Červenec 2009
Sekora Ondřej
4. července 1967 v Praze zemřel český spisovatel, kreslíř a otec Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Narodil se 25. 9. 1899 v Brně v rodině odborného učitele, který mu zemřel když mu bylo 7 let a rodina pak žila ve velmi bídných poměrech. Ondřej vychodil obecnou školu v Králově Poli, studoval na gymnáziu v Brně, po přestěhování rodiny dokončil studium ve Vyškově. 1918 složil urychlenou válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník byl do konce války ve Vídni. Na přání matky začal studovat práva, ale při studiu kreslil a přispíval svými kresbami do Lidových novin. V roce 1921 studia ukončil a stal se redaktorem Lidových novin jako sportovní novinář, kreslíř, karikaturista, soudničkář a fejetonista. Také přispíval do časopisu Sport. 1924 a 1927 pobýval vždy celý rok ve Francii na studijním pobytu. Psal tam sportovní reportáže, přispíval kresbami i do francouzských časopisů. Ve Francii poznal ragby a doma je pak začal propagovat. Napsal a nakreslil jeho první česká pravidla a později působil jako trenér a rozhodčí. Ve Francii se seznámil a navázal přátelství s českými umělci, kteří tam v té době žili - např. J. Zrzavý, B. Martinů aj. V roce 1928 nastoupil do pražské redakce Lidových novin a začal se věnovat i rubrice pro děti. V roce 1941 musel z redakce odejít, protože jeho manželka byla židovka. Od roku 1944 až do konce války byl internován v pracovních táborech v Polsku a Německu. Po válce působil jako redaktor deníku Práce a satirického časopisu Dikobraz. Od 1949 přešel do Státního nakladatelství dětské knihy a od roku 1952 pracoval jako spisovatel a ilustrátor na volné noze. Za své knihy získal různá ocenění a v roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem.
11. července 1240 privilegiem císaře Fridricha II. se Frankfurt nad Mohanem stal prvním veletržním městem na světě. Počátky konání veletrhu se však datují již od počátku 11. století, kdy se na tradičním podzimním veletrhu obchodovalo s obilím, vínem, dřevem, vlnou a živými zvířaty. První písemné doložení je rokem 1160.
Fridrich II.
Byl středověký rytíř, který vládl výborně zbraní. Byl však také výborným diplomatem. Pěstoval poezii a kulturu.
Císař Svaté říše římské Fridrich II. (1194-1250) z rodu Hohenstaufů se císařem stal po urputném zápase o císařskou korunu, který proběhl mezi rodem Štaufů a rodem Welfů. Llegitimními následníky byli Štaufové, ale vzhledem ke své neuvážené politice ztratili podporu papeže a navíc byl Fridrich v době uvolnění císařského trůnu (1197) teprve dvouletým chlapcem V dospělosti byl zajímavým a pokrokovým člověkem, který na jedné straně dobýval Svatou zemi (byť byl v době získání Jeruzaléma stižen církevní klatbou) a byl velkým příznivcem duchovních institucí (např. Řádu německých rytířů) a na straně druhé nemístně koketoval s islámem a judaismem. Jeho orientální sklony se projevovaly tím, že měl vlastní harém. Jeho spory s církevními autoritami došly až tak daleko, že byl papežem Inocencem IV. na koncilu v Lyonu (1245) označen za antikrista. Ke konečnému uznání Fridricha II. císařem Svaté říše římské došlo až v roce 1211, kdy jej uznala skupina knížat v čele s Přemyslem I. Otakarem. Za tuto podporu ho Fridrich odměnil vydáním Zlaté buly sicilské.
V roce 1840 se součástí frankfurtského veletrhu stal knižní veletrh. V roce 1919 byla na výstavišti postavena první hala se samonosnou konstrukcí – Festhalle, která vystavovatelům slouží dodnes. Výstavní věž měří 156,5 m a je nejvyšší kancelářskou budovou v Evropě.
Dnes je Messe Frankfurt společnost s ročním obratem 436 milionů € a více než 1400 zaměstnanci po celém světě (data z roku 2008) patří mezi největší veletržní a výstavní společnosti. Má 29 dceřiných společností, 5 poboček a 48 mezinárodních obchodních partnerů, zajišťujících servis pro její zákazníky ve více než 150 zemích světa. V roce 2008 uspořádala více než 110 veletrhů, z toho přes 60 výstavních akcí mimo území Německa. V současnosti výstavní centrum ve Frankfurtu zahrnuje 322 000 m2 výstavní plochy s 9 halami a kongresovým centrem.
ALEŠ MIKOLÁŠ
10. července 1913 na mozkovou mrtvici v Praze zemřel český malíř, kreslíř a ilustrátor Mikoláš Aleš. Narodil se 18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách. Malovat začal již ve čtyřech letech. Vystudoval gymnázium v Písku a pokračoval v letech 1869-1877 na pražské univerzitě - Malířská akademie v Klemetýnu u profesorů Jana Swertse a Josefa Matyáše Trenkwalda. Protože již neměl rodinu a musel se živit sám, kreslil do řady časopisů např. Paleček, Černokňažník, Zlatá Praha, Humoristické listy, Světozor, Šotek a Švanda Dudák. Na univerzitě hájil české umění v Praze, zejm. proti německému profesorovi Alfredovi Woltmannovi, který původnost českého umění popíral. Za tuto činnost Aleš odsouzen ke čtyřdennímu vězení a z akademie vyloučen. V roce 1875 nastoupil na jednoroční vojenskou službu do kasáren v Újezdu. Morálně i finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole, kde Aleš často žil a tvořil obrázky s vlasteneckou tématikou. Zde je také postaven Alšův pomník . Na Brandejsův podnět se také přihlásil do soutěže na výzdobu foyeru v Národním divadle v Praze. Navrhl 14 lunet, ale protože to byla velká práce, tak přizval Františka Ženíška a společně v roce 1879 výběrové řízení vyhráli. Také se v tomto roce oženil s Marinou Kailovou a nastěhovali se do bytu na Malé Straně (Lázeňská ul.283/15).. Vzápětí odjel na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu 1880-1881 pracoval na lunetách pro Národní divadlo. Soutěžní porota mu však při práci stále předhazovala, že jeho myšlenky namaloval a dokončil Ženíšek, protože se jí jeho uhlazený a líbivější projev se splývavými liniemi a hladkou malbou líbil lépe než "neotesaný", neurovnaný, nekonvenční a citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby. Musel však také pokračovat i s ilustracemi do časopisů (zejm. časopis Šotek) a v roce 1884 se dokonce z finančních důvodů musel věnovat téměř výhradně kresbám a ilustracím do časopisů, dokonce tvořil i návrhy a kartony na fresky a sgrafita. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní “Osiřelo dítě”. Roku 1896 se Mikoláš Aleš stal čestným starostou výtvarného spolku Mánes.V roce 1900 (to se mu už dařilo dobře) se přestěhoval do bytu se třemi pokoji na Havlíčkově třídě (dnes Bělehradská 1018/64), kde je umístěna pamětní deska od Josefa Šejnosty. V roce 1912 vydal Mánesův spolek první samostatnou publikaci o jeho díle a téhož roku byl také jmenován pražským měšťanem s titulem inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce uměleckých dílech. V roce 1913 namaloval své poslední dílo “Svatý Václav”. 10. 7. 1913 zemřel, jeho manželka Marina pak v roce 1941. Jsou pochováni na hřbitově ve Vinohradech, kde mu pak v roce 1917 spolek výtvarných umělců Mánes postavil pomník. První Alšův pomník však postavil Josef Rada v Alšových sadech v Praze 4 roku 1914.
Mikoláš Aleš vytvořil celkem 8000 nejrůznějších kreseb, kartonů, ilustrací či náčrtů a 65 olejomaleb. Nejznámější: Olejomalby 1873 - Sláva Čechie, 1877 - Husitský tábor, 1878 - Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem. Obrazové cykly: 1876 – Smysly, 1878 - Poezie-Malířství-Hudba, Vlast, Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie. Čtrnáct lunet (témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov). Ilustrace pro: 1883 - Ohlas písní ruských, 1884 - Rukopis zelenohorský a královédvorský, 1894 - Zvony a zvonky, 1900 – Psohlavci, Máj. Scénografické práce pro Národní divadlo:1897 – Šárka, 1887 - Naši furianti, 1896 – Neklan.
