Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V revui Nové Čechy (VIII, 1.—2.) otiskuje Čestmír Stehlík v článku »Ústav pro jazyk československý« své poznámky k našemu článku uveřejněnému s týmž názvem VI, 97 n. Účelem jeho poznámek je zejména propracovati plán, podle něhož by navrhovaný Ústav měl postupovati hlavně v svých praktických snahách o povznesení a očistu mateřského jazyka. V jeho návrzích je mnoho dobrého, ale i mnoho takového, s čím při své nejupřímnější péči o mateřštinu nemůžeme souhlasiti. Stehlík ukazuje správně, že podstata jazyka není v pravopise a v tvarosloví, nýbrž v slovníku a skladbě a že se této stránce jazyka musí proto věnovati péče největší; i v tom má pravdu, že v nářečích a v jazyce lidovém vůbec — a to bez rozdílu (dodáváme), je-li to východ či západ — jsou zakopané poklady, z nichž by mohl těžiti jazyk spisovný. O tom o všem jsme psali v NŘ. mnohokrát a obšírně a naše stanovisko o těch věcech je našim čtenářům známo.

Ale v zásadách, jakými by se měla říditi péče o správnost o čistotu jazyka, je Stehlík na scestí jako všichni, jimž pojem jazyka není dost jasný. S. vychází z předpokladu, že pokaženost dnešního praktického jazyka má příčinu v jazykovém úpadku 17. a 18. stol., a uzavírá z toho, že náprava jeho zvláště po stránce syntaktické je možná jen návratem »k oné zlaté době 16. a 17. století«. S. přeceňuje především toto 16. a 17. stol., jehož jazyk po stránce syntaktické už dávno a právem nepokládáme za vzor a ideál jazykové dokonalosti; pro ten bychom se musili vraceti ještě dále do minulosti — kdybychom se vůbec mohli vraceti. Neboť S. si neuvědomuje dále, že jazyk je přirozený resultát kolektivního vývoje a vývoj se nikdy nevrací; duši národního kolektivu, která vytvořila ze sebe a pro sebe jazyk určité doby, nelze žádným způsobem vzkřísiti k novému životu. Vraceli-li se humanisté ke klasické latině, byl to mrtvý jazyk, ale živá řeč postupuje v svém vývoji nezadržitelně kupředu a ani v obdobích t. zv. úpadku nejde jazyk zpět, nýbrž vpřed, třebaže se čára jeho vývoje lomí. Proto každý pokus křísiti výrazové formy jednou odumřelé musí skončit nezdarem; i kdyby se podařilo tlakem nějaké autority, na př. školy atd., oživiti na př. záporový genitiv v míře kdysi bývalé — o užitečnosti toho nemluvíc —, spláchne jej, jakmile tlak jen trochu povolí, živelná vlna jazykového vývoje, který jej dávno nechal za sebou. Zasahovati do vývoje jazykového lze jen v takových případech, kde vývoj není ukončen, kde se na př. vedle původního (starého) výrazu vynořuje a v zápas s ním vchází výraz nový, vzniklý na př. z neumělosti nebo individuální neznalosti výrazu původního. Zde je možno »zakročiti« na prospěch staršího výrazu, ale to není návrat ani kříšení, nýbrž ochrana živého prvku proti útoku z nevědomosti. Ale co je mrtvo, je mrtvo.

Stehlík si představuje také nesprávně a proti názorům našim i způsob, jakým by se měl regulovat další vývoj spis. jazyka. Představuje si jazykový ústav jako areopag, složený z linguistů teoretických i praktických (na př. učitelů), kteří by pro nové pojmy tvořili nová slova, řídili přejímání slov z jazyků slovanských, vybírali nová hesla a fráze z nářečí a pracovali o splynutí nářečí českého(?) s nářečím slovenským(?). To je názor, který jsme už několikrát měli příležitost odmítnouti. Žádný jazyk na světě nerozmnožují a neobohacují linguisté, nýbrž ti, kdo jím mluví a píší. Jungmann nevštípil do jazyka slova, která vytvořil anebo přejal, jako jazykový teoretik, nýbrž jako spisovatel svého jazyka výborně znalý a zjednal jim uznání ne tak váhou své vědecké autority, jako spíše svou spisovatelskou praxí, která jejich životnost prokázala. To je jediný přirozený a hlavně také úspěšný způsob, jímž se dá obohacovati spis. jazyk i dnes. Právem jazykové teorie jest jen kritika, a to co možná hned u kolébky, aby se toto obohacování dělo v intencích jazyka a aby jeho jemná struktura nebyla z nevědomosti rozrušována novotami nezdařilými nebo zbytečnými. Poslední slovo ovšem i v té věci přese všechnu kritiku má jazyk sám.

I v tom konečně se S. mýlí, slibuje-li si prospěch pro věc jazyka z toho, že by jazykový ústav byl nadán jakousi mocí zákonodárnou anebo připuzovací. To by snad bylo možné ve věcech čistě zevních, jako je pravopis, ale je to absurdní ve věcech týkajících se podstaty jazyka samé. Vývoj jazyka se nedá poutati výnosy ministerskými ani jinými a není toho ani třeba. Podíváme-li se k jiným národům, vidíme, že je mnohem účinnější zbraň na obranu jazykové správnosti než takováto jazyková policie, a to je jazyková kultura. Až jemnost a citlivost ve věcech jazykových bude u nás tak rozšířena a zakořeněna jako na př. u Francouzů, budou nemožné dnešní noviny, nápisy v biografech, chatrně psané verše atd., protože se veřejnost od nich odvrátí jako od špinavého prádla. My nemáme staré a široké tradice jazykové, která nahrazuje Francouzi gramatiku a přispořuje mu polovici školního vzdělání. Proto se o šíření jazykové kultury a zjemňování jazykového citu musíme na ten čas starati vědomě a účelně. Proto si NŘ. vytkla za úkol ne dekretovati a kárati, nýbrž poučovati a šířiti jazykové vzdělání. Proto při všech reformách školských musíme přestati s prostým přejímáním cizích zásad a zaříditi vyučování mateřské řeči právě se zřetelem k těmto nepříznivějším poměrům vlastního jazyka a jeho tradice, jde-li nám opravdu o to, aby se český inteligent ve znalosti mateřského jazyka mohl postaviti na př. vedle inteligentního Francouze, tak jako se mu může postaviti po bok po jiných stránkách obecného vzdělání. Jinak stavíme ze škol Potemkinovy vesnice a pěstujeme ledabylost. Vzdělání v jazyce je pramenem úcty k jazyku, a kde je úcta, tam není třeba policie. Kdyby měl Ústav pro jazyk československý — uvidí-li jej kdy něčí oči — dostati do vínku takové úkoly a zásady, o jakých jsme se tuto rozepsali, byli bychom my první, kteří bychom proti jeho zřízení protestovali.

V Tribuně ze dne 29. listopadu otiskl Ladislav Klíma v článku Vředy na českém jazyku několik návrhů, jak by se měl jazyk český »zlahodnit«. Uznává sice, že čeština je celkem »kalofonická«, ale že má na svém těle mnoho kakofonických kazů neboli vředů, které se udržují jen »idiotským zvykem« a »nejpustším kantorstvím«, usurpujícím si vládu nad řečí. Proto navrhuje Klíma, aby se nedbalo těchto »darebů« a svolalo se kolegium (nejvyš čtyřčlenné) českých spisovatelů, kteří by diktátorsky provedli úpravu českého jazyka po stránce eufonické. Čeština trpí podle K. dvojí chorobou, t. j. tvrdostí a měkkostí, ale přes to si K. troufá ji vyléčit, přijme-li diktatura spisovatelů jeho návrhy. Především se musí čeština zbavit ohavného hromadění souhlásek, které prý je často »k poprskání se smíchem« a jakého prý není v žádném jiném jazyce, na př. v slovech zhltl, zhrdl, ztvrdl, smršť, prsť atd. To by se prý spravilo tím, že by se místo slzy říkalo jako v srbštině(?) selzy (ještě »hezčí« by snad bylo podle mého vkusu solzy n. salzy), místo sedm navrhuje K. sedum (ač mně by se »líbilo« lépe slov. sedem nebo srbch. sedam), m. dští — deští (ještě »plnější« by bylo daždí), m. vždyť — dyť (také by mohlo být pro odstranění »měkkosti« dyk) atd. Jak by se spravila slova ztvrdl, smršť, prsť a p., K. zatím nenavrhuje; připomíná jen obecně, že všude by byla proti takovým kakofoniím pomoc už vsunutím hlásky e; snad tedy budeme říkat semerešť a pereseť (až jak to komise rozhodne) a p., anebo se taková slova jako nenapravitelná vyhodí. Stejně odporná je Klímovi měkkota, kterou vidí v »absurdním hromadění měkkých a poloměkkých(?) souhlásek (a vokálu i, í)«, jimiž je prý »česká řeč vymazána jako sádlem mrtvoly«. Uvádí některá slova, jako dítě, štěstí, Jiří, která prý jsou »krásná jako ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku«, ale nějaké ponapravení těchto ropuch nenavrhuje (snad se bude m. dítě říkat tvrději fakan, m. štěstí — klika, m. Jiří — Jura). Ohavný zmetek je prý h, které vytisklo z češtiny úplně krásné g a které prý v jiných jazycích(?) zůstává právem němé; proto pryč s ním a místo něho »kovové zvonění a gromy«! »Idiotská neplecha« je Klímovi infinitiv, kterého prý beztoho nikdo v hovoru neužívá; on ovšem pokládá za inf. jen to, co má koncovku -ti, psát mu není infinitiv. Kakofonií je mu dále záporový genitiv, který »mimo zmíněné dareby nikdo do huby nevezme«, dále »genitivus possessivus«(?), přízvuk na předložce atd.

Výklady Klímovy, jak je vidět i z tohoto stručného výtahu, mají úroveň kvartána (tomu je také všechno »blbé«), který se mimo to zapomněl narodit tak asi před sto lety. Všechny tyto naivnosti odbyl si český jazyk už v dobách dětských (Kollár, Vinařický, Ziak atd.) a dnes připadají jako čirý anachronismus. Klíma se dívá na jazyk očima, jimiž by se asi praotec Čech díval na rotačku, a spravuje jej způsobem jako pětileté dítě kapesní hodinky. Proto jsme opravdu na vahách, má-li to smysl s ním o té věci vůbec vážně diskutovat. Ale poněvadž ve věcech jazykových i ten největší nesmysl dojde u nás sluchu a souhlasu i u lidí jinak do té míry inteligentních, že si neosobují právo souditi o věcech z oborů jim cizích, zmíníme se stručně aspoň o některých otázkách zásadních.

Příti se o to, který jazyk je lahodnější a hudebnější, je stejně účelné a hlubokomyslné, jako řešiti otázku, je-li »hezčí« barva modrá či červená, bronz či mramor, fialka či karafiát, zní-li krásněji flétna či housle, c či cis atd. Každý jazyk je takový, jaký je a jak se vyvinul; posuzovati jazyk, t. j. všechen výrazový materiál určitého jazyka, s hledisk estetických, svědčí o naprostém neporozumění podstatě řeči, jejíž existenční a vývojové podmínky jsou zcela jiné. Jazyk je prostředek dorozumívací a je tím dokonalejší, čím dokonaleji tomuto účelu vyhovuje. Co nad to je, je akcidens, které lze vnímati, ale podle něhož nelze posuzovati, jako nelze posuzovati obrazy podle vůně nebo zápachu barev a p. Jazyk je výsledek kolektivní spolupráce a tento jeho kolektivní charakter je jeho podstatnou vlastností; opravovati a měniti řeč z důvodů estetických, t. j. eufonických, příčí se této podstatné vlastnosti řeči, protože je rázu subjektivního a individualistického. Řeč vydaná v šanc takovým reformám, kdyby to bylo možné, přestala by býti vůbec řečí, t. j. prostředkem obecně dorozumívacím, protože by si ji každý mohl přizpůsobovati podle svého vkusu. Naznačili jsme to už v obsahu Klímových výkladů, a historie podobných »nápadů« u nás i jinde je toho svědectvím.[1] Takováto »estetická« reforma jazyka skončila by stejně, jako historie onoho kanára, z něhož se měl státi krásný kolibřík; když ho nejkrásněji natřeli všemi barvami, pošel.

Tím ovšem není řečeno, že by se řečí nemohlo nebo nemělo dosahovati účinů estetických, i když máme na mysli jen akustickou stránku řeči, kterou Klíma naivně pokládá za formální stránku řeči. Ale tu ovšem pak nejde o jazyk vůbec, nýbrž o řeč určitého jednotlivce, jehož poměr k jazyku je a musí býti týž jako poměr malíře k paletě nebo sochaře k hmotě, t. j. poměrem umělce k danému materiálu. Napíše-li básník »zhrd’s prstí rodnou«, není vinna touto kakofonií řeč, nýbrž básník, který má místo uší štruple, jako nejsou vinny barvy, objeví-li se na plátně mazanice. Vytahovati proti libozvučnosti češtiny »strč prst skrz krk« je hloupost velmi starožitná a také velmi dávno odbytá.

Ostatně o estetickém cítění Klímově, které by jej opravňovalo ke kritice jazyka, máme z jeho výkladu mínění velmi chatrné. Kdo necítí estetického rozdílu mezi vždyť a dyť a p., kdo má v každé druhé větě blbý a idiotský a libuje si ve vyrážkách, vředech, ropuchách, prskání, braní do huby a podobných metaforách, ten má ke kráse asi tak daleko, jako ten »hroch, perversně a s chrochtáním v bahně se válející«, k němuž přirovnává Klíma českou duši, protože se ještě nepovznesla na výši jeho estetických názorů o kráse jazyka.

Předkládá-li Tribuna svému čtenářstvu takové duchaplnosti, jako že náš infinitiv na -ti je »jednou z hlavních příčin politických, hospodářských a jiných našich neúspěchů« a p., je to konečně věc jejího čtenářstva, jestliže takové nesmysly stráví. Ale dovolí-li napsati v svých sloupcích, že taková slova jako v češtině »nenajdeme ani v poloopičích skřecích nějakých nářečí papuánských«, je to sprostota, slušného listu českého nedůstojná.

Naše řeč 1, ročník 9/1925

Předchozí Z.: Slovenský slovník z literatúry aj nářečí

Následující Alsasko