Dal se do pláče — rozplakal se

[Drobnosti]

Dnešním našim spisovatelům se velice zalíbilo ve zvratných složeninách s předložkou roz-; vyjadřují jimi dnes snad nejraději vznik nějakého děje. Čteme tak na př.: »prudké hřmění se rozburácelo; při těch slovech se rozhučel proud Vltavy; píseň se rozjásala z dívčích hrdel; půda se pod nohama rozkolísá; rozkrvácelo se ranní svítání; N. N. se rozkuckal; jinému se oči rozmžikaly; všechny vůně, všechny barvy se rozvoněly, rozpestřily v duši nevěstině; královna se rozežvatlala« atd. Nepravíme, že by takováto slova, jichž z velké části v posavadních slovnících nenajdeme, byla nesprávná: ale rádi bychom viděli, kdyby si naši spisovatelé byli vědomi, jaký význam jim podle zvyku našeho jazyka náleží.

Chceme-li vyjádřiti pouhý počátek nějakého děje, říkáme obyčejně jinak: říkáme na př., že začíná pršeti, dává se do deště, dáváme se do práce, do smíchu atp. V staré češtině se říkalo raději na př. »dáti se na běh« (posud se dáváme na útěk, na pochod a pod.) anebo »dáti se v pláč, v hádání« atp., ale nelze míti dnešní vazbu »dáti se do něčeho« za nesprávnou: předložka do zde jako v mluvě živé skoro vůbec vstoupila na místo staršího v se 4. pádem. Složenina s předložkou roz- je na místě, kde chceme říci, že děj nějaký nabyl většího rozsahu nebo delšího trvání. Dalo se do deště, který nám není vhod, bojíme se, aby se nerozpršelo, t. j. aby dešť nebyl silný nebo trvalý; zapláčeli dítě, běží matka je ukonejšiti, aby se jí nerozplakalo; je-li ospalé, hledí je včas svléci a uložiti, aby se nerozespalo; vydáme-li se na delší vycházku a nejde-li se nám dobře, těšíme se, že bude lépe, až se rozejdeme; jsou lidé, kteří, když začnou mluviti, rozpovídají se, že nevědí, kdy a jak přestati. Jen někdy tento podstatný rys významový schází; tak na př. rozhněvá-li se někdo, snad se brzy zase udobří.

Nelze proto míti za chybu, řekne-li kdo na př., že se hřmění rozburácelo, je-li v naší představě, že potrvalo delší dobu. Napsal-li někdo větu »bylo to na počátku měsíce dubna, kdy ptáci se rozzpěvují«, zní to sice nezvykle, ale není to nesprávné, míní-li se tím, že se vpravují do doby, v níž budou zpívati. Ale je jistě chybou, líbí-li se komu takovéto složeniny tou měrou, že je klade všude, kde by každý Čech (a i spisovatel sám, kdyby se nenutil do »krásného« slohu) mluvil jinak, t. j. kde jde právě jen o pouhý začátek děje. A takových dokladů nalézáme dnes tolik, že se opravdu zdá, jako by se někteří spisovatelé báli napsati na př. o někom, že se dal do pláče nebo do smíchu. Tak jsme na př. čtli v překlade o hochu, který se bojí o milou družku: »byl by se rozplakal, mysle, že snad Nella mu umře«; týž hoch o několik stránek »se rozesmál«, když rozespalá dívenka řekla cosi naivního; jeli spolu na koni, a rozespalá dívka » nachýlivši se zpět, opřela svou hlavičku o jeho rámě a rozespala se úplně«. Kdo tak píše (a překladatel, z něhož vybíráme tyto doklady, není bohužel jediný), zbavuje češtinu jemného, ale důležitého rozdílu, který jest mezi rčeními »dal se do pláče (do smíchu) — rozplakal se (rozesmál se), usnul — rozespal se« atp.

Naše řeč 3, ročník 3/1919

Předchozí B.: Obrázky ze staré školy

Následující Košice, Košic; Bratislava, v Bratislavě