jak jazyk náš takováto pojmenování s oblibou tvoří. Obnovování starých tvarů nemůže se podle našeho mínění díti tak, že bychom se vraceli všude k tvarům, jež dávno zanikly přirozeným vývojem a způsobem, nijak se nepříčícím základním pravidlům našeho jazyka (sice bychom se musili učiti psáti tak, jak se mluvívalo před několika staletími): a protože se pomýšlí na to, aby se jména pražských ulic podle nových potřeb upravovala, neškodilo by, kdyby se při tom uvažovalo také o otázce, neměli-li bychom se vrátiti k tvaru »na Příkopech«, na němž se časem náš jazyk byl ustálil.

Naše řeč 1, ročník 3/1919

Předchozí Nové germanismy

Následující Ant. Kotík: »Vížiti«?