Vysoké moře

Otmar Vaňorný, Václav Ertl

[Drobnosti]

Otmar Vaňorný

Jakkoli článek prof. Václava Ertla Širé moře v »Naší Řeči« I, na str. 240 obsahuje samé pravdy nebo pravděpodobnosti, přece se domnívám, že ho nebylo třeba, zejména vezmeme-li v úvahu posledních 7 řádků mé stati, otištěné na str. 190.

Článek Ertlův učí že »nemáme zavádět do jazyka výrazy vzniklé v cizí představivosti, nezvyklé a zbytečné, pouhá napodobení cizích předloh, jinými slovy zřejmé germanismy« (str. 241 ř. 2)… ani »se pachtit po novotě, zvláště když i nám širé moře úplně postačí« (t. ř. 9 zdola). S tím se zajisté srovnává každý: nikdo nechce výrazy vzniklé v cizí představivosti, nezvyklé a zbytečné do jazyka zaváděti. Na místě uvedeném pravím zřejmě: »Nikdo netvrdí, že bychom neměli říkat širé moře, na širém moři. Je to výraz již ustálený, jako na př. východ nebo západ slunce a j. Budeme tak říkat a psát i dále, ale nebudiž pokládáno za chybu, řekne-li někdo vysoké moře, chtěje tím naznačiti skutečnou jeho vlastnost«. To jest: širé moře je výraz ustálený a budeme tak říkati a psáti i dále; chce-li však někdo naznačiti skutečnou vlastnost moře, nebudiž výraz vysoké moře pokládán za chybu. Nechtěl jsem tedy zaváděti do jazyka výraz cizí, nezvyklý a zbytečný, nýbrž chtěl jsem svým článkem dokázati, že vysoké moře není germanismus. A při tom setrvávám.

Nezapomínejme, že takovéto výrazy byly dávány hlavně podle dojmů zrakových. Homéros na př. nazývá pohoří Nériton a horu Pélion είυοτίφνλλου listochvějné. Listy lesů néritských a pélijských chvěly se tenkrát, když do nich dul vítr. Ale tím vznikal šelest, šustot, šumot. Na nynějšího básníka by více působil dojem sluchový a jistě by řekl Nériton, Pélion šumné, šelestné. Srovnej »voda hučí po lučinách, bory šumí (správně: šumějí) po skalinách«. Básník zpěvů homérských také slyšel šumot listí, ale na něj více působil dojem zrakový, chvění listů, i řekl: Nériton, Pélion listochvějné, lupenochvějné.

Proti tomu umlkají všecky úvahy a doklady, umlká i to, co nynější námořníci rozumějí výrazem vysoké moře. Lidé viděli, jak ráno slunce za obzorem se ukazuje, stoupá, k večeru pak ponenáhlu se snižuje a konečně za obzorem zmizí. Proto říkali, že vychází, stoupá, klesá a zapadá. Proč? Protože to viděli. Říkáme tak i my, ačkoli dávno víme, že slunce nevychází, nestoupá, neklesá, ani nezapadá. A přese všecky naše vědomosti zdá se nám ten výraz přirozený, poněvadž to vidíme. Kdo jede ve vlaku a vyhlíží oknem, vidí, jak blízké předměty ubíhají dozadu. Každý dobře ví, že neubíhají, a přece to říkáme a píšeme, a píší tak nejen básníci, povídkáři a romanopisci, nýbrž říkáme to v hovoru obecném. Proč? Protože to vidíme. Žádné úvahy ani vědecké doklady nezmohou tu nic. Takovou moc mají dojmy zrakové! Jimi sluší vysvětlovati přemnohé zjevy jazykové. Tak to bylo a jest také s mořem. Lidé viděli, jak moře před nimi se zvedalo výš a výše, až konečně v jisté výši splývalo s oblohou, a nazvali je vysoké, a právem, poněvadž se jim v dáli jevilo mnohem vyšší než u břehu i než břeh sám. Dojem zrakový byl původem toho názvu. Tak viděli moře staří národové, tak je vidíme i my. Moře skutečně bylo a jest vysoké.

Není-li tento výklad správný, odkud se vzaly názvy altum mare, haute mer, heáh soe, hohe See? Nic nerozhoduje, že vedle těchto výrazů jsou i jiné nebo že u některých národů výrazu toho není. Homéros také nazývá moře širým. Viz E 291 επιπ ώς εύρτου přeplaviv širé moře. Nám však jde o to, abychom dovodili, že výraz vysoké moře je přirozený, pravdivý, odůvodněný a že se zakládá na skutečnosti. A to jsme dokázali. Je-li vysoké moře germanismus, proč to není latinismus, gallismus atd.? A jak si má počínati ten, kdo chce právě tuto vlastnost naznačiti? Či nesmí říci, že moře je vysoké — ačkoli přece jen je vysoké? Mare altum mohlo by ovšem znamenati také moře hluboké. Ale uvažme věc trochu! Moře se před zrakem divákovým zdvíhalo. Viděl to zřejmě. Když loď plula na širé moře, zdálo se mu, a vlastně viděl, jak pluje do výše, a když plula se širého moře, připadalo mu, jako by sjížděla. Můžeme si mysliti, že antický člověk, vida, jak loď, plující na širé moře, ocitá se čím dál výše, že by ten antický člověk byl řekl: loď pluje na moře hluboké — a když viděl loď sjížděti, že by byl řekl: loď pluje s moře hlubokého? Nevyjadřoval se spíše tak, jak to viděl? Vizme jen Vergiliův verš Aen. I, 34. Vix e conspectu Siculae telluris in altum veha dabant laeti… To přec neznamená: pluli na moře hluboké, nýbrž na moře vysoké, nebo, jak my říkáme, na moře širé! Srov. i I, 110… tres Eurus ab alto in brevia et syrtes urget!… atd. atd.

Shrnuji své výklady v tato slova: Nechtěl jsem a nechci vypuzovati z jazyka výraz širé moře; budeme ho užívat i dále. Ale nebudiž pokládáno za chybu, řekne-li někdo nebo napíše-li vysoké moře, chtěje naznačiti tuto jeho karakteristickou vlastnost.

Václav Ertl

Prof. Vaňorný se přece jen mýlí. Jeho omyl kotví v domněnce, že lze důvody rozumovými vdisputovati jazyku to, co se v něm přirozeně a samo nevyvinulo. Pro něj neplatí to, co se skutečně a odedávna říká, ale co by se podle jeho mínění říkati mělo neb aspoň mohlo. Abych také já nemusil znovu opakovati obsah svého článku o této věci, budiž mi dovoleno užíti příkladu obdobného. Prof. Vaňorný argumentuje asi takto: »Tvrdíte, že slovo odbřemeňovací, odbřemenění jsou germanismy a že máme raději zůstati při slovech navyklých, ulehčovací, ulehčení, úleva a p. Úplně s vámi souhlasím, ale nikdo mi nemůže pokládati za chybu, užiji-li slova odbřemenění, když jde o skutečné břemeno, když na př. vidím, jak nosiči břemen někdo skutečné břemeno se zad snímá. Je to výraz pravdivý, přirozený, odůvodněný tím, že se zakládá na skutečnosti; důkazem toho jest, že i v jiných jazycích vznikly podobné výrazy, s něm. entlasten zcela se shoduje lat. exonerare, franc. décharger atd. Máme i podobná slova česká, odbarviti, odpásati, odsedlati a p.« A přece přese všecky tyto důvody věcné a na oko podstatné výraz odbřemenění zůstane germanismem, protože vznikl překladem něm. Entlastung a byl do jazyka vpraven uměle. A nejinak jest tomu s výrazem vysoké moře. Prof. Vaňorný může napsati, že moře jest vysoké, že se mu zdá vysoké a p. (ačkoliv já bych to tak česky nikdy neřekl, jako neřeknu, že Václavské náměstí je vysoké); ale kdykoli užije výrazu vysoké moře ve smyslu něm. hohe See, lat. mare altum, na př. loď vyplula na vysoké moře, dopouští se tím germanismu (nebo latinismu — na jméně přece nezáleží) a vydává se v nebezpečenství, že mu bude rozuměno špatně. Neboť každá umělá násilná odchylka od jazykové zvyklosti se mstí. O výklad, odkud se vzaly názvy mare altum a p., odkazuji znovu na uvedený článek Hujerův v Listech filologických.

Naše řeč 2, ročník 2/1918

Předchozí RUKOPISNÉ JUBILEUM. České veřejnosti na uváženou!

Následující J. Janko: Činka, madla, Krkonoše