|
|
Close Help | ||||||||||||||
J. V. Bečka
[Články]
Ve stylistickém užívání přechodníků jsou mezi jednotlivými spisovateli nemalé rozdíly a není ani možné stanoviti všechny zásady s platností všeobecnou. Ale i tak lze aspoň některé zásady vystopovat s nepochybnou určitostí a stanovit, do jaké míry se jimi spisovatelé řídí.
1. První takovou zásadou je: přechodníků se v beletrii neužívá v přímých řečech. Je to vlastně jen logický důsledek toho, že přechodník je útvar naveskrz knižní, mrtvý v jazyce obecném a neobvyklý i v jazyce hovorovém. Snažíce se v přímé řeči přiblížiti se rázu řeči mluvené, spisovatelé se tu přechodníkům vyhýbají. Odchylek od této zásady, sice nepsané, ale tím důsledněji zachovávané, najdeme celkem nemnoho. Čapek Chod v řeči Paváka mladšího k Jiřině na str. 318—320 užil snad úmyslně několika přechodníků, zvláště tam, kde vzpomínky svým epickým rázem překrývají hovorový tón řeči, na př. Tehdáž sedíce na tamním nábřežíčku pod akáty přešli jsme náhle z Candida ku předmětu, o němž jsme nikdy před tím ani už potom nemluvili (318). Podobně je tomu u Jiráska v přímé řeči Thámově (str. 286).
Ze spisovatelů současných se přechodník v přímé řeči občas objevuje u Vančury a Havlíčka. U Vančury, který přechodníků užívá nejčastěji ze všech spisovatelů a rád i v rozhovorech svůj výraz uměle stylisuje, nás to arci nikterak nepřekvapuje. Na př.: „Budu odcházeti velmi těžce, vida tolik přátel, jež nic nepřiměje, aby opustili své město,“ pravil Tomáš (180; podobně na str. 29, 118, 145). Příklad z Havlíčka: „Hleď,“ rozváděla vášnivě svůj námět, „vždycky si přál, aby mezi námi žil, nejsa viděn“ (197; pod. 244). Ve svatebních proslovech (str. 110) nejsou přechodníky tak nápadné jako v tomto příkladě, kde je dokonce přechodník min.: Měl jsem tisíc chutí… křičeti do bílých tupých tváří: „Pitomci! Pitomci! Já sám po zralé úvaze, vyčkav příležitosti, sestrojil jsem tuto smrt!“ (297).
U ostatních spisovatelů je přechodník v přímé řeči velikou vzácností. U Jeřábka se najde jeden přechodník v přímé řeči Horymírově: Dokonce i ženy odcházejí z domovů, vlekouce děti a kojence (35).
2. V neužívání přechodníků v přímé řeči se tedy většina spisovatelů nápadně shoduje. Tuto zásadu lze stanovit zcela určitě. Stanovit však ostatní případy, kdy se spisovatelé přechodníkům nápadně vyhýbají, není už tak snadné. Velmi tu záleží na celkovém rázu slohu jednotlivých spisovatelů, vždyť jsme na statistice viděli, jak veliké jsou rozdíly v hustotě přechodníků. V úsečném, úryvkovitém slohu Svatoplukově není vůbec pro přechodníky místa. Bohatě rozvětvená věta Havlíčkova by se však bez přechodníků těžko obešla. Také do ornamentálního a stylisovaného výrazu Vančurova se přechodníky hodí velmi dobře. Pěkně také doplňují živý a jemně, při tom však bohatě prokreslený sloh Durychův. Musíme však býti opatrní při tomto posuzování záliby spisovatelů v přechodnících, protože naše statistika uvádí procento vždy jen z jediného díla jednotlivých spisovatelů. Toto procento tedy platí jen pro uvedený jeden spis, nikoli pro celé dílo, a nelze na této statistice budovat nijaké srovnávání slohu jednotlivých spisovatelů. Vzdáme se proto svůdné příležitosti srovnávat spisovatele mezi sebou a vyvozovat z počtu přechodníků bůhvíjaké závěry pro jejich sloh nebo opačně pro vztah přechodníků k jejich duševnímu ladění. S větší bezpečností můžeme stanovit platnost přechodníků v jednotlivých druzích slohu. V našem materiálu se více méně zřetelně uplatňují tyto zásady:
a) Přechodníky nebývají v pasážích retrospektivních, kde si hrdina vzpomíná na něco minulého (příklad: úvodní kapitola Havlíčkova románu), nebo kde je samomluva (na př. Neff 187—191, 201—205), nebo kde se autor vžívá přímo do duševních stavů líčeného hrdiny (srov. román Svatoplukův).
b) Přechodníky bývají vzácné ve statích úvahových. Tento zjev lze pozorovat velice často (Němeček 183—188, Křelina 81—90, Vančura 37—38 atd.). I v líčeních bývá přechodníků málo (na př. Konrád 113—116).
c) Přechodníky nebývají v těch pasážích, které mají ráz přímého souvislého vypravování hrdinova. Je to do značné míry analogie přímé řeči.
Proti těmto případům lze stanovit případy, kde se naopak přechodníků užívá poměrně hodně. Je to především epický sloh, vypravování s t. zv. epickou šíří a epickým klidem. Typický je pro takový typ slohu Vančura a Morávek, zčásti i Kopta (zejména pro přechodník minulý) a Durych. Má-li se však vystihnout prudký spád děje, autoři se přechodníkům zpravidla vyhýbají (srov. Křelina str. 107—124).
3. Jak vidíme, má přechodník svou zvláštní stylistickou platnost. Je to útvar spíš epický než lyrický nebo úvahový. Užívá se ho tam, kde se děje kříží navzájem a kde je potřebí semknout je dohromady těsněji, než by to mohla učinit slovesa v tvaru určitém. Děj, jehož závažnost uznává autor za menší, vyjádří se přechodníkem. Tím není omezena jeho dějová platnost, protože se v přechodníku cítí dějové pojetí velmi silně; tím však, že není užito tvaru určitého, děj vedlejší se připíná k hlavnímu velmi těsně a vytváří s ním takřka jediný celek.
4. Proto užívají spisovatelé rádi přechodníků tam, kde by sloveso určité myšlenku zavedlo příliš do šířky a tím ji tříštilo. Konrád rád sahá po přechodníku ve větě vedlejší, aby se dvojitá myšlenka věty vedlejší těsněji semkla dohromady a nepřetížila příliš celé souvětí. Z mnoha případů tohoto usu si uveďme jeden: A ani jeden z chlapců se nezačervenal; leda z přílišné a svéprávné horlivosti, když o tom opět vyprávěli Vilémovi, předstihujíce jeden druhého ve vášni, s níž se před ním dušovali, překotně se odvolávajíce na svou lepší schopnost paměti, ba dokonce i na výbornější školní prospěch (162).
Také u ostatních spisovatelů najdeme často podobné případy, i když ne vždy tak nápadné. Na příklad: (Zůstal) věren ideálům, jež historie učinila marnými, zbavivši je cíle (Glazarová 184). Dal Soni několik bezmyšlenkovitých napomenutí, aby se zaměstnávala radostnějšími věcmi a aby obrátila zřetel k nadějné budoucnosti, nechávajíc minulost klidně spáti (Havlíček 180). Když ujednal spolek s Uhry, smířiv se i s Kazimírem Polským, a když najal veliké vojsko,… (Fryček 45).
5. Snaha po těsném semknutí věty vede k užívání přechodníků zejména ve větách uvozovacích. Příkladů lze uvésti veliké množství, na př.:
„To všecko je zvyk,“ promluvil vážně doktor Lón, blýskaje skly a zvedaje bradu (Čep 69).
„Nic nevěděl, otče!“ zvolá Neklan, přidržuje si ruce před obličejem (Jeřábek 144).
„Nu tak! Teď!“ zvolala, udeřivši po třetí do kláves (Durych 70).
„Tak ses naběhala, Nelly,“ shrnula babička, seznavši, že Nelly dokončila svou historku (Neff 14).
„Jeď si, kam srdce ráčí,“ pravil, usmívaje se (Nový 38).
— Ale to je novinka, podivil se Vaňka, chňapnuv po tomto soustu s velikou lačností (Kopta 23).
Plně chápeme tuto zálibu v přechodnících ve větách uvozovacích. Důraz je přece vždycky větší na přímé řeči než na větě uvozovací. Protože je však v uvozovací větě třeba uvésti — v rozmanité stylistické obměně ovšem — činnost mluvení a velmi často pro větší plastičnost i okolnosti, které řeč doprovázejí, rozrostla by se uvozovací řeč v souvětí a tím by převážila řeč přímou. Aby se tak nestalo, je třeba semknout uvozovací větu co nejtěsněji, a právě k tomu se výborně hodí přechodník. To cítí všichni autoři bez výjimky zcela jasně, a proto užívají v tomto případě přechodníků i ti z nich, kteří si v přechodnících nijak zvlášť nelibují. U některých autorů téměř polovina všech přechodníků bývá právě ve větách uvozovacích. Na př. u Kožíka ze 70 přechodníků přítomných je jich 30 ve větě uvozovací a z 8 minulých 4. U Neffa ze 116 je v uvozovacích větách 64, tedy dokonce víc než polovina.
6. Ale užívání přechodníků není podporováno jen snahou po větné symetrii a z toho vyplývající snahou po těsnějším semknutí syntaktickém. Přechodníky jsou často i ve větách velmi krátkých, kde přece tyto snahy nemohou působit. V takových větách vyložíme přechodníky spíše snahou po těšnějším semknutí myšlenkovém. Autorovi splývají dva děje v jeden těsný celek. Děje vedlejší se stávají takřka nedílnou součástí děje hlavního a prostupují jej.
Nejčastěji se to stává při vyjadřování pohybu, zejména chůze. Zde někdy probíhají dva děje současně, navzájem se doplňujíce. Autor nemá často téměř jiné možnosti tuto současnost (nebo lépe: souběžnost) zdůraznit než právě vazbou přechodníkovou. Na př.: A zakývala hlavou, trochu se usmívajíc (Čep 68). Šli přidržujíce si klobouk a šál (Vančura 161). Již klesal, nemoha dále (Konrád 20). Odešel neohlížeje se (Durych 128). Rychle zula střevíce, a nesouc je v ruce, začala utíkat ze všech sil (ib. 72). Stará bručíc pomalu slézala (Morávek 75). Vešla Hedvika, přinášejíc černou kávu (Neff 12). Děti se rozběhly po chodníčku, stříkajíce na všechny strany (Glazarová 180).
7. Také současnost duševního dění nebo duševních stavů se vystihne přechodníkem lépe a věrněji než kterýmkoli jiným výrazovým prostředkem. Ukáže nám to několik příkladů: Žil tak nevěda o ničem z lidských radostí (Křelina 48). A děti, dívajíce se do její tváře s umíněnou odevzdaností, věřily o ní, že je všemohoucí (Konrád 120). Hleděl jsem naň žasna (Fryček 102). Byli sobě zjevením, objevivše se navzájem všemi pěti smysly (Němeček 20). Továrník, necítě se hněvem, udeřil ho do obličeje (Nový 93).
8. Toho, že vazba přechodníková připojuje těsně děj vedlejší k hlavnímu, aniž jej zbavuje dějové dynamiky, využívají spisovatelé s oblibou k tomu, aby přechodníkem vystihli děj, jehož důsledkem je zdůrazněný děj hlavní nebo opačně. Těsné logické spětí příčiny a důsledku nalézá ve vazbě přechodníkové adekvátní stylistické vyjádření. Na příklad: Odřeknuv účast kteréhokoliv člena vlastní rodiny, zbavil jsem se práva vybírati zdánlivě nezbytné svatební figuriny (Havlíček 97; tím, že jsem odřekl, zbavil jsem se). Urážlivě opakoval stále totéž, ruše soulad jakékoliv hry (Konrád 51; opakoval a tím rušil). Jsouce tři na jednoho mohli ho prostě přehlasovat (Kopta 309; tím, že byli tři, mohli).
Ovšem tam, kde autor nechce zdůraznit těsné spětí příčiny a následku, ale chce zdůrazniti příčinný vztah, tam raději užije souvětí a spojí je obvyklými spojkami příčinnými, důvodovými, výsledkovými a pod.
9. Že je přechodník vhodným prostředkem k těsnému spětí věty a myšlenky, o tom vedle přímých důkazů, jež nám poskytly příklady v předešlých odstavcích, jest i důkaz nepřímý, a to způsob užívání přechodníků passivních. O nich jsme na str. 133 řekli, že jsou proti přechodníkům činným velmi vzácné. I když přihlédneme k tomu, že passivum je v češtině vůbec vzácnější než aktivum, přece je tu nepoměr tak veliký, že jediné tento výklad by nestačil. Jistě tu musí působit ještě něco jiného. Víme, že užívání přechodníků je podporováno právě snahou po těsnějším spětí. Nuže, tuto výhodu plně poskytuje jen přechodník činný. V rodě trpném je však vazba, která, ač vystihuje také stav jako následek děje, se připojuje ještě těsněji než přechodník, a to je vazba doplňková s příčestím trpným.
Tyto vazby najdeme i u spisovatelů starší skupiny, na př.: S počátku naslouchala Pavlína, jako by neslyšela, se vzdorem, nakloněna nad svojí prací (Herrmann I-II, 208). Ale teprve u spisovatelů současných se objevují doplňkové vazby s příčestím trpným hojněji a pravidelněji, zatlačujíce přechodník trpný. Příkladů lze uvésti veliké množství. Řečník mluví o racionalisaci, strojích, dělnících, kteří, ochuzeni, nejsou dobrými konsumenty (Svatopluk 168). Otázán však, nepřetvařoval se (Kožík 314). Donucen k tomuto ústupku, Barány se nepřestal ohlížeti (Vančura 48). Dobytek po dvou kusech vehnán do ohrad bučí a odhání ocasy mouchy (Hoffmeister 82). A vládyka Horymír vyjde z podzemí, sledován ozbrojenci (Jeřábek 207). Byla to jednoduchá, ale poměrně vysoká budova,… ale delší dobu nepoužívána, velmi zchátrala (Konrád 98). Jako k slavnostní iluminaci namontovány, tyčí se na nich (kaštanech) nesčetné žárovičky lepkavých pupenů (Glazarová 137). Jiřiny klesaly, popáleny předčasným podzimním mrazem (Durych 89).
Tyto passivní vazby doplňkové cítí dnes autoři jako vazby významem rovnocenné s vazbami aktivních přechodníků, jak svědčí tyto ukázky: A děd, uchvácen starým hněvem, anebo spíše předstíraje,… že se stále ještě zlobí, když si na to vzpomene, křikl (Nový 104). Jí však bylo, jako by skutečně dlela u pana Kryštofa, napjata očekáváním a tajíc dech (Konrád 86).
Možná, že tato záliba ve vazbách doplňkových s příčestím není nikterak projevem vývoje jazyka, nýbrž jen pomíjivou módou (všechno nasvědčuje tomu, že je to skutečně jen móda), ale přes to ukazuje, jak silně se ve slohu projevuje sklon k těsnému spojování myšlenek. Tento sklon zachraňuje přechodník činný od vymření, ale zároveň odsuzuje přechodník trpný k pouhému živoření.
10. Týž zjev pozorujeme i u jiných vazeb přechodníkových značících stav. Jsou to zejména vazby přechodníku slovesa býti s příd. jménem (jsa spokojen) nebo s podst. jménem (jsa úředníkem) a vazby přechodníku slovesa míti s předmětem (maje hlavu plnou starostí). I místo těchto vazeb jsou čím dál tím víc v oblibě vazby bez přechodníků. Tím, že vyjádření dějového pojetí přechodníkem slovesa býti a míti, třebas je v takových případech jen více méně formální, je tu úplně potlačeno, ztrácí vazba naprosto svou dynamiku a tím se dostává do těsnější závislosti na přísudku věty. A právě pro tu těsnější závislost se tyto vazby bez přechodníků v dnešním jazyce velmi šíří, jak je vidět na těchto několika příkladech, které jsou jen vybrány z většího množství: Lesklý, jako z kovu, pružný a pevný, odhodil (list) roušku, která skrývala jeho dospívání (Glazarová 199). Bystrá, nadaná rychlým postřehem, hned se vyznala v situaci (Neff 15). „Tak se to musí,“ přikyvovala teta, hrdá na svou paličatost (Havlíček 87). Byl nejpoctivějším pracovníkem ze všech, stále ochoten pomoci (Kožík 328). Zdrželi se sotva chvíli, žádostivi procházeti se ulicemi (Vančura 32). A tu se dala vésti, nepozorná, zavěšují-li zvenčí zámek (ib 173). Po stranách seděly obě mladší dívky, podobny prvním písním slavičím (Durych 35). Opilý vnikl (Jan) v noci do chléva (Svatopluk 44). Už dva roky tak sedávali, často po celé hodiny neřekli slovíčko, prostě rádi, že jsou u jednoho stolu (Neff 119). — „Díky, drahý Gérarde!“ loučil se Bouquet, v jedné ruce štětec (Kožík 225). „Soňo,“ řekl jsem unyle, sedě na nízkém taburetu, hlavu skloněnu, ruce sepjaty na klíně (Havlíček 74). Gabryška stojí u schodů, široký úsměv ve vzhůru obrácené tváři (Glazarová 8). Chodily jako řeholnice, oči sklopeny, loket přitažen (Vančura 94).
Vazby s vynechaným slovesem býti mají oporu v čistých adjektivních doplňcích (na př. Vrátil se z ciziny chud); pod vlivem snahy po těsnějším semknutí mění se vazby přechodníkové v tyto vazby doplňkové, což je ulehčeno tím, že hranice mezi oběma těmi vazbami vždy byly velmi neurčité. Zato vazby s vynechaným přechodníkem slovesa míti se rozšířily pod silným vlivem podobných vazeb francouzských a nelze je pokládat za čistě české, je-li na tvaru podst. jména jasně patrný akusativ. Lze-li však tvar podst. jména vykládat jako nominativ, je možno v těchto vazbách vidět pokračování starobylých dodatkových vět neslovesných a nelze je pokládat za chybné.
Obojí jmenované vazby jsou nyní velmi v módě a dá se očekávat, že časem jejich obliba zase poklesne. Nejsou však ani zdaleka tak časté (aspoň v rozbíraných spisech) jako doplňkové vazby s příčestím trpným, o nichž byla řeč v odstavci 9. Normální vazby přechodníkové jsou vedle nich u všech spisovatelů častější, u některých dokonce o mnoho častější. Na př.: Děvečka na něj počkala, jsouc opřena o oblouk bramborového košíku a nohu majíc v brázdě (Křelina 24). Sama jsouc čtenářka, nutila mě čísti beletrii (Havlíček 90). Ondřej vyšel z jeho úřadovny, maje v prsou olověnou tíhu (Němeček 359) atd.
Možná, až časem poleví přechodná obliba vazeb doplňkových, vykrystalisuje se přesnější rozdíl v stylistické platnosti jejich a vazeb přechodníkových. Dnes je prozatím usus spisovatelů zde nevykvašen a nelze říci o něm konečný úsudek.
11. Pro své stylistické vlastnosti je přechodník ve psaném jazyce spisovném útvarem stále živým, třebaže v jazyce obecném[1] a z valné části i v jazyce hovorovém již dávno odumřel. Proto také nepůsobí nikterak dojmem archaistickým nebo příliš papírovým, jak působívají zpravidla útvary odumřelé. Umí-li ho autor užít správně podle gramatické normy a na vhodném místě, zní přechodník zcela přirozeně. Nápadně působí teprve tehdy, užívá-li se ho příliš často; potom skutečně dodává slohu zabavení archaistického (na př. u Vančury).
V jedné větě snášíme bez námitek několik přechodníků vedle sebe tehdy, jsou-li navzájem souřadné. Takový případ nastává velmi často, na př.: Ta (píseň) by byla přetrvala léta, budíc paměť lidskou, která je krátká, a oživujíc jeho zhaslé dni (Křelina 64). Bránila se, kuckajíc se smíchem a pleskajíc ho přes ruce (Neff 109).
Sejdou-li se ve větě dva nesouřadné přechodníky, autoři dbají, aby je od sebe řádně oddělili jinými členy větnými: Ale v hostinci, hledíce na obrazy velikánů své minulosti…, tvrdili spíše opak, jeden přes druhého čerpajíce ze studně dějin vědra pravdy. (Konrád 164).
Dva nesouřadné přechodníky, jdou-li těsně za sebou, působí totiž poněkud rušivě, snad i z toho důvodu, že se takovému spojení autoři vyhýbají, a proto je velmi vzácné: Muž se zastavoval, chodě po kuchyni, nerozuměje ničemu (Durych 16).
Jako nadměrné cítíme též takové užití přechodníku, když je v souvětí přechodníkem rozvita víc než jedna věta. Působí to na nás asi tak, jako když se v téže větě bez nezbytné potřeby opakuje totéž slovo. I tento případ je v našem materiále neobyčejně řídký: Pánové neodpovídali, čekajíce, až se (číšník) vzdálí, ale otálel prodlužuje své služby (Vančura 74). Vstoupil neodkládaje čepice a nepouštěje hole z ruky a popíjeje pomalu u výčepu kalíšek slivovice hledí šikmo k jedinému osvětlenému stolu (Čep 21; tento případ je krom toho komplikován tím, že čtenář při čtení přiřadí omylem třetí přechodník k prvé větě a teprve dodatečně poznává svůj omyl).
Z příkladů, které jsme uvedli, vyplývají tyto všeobecné zásady o užívání přechodníků v současné beletrii:
1. Přechodníků se nyní užívá méně než v literatuře starší, zejména přechodník minulý je na zřejmém ústupu, ale přes to je přechodník (vyjma přechodník budoucí) útvar ve psaném jazyce stále živý.
2. Správné tvary přechodníku zachovávají spisovatelé přesně.
3. Proti správnému skladebnému užívání přechodníků se u našich dobrých autorů najde sice chyb celkem málo, ale jsou to někdy odchylky velmi závažné (na př. přechodník vyjadřující děj následný, přechodník v platnosti přívlastkové a pod.).
4. Stylistickou platností přechodníku je připojovat průvodní děj těsně k ději hlavnímu bez porušení jeho dynamiky; této jeho platnosti se využívá s výhodou zejména v bohatém slohu epickém, ve větách uvozovacích a pak ve větách, kde přísudkem je sloveso pohybu nebo duševního dění.
Přechodník v češtině je útvar sice knižní, dosud však nikoli papírový. Užívá-li se ho s mírou, nezní ve psaném jazyce nijak archaisticky. V české mluvnici má dosud pevné místo a tomu, kdo si vypěstuje jemný cit pro jeho užívání, poskytuje vítané výhody stylistické.
Nelze tedy přechodníky odsuzovat ani před nimi varovat. Nelze však do nich také nikoho nutit. Autor, který je dobrý stylista, musí sám poznat, čeho k svému výrazu potřebuje. Jestliže pozná, že se přechodníky dobře hodí do jeho slohu, že by jeho sloh bez nich byl ochuzen, nebude se jím zajisté vyhýbat. Právě tak by bylo bláhové, aby se do nich nutil, když se bez nich docela dobře obejde.
Bude ještě třeba prostudovat přechodníky v jazyce odborném; zde patrně bude obraz poněkud jiný. Jistě bude jiná stylistika přechodníku, snad budou některé odchylky v syntaxi a možná, že i v tvarosloví. Možná, že na př. přechodník budoucí, v beletrii mrtvý, má v jazyce odborném možnost uplatnit se víc.
[1] Ustrnulé tvary přechodníkové, dosud žijící v nářečích moravských, nejsou přechodníky v pravém slova smyslu. Jsou to již tvary s platností adverbiální.
Předchozí J. V. Bečka: O přechodníku v současné beletrii, I.
Následující Antonín Opravil: Úřední jazyk
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
