Apr MAY Jun 1 2009 2010 2011 1 capture 1 May 10 - 1 May 10

Close Help

Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, I.

Vladimír Šmilauer

[Články]

(Z Názvoslovné komise kartografické)

01. Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných patří k nejobtížnějším kapitolám nauky o tvoření českých slov. Nesnáze jsou způsobovány tím, že se přípona -ský počíná souhláskou (což je u přípon, kterými se odvozuje z podstatných jmen, případ dost řídký), že je tvořena dokonce skupinou souhlásek (sk), takže při spojení se souhláskovým zakončením základního slova vznikají nevyslovitelné skupiny, které je třeba nadlehčovat vkladnými hláskami (Bečva - bečevský). Předcházející souhláska se měkčí a změkčené hlásky se někdy (v případě k > č a c > č) mísí s následujícím s (Písek - písečský - písecký). Tak výrazně slovanské a české jevy hláskové, jakými jsou vkladné hlásky a měkčení v č, ž, š, neharmonují však dobře se základem, majícím leckdy jak v hláskovém skladu, tak v pravopise ráz zcela cizí. Nadto je to tvoření hromadné, t. j. theoreticky je možno takové přídavné jméno vytvořit od každého zeměpisného jména; a při nesmírném počtu těchto jmen se i vzácnější kombinace vyskytují ve značném počtu případů.

02. Tvoření přídavných jmen z cizích zeměpisných jmen je v praxi velmi důležité pro zeměpisce, který je potřebuje pro české názvy pohoří, zálivů, průlivů atd.: Golfo di Policastro - zátoka…?; Alpes de Provence - Alpy…?; pro přírodopisce, kterému se objevují ve jménech cizích zvířat, rostlin i minerálů: Pan marungensis - šimpanz…?; Gossypium peruvianum - bavlník…?; v zahraničním obchodě se zámořským zbožím: Nicaraguaholz - dřevo…? pro autory cestopisů, pro překladatele atd. Ti byli dosud namnoze odkázáni sami na sebe, neboť naše slovníky, i největší, se uvádění těchto adjektiv ve větším počtu vyhýbaly.

03. A tak byly cesty toho tvoření dosti pestré a nejednotné. Nejlépe bylo po odborné stránce zpracováno názvosloví antických jazyků, třebaže byly právě odtud češtině vštípeny některé zásady jinak jí ne vlastní. Jinak docházelo k různým extrémům:

(1) Byla tendence ponechávat vlastnímu jménu jeho podobu a připojovat příponu -ský zcela mechanicky: Pátna - pátnaský.

(2) A byla tendence zcela protichůdná: chápat totiž přídavné jméno jako slovo zdomácnělé (proti cizojazyčnému jménu podstatnému) a počešťovat je celé. V jednom našem atlase se na mapě Polska uvádí nejen Warszawa jako sídlo vojevodství Varšavského, nýbrž i Rzeszów jako sídlo vojevodství Řešovského, Białystok vojevodství Bělostockého, Koszalin vojevodství Kozlínského, Zielona Góra vojevodství Zelenohorského.

(3) Velmi silně působila i cizí přídavná jména, leckdy jen mechanicky počešťovaná. Byla to hlavně přídavná jména latinská (v. § 81, 82), ale také německá, anglická, dnes i ruská atd. Obchodníci překládali názvy jednotlivých druhů zboží z němčiny zcela mechanicky, nedbajíce o jejich původ; tak německé Karakulschaf přeložili karakulová ovce, ačkoliv jde o ovci karakulskou; podobně je tomu s angorovými šátky, kolorádovým broukem, salvadorovými štětečky, kde všude mají být přídavná jména na -ský; v překladech z ruštiny se objevují slova jako bakinský místo bakuský.

04. Mluvnické zpracování této otázky dalo na sebe dlouho čekat, třeba některé otázky připoutaly na sebe značnou pozornost. Zvláště rozprava o poměru typů vsatský - vsetínský (Naše řeč 15, 1931, s. 220; 18, 1934, s. 270; 20, 1936, s. 70) ujasnila některé zásadní věci (nutnost co největší shody mezi základním jménem a odvozeným jménem přídavným). Přídavnými jmény na -ský se theoreticky po prvé zabýval článek Vl. Šmilauera „Přídavná jména na -ský“ v Naší řeči 23, 1939, s. 99 — 115; na něm jsou založeny výklady Trávníčkovy v Mluvnici spisovné češtiny §211 — 212. Když v r. 1952 přistoupila Názvoslovná komise k soustavnému zpracovávání světového názvosloví zeměpisného, byl dán přiměřeně upravený tento článek jako základní směrnice. Zpracovávatelé jednotlivých úseků byli totiž pověřeni úkolem, aby ke každému jménu — nejde-li o případy zcela průhledné — uvedli i příslušné jméno přídavné. Je zajisté možno namítnout, že tak dochází k hromadnému tvoření slov, z nichž se skutečně použije jen zcela malé části. Měli jsme však pro tento postup své důvody a průběh práce nám dal za pravdu:

a) Nikdo nemůže předem říci, kterých jmen budeme v budoucnosti potřebovat. Kdo před dvaceti lety tušil, že budeme potřebovat přídavného jména k málo dotud známému názvu Cimljanskaja, abychom pojmenovali slavnou nádrž? V odborné literatuře, v denním tisku, v překladech i cestopisech se stále objevuje potřeba hned toho, hned onoho přídavného jména.

b) Jenom soustavným zpracováním velkého materiálu (třeba i při tom jde jen o zlomek všech jmen) zabráníme tomu, aby se odvozeniny netvořily vždy případ od případu, zcela náhodně, podle různých principů, ba i nesprávně; jenom v široce založeném zpracování můžeme zjistit všechny dílčí otázky, můžeme vystopovat tendence v jazyku a můžeme najít vyhovující řešení. — Tak na př. článku Šmilauerovu, třeba byl založen na velmi obsáhlé excerpci zeměpisů i atlasů, ušel důležitý a nesnadný problém koncového -ja, -jo (typ Sesia, Borzja, v. §67). Nebo: Počešťování celého slova při tvoření přídavného jména se zdá hodně lákavé (máme analogie z jiných vrstev slov, srov. balon - balónek, Josef - Jozífek, ale jen, pokud zůstáváme u několika případů jako Pilis - Pilišské vrchy. Teprve však, když narazíme na případy jako Sajóvölgy -šajóvelďský, Haapamäki - hápamecký, poznáme neudržitelnost takového soustavného počešťování.

Ze zkušenosti spolupracovníků a z revise jejich elaborátů vzešlo nové zpracování a rozmnožení uvedeného článku.

05. Jaké jsou hlavní zásady pro tvoření přídavných jmen na -ský?

(1) Při tvoření vycházíme přímo z cizího jména podstatného, nikoli z přídavného, které si vytvořil cizí jazyk. Důvod je především praktický. Při tomto postupu si musím na př. pamatovat jenom, že v SSSR je Dubno a Grodno; přídavné jméno si podle typu Opočno - opočenský lehce vytvořím sám; jinak však bych si musil pamatovat, že je Dubno a k tomu dubnovský, Grodno a k tomu grodněnský; tedy čtyři položky místo dvou. — Odchylky viz v b. 8.

(2) Není zásadního rozdílu mezi tvořením ze jmen českých a cizích. Pravidelné tvoření českých zeměpisných jmen (s opuštěním nářečních a místních zvláštností) nám musí být všude východiskem.

(3) Náš cíl je praktický: dát i nefilologovi (zeměpisci, přírodopisci, novináři, překladateli) možnost, aby si v případě potřeby vytvořil nové slovo sám. Proto musíme směřovat ke stanovení zásad co nejjednodušších a nejpevnějších.

(4) Tyto zásady není ovšem možno tvořit libovolně, nýbrž musí vycházet ze studia dosavadního materiálu a vystopování hlavních vývojových tendencí v něm.

(5) Nutnost nemnožit zeměpisný materiál vede k tomu, abychom co nejméně oddalovali podobu jména podstatného a příslušného přídavného. V praxi ovšem můžeme dospět jen k jistému kompromisu. Naše přídavná jména jsou totiž živou součástí živého jazyka a musí se podřizovat jeho mluvnické soustavě.

Nelze tvořit slova, která by z této soustavy vypadávala. Přídavná jména ontarioský nebo dokonce ontario-ský místo ontarijský, sokotra-ský místo sokoterský, riga-ský místo rižský by zajisté plně uchovávala základní podobu a byla pohodlná, ale musíme je odmítnout z týchž důvodů, pro které odmítáme neméně praktické podoby Picka-ová, Karel-ová atp.

(6) České prvky vnikají do základu slova dvojí cestou, pohybnými hláskami (Sokotra - sokoterský) a měkčením (Riga - rižský). Toto zcela nesporné porušování rázu cizího slova jsme pokládali za možné omezovat jenom v těch nečetných případech, kde by se podoba základního slova (jsou to především slova jednoslabičná) změnila k nepoznání. Od Mga nebudeme tvořit přídavné jméno mežský (když tak netvoříme ani od domácího Mže, třeba je bližší), od Člja ne čelský atd. Více je možno ustoupit jenom při měkčení g v ž, neboť to není v češtině tak pevně zakotveno jako na př. měkčení ch v š. Provádíme je jen v jazycích, které mají měkké souhlásky ve svém repertoáru, a to v jazycích baltoslovanských. Ale pak důsledně, tedy na uzemí SSSR i ze jmen původu turkotatarského atp., neboť nelze případ od případu zjišťovat původ slova.

(7) Nepřijali jsme však jako obecné pravidlo princip počešťování koncové souhlásky základu (Bologna - boloňský), tím méně celého slova (Białystok - bělostocký).

(8) Je třeba smiřovat zřetel jak ke zvukové podobě slova, tak k jeho podobě psané. Východiskem je zvuk; nedbáme tedy, vzniknou-li nám velké skupiny souhlásek, jen když se dají vyslovit (aetschský - vysl. ečský). Ale psanou podobu nelze zcela zanedbat. Neodvážili jsme se (a odporovalo by to i dosavadní praxi) prohlásit rumunské ţ, německé tz za shodné s českým c a podle Bystřice - bystřičký psát i Bistriţa - bistriţký, Redwitz - redwitzký.

(9) I při stanovení pevných zásad není ovšem možno vyloučit zbytky starších způsobů, jestliže jsou vžity (kubánský, gothajský atp.).

(10) A nebude také vyloučeno dosavadní časté východisko z rozpaků, totiž netvoření přídavného jména vůbec. U slov dlouhých, hodně vzdálených a u sousloví budeme vždy váhat s užitím přídavného jména, třeba theoreticky jasného: sotva se kdo odhodlá utvořit přídavné jméno uusikaupunský. — Jsou také rozdíly v situaci. Vyskytuje-li se jméno jednotlivě a má-li hodnotu dokumentární (ve vědeckém díle), je lépe užít podstatného jména (a to v prvním pádě); ale na př. v románě, kde se totéž jméno vyskytuje často, je užití přídavného jména zcela na místě.

Vnese-li se do tvoření přídavných jmen pořádek, bude se jich zajisté více užívat než dnes; neboť dosavadní řídkost jejich byla často způsobována rozpaky, jak je utvořit.

06. Postup tvoření si ukážeme na přídavném jménu k domácímu názvu Mokropsy:

A. Odepneme-li koncovku -y, dostaneme základ : mokrops-;

B. Aby bylo možno připojit příponu -ský, která se začíná dvěma souhláskami, je třeba tento základ upravit; děje se to zde vložením samohlásky -e- : mokropes-

C. Při styku základu s příponou nastávají změny; zde se dvě -ss- zjednodušují v jedno : mokropes-ký.

Podle toho si rozdělíme výklady takto:

A. Základní kmen, t. j. které koncové hlásky se odsouvají, které zůstanou:

1. Krátké samohlásky.

2. Dlouhé samohlásky; dvojhlásky.

3. Zvláštní případy u jmen řeckých, latinských a indických.

4. Základní kmen u sousloví (složená adjektiva).

B. Změny v základním kmenu:

5. Rozšíření: vkladným -e-; souhláskou -j-.

6. Odsouvání: koncového -k-, -g-, -sk-; jedné ze zdvojených souhlásek; -j-; vkladného -l-.

C. Změny při styku s příponou:

7. Základ se končí hrdelnicí; sykavkou; předopatrovou souhláskou.

K tomu přistupuje výklad

8. o užití cizích přídavných jmen;v některých případech se přídavné jméno netvoří z příslušného podstatného, nýbrž se vychází z cizího adjektiva: k Belgie není české přídavné jméno belžský, nýbrž podle latinského belgicus, francouzského belgique tvoříme belgický.

Doklady se uvádějí v tomto pořadí:

(1) č(eské);

(2) r(uské, t. j. sovětské mimo baltské a finské), p(olské), b(ulharské), s(rbocharvátské);

(3) š(panělské), f(rancouzské), it(alské), rum(unské);

(4) n(ěmecké), h(olandské), isl(andské), d(ánské), nor(ské), šv(édské), gron(ské);

(5) a(nglické);

(6) lit(evské), lot(yšské), ř(ecké), ev. odlišeno nř(novořecké);

(7) m(aďarské), e(stonské), kar(elskofinské), fin(ské);

(8) čín(ské), tib(etské), mong(olské), in(doneské), v(ietnamské), kamb(odžské), th(ajské), i(ndické), afg(hánské), ír(ánské), t(urecké), ar(abské);

(9) afr(ické), oc(eánské).

*

A. ZÁKLADNÍ KMEN

10. Základním kmenem není podoba prvního pádu, nýbrž pádů dalších; jeví se to v poměrech délkových:

č. Černý Vůl, černého Vola - černovolský; Česká Lípa - Českou Lipou - českolipský; p. Gród, Grodu - grodský, Ostrów, Ostrowa - ostrowský; Bóbr, Bobru - boberský. Zůstává však vkladná samohláska jako v prvním pádě: č. Nová Ves, Nové Vsi - novoveský; r. Gorodok, Gorodka - gorodocký; p. Grójec, Grójca - grójecký; Lubliniec, Lublińce - lubliniecký; s. Mladenovac, Mladenovce - mladenovacký.

1. Krátké samohlásky

11. Koncové samohlásky českých slov se při tvoření přídavných jmen odsouvají: Ostrav-a - ostrav-ský, Chyš-e - chyš-ský, Lub-ě -lub-ský, Nové Měst-o - novoměstský. Totéž platí o cizích slovech, končí-li se na -a, -e, -o. Jiné jsou poměry u koncového -i, -u, -y, neboť česká slova se takto v jednotném čísle nekončí. — Na hranicích jsou jména na -ä, -ö; ani těmito samohláskami se česká slova nekončí, ale vyslovujeme-li je v české souvislosti jako e, přichylují se tím ke jménům na -e.

12. -a:

r. Uva - uvský, Bežica - bežický; p. Biała - białský, Gdynia - gdyńský; b. Arda - ardský; s. Kula - kulský; it. Verona - veronský, rum. Baia - baiský; n. Fulda - fuldský, ale Gotha - gothajský (podle n. Gothaisch), nor. Stranda - strandský; a. Kanada - kanadský; lit. Seda - sedský, lot. Aloja - alojský; ř. Agnanta - agnantský; m. Báta - bátský; fin. Grankulla - grankullský; v. Campha - camphský; in. Amboina - amboinský; i. Ambála - ambálský; t. Bergama - bergamský; ar. Kundufa - kundufský.

Zůstává však -a ve slovech jednoslabičných (i jsou-li členy složeniny) a v některých případech zvláštních:

belg. Spa - spaský, th. Kra - kraský; m. Gálosfa (k fa) - gálosfaský; čín. Čchang-ša - čchangšaský; t. Pera - peraský (aby nebylo perský); in. Bangka - bangkaský; i. Ára - áraský. Také přízvučné španělské -á někdy zůstává: Bogotá - bogotáský, Cumaná - cumanáský, Páraná - paranáský.

13. -e:

r. Frunze - frunzský; p. Cieplice - cieplický; b. Belene - belenský; s. Kočane - kočanský; š. Belchite - belchitský; f. Corte - cortský; it. Belvedere - belvederský; rum. Satu-Mare - satumarský; n. Eberswalde - eberswaldský; h. Kerkrode - kerkrodský; šv. Gällivare - gällivarský; lit. Zagarė - zagarský, lot. Dobele - dobelský; m. Bánreve - bánrevský; fin. Paijanne - paijannský; in. Merauke - meraucký; t. Gümüsane - gümüsanský; ar. Haseče - hasečský.

Zůstává však -e:

a) ve slovech jednoslabičných:

tib. Le - leský; čín. Čchang-te - čchangteský, Chuang-che - chuangcheský;

b) v anglických a francouzských slovech nehlasné (nevyslovované) -e po skupinách různých písmen:

Cambridge (vysl. kejmbrič) - cambridgeský[1], Newcastle (vysl. ňúkásl) - newcastleský; ale: Yellowstone - yellowstonský, Baltimore - baltimorský; Toulouse - toulouský, Saint Claude - saintclaudský; Narbonne - narbonnský, Marseille - marseillský,

c) v některých případech jiných k uvarování komplikací:

r. Due - dueský; b. Ruse - ruseský; v. Hue (f. Hué) - hueský; t. Niğde - niğdeský; š. San Roque - sanroqueský, Sensuntepeque (v Salvadoru) - sensuntepequeský; it. Squillace - squillaceský.

-ě se vyskytuje mimo češtinu jen v běžném přepise ruských jmen:

Birektě - birekťský, Brjungadě - brjungaďský.

-ie ve jménech zemí (hlavně tvořených ze jmen národních) odsouvá se celé; časté ve jménech přírodopisných:

Anatolie - anatolský, Andalusie - andaluský (kůň); pod. apulský (zvonek), asturský, bolivský (moko) i bolivijský, brazilský, indoneský, kalifornský (lachtan) liberský (kávovník), lombardský, patagonský (papoušek), rhodeský, sardinský, senegambský (bahnivec), tasmanská (ježura). — Ale: Istrie - istrijský, Kolumbie - kolumbijský, Nubie - nubijský podle 52 k uvarování podob nezřetelných (kolumbský atd.).

14. -o:

r. Boldovo - boldovský, p. Gryfino - gryfinský, b. Ardino - ardinský, s. Valjevo - valjevský, š. Ferro - ferrský, it. Salerno - salernský, h. Hengelo - hengelský, d. Maribo - maribský, a. Colorado - coloradský, fin. Puijo - puijský, tib. Tašílhümpo - tašílhümpský, in. Barito - baritský, t. Diruno - dirunský; afr. Kilimandžaro - kilimandžarský.

Zůstává však -o:

a) ve slovech jednoslabičných: r. To - toský; b) v případech jiných: tib. Cchangccho - cchangcchoský, v. Phongtho - phongthoský, nor. Oslo - osloský; c) v dánštině psané å, vyslovované na konci s rázem: Åbenrå - åbenråský, Storå (-o’) - storåský.

15. -ä, -ö:

Otázku koncového -ä a -ö řešíme tak, že:

a) odsouváme koncové -ä, hojné ve slovech finských a v ruštině přepisované jako ja:

karelsky Läskelä (r. Laskelja) - läskelský, Värtsilä (r. Vjartsilja) - värtsilský; fin. Sodankylä - sodankylský, Pieksämä - pieksämský, Mänttä - mänttský;

b) ponecháváme -ö, hojné ve slovech severských a chráněné jednak rázem (v dánštině), jednak odchylným psaním (v dánštině a norštině ø), jednak předcházejícími skupinami souhláskovými (Malmö, Lidingö):

d. Praestø (s rázem) - praestøský, Arresø - arresøský, Aerø - aerøský; nor. Bodø - bodøský, Tromsø - tromsøský, šv. Eksjö - eksjöský, Lidingö - lidingöský, Malmö - malmöský; fin. Eckerö - eckeröský, Kaskö - kasköský.

16. — 18. U -i, -u- a -y se střetávají dvě tendence: jednak tvořit i zde přídavná jména podle obdoby jmen českých (a koncovou samohlásku odsouvat), jednak uchovat i v přídavném jméně podobu cizího slova. Praxe zeměpisného názvosloví se ustálila celkem tak, že se v dvojslabičných slovech samohláska ponechává (u -i a -y se rozšiřuje o -j-), kdežto ve slovech víceslabičných se odsouvá; srov.: Uri - Urijské Alpy, ale Lipari - Liparské ostrovy, Šimonoseki - Šimonosecký průliv; bantuští černoši, Batu - batuské ostrovy, ale Cugaru - Cugarský průliv; Cluny - clunyjská reforma, Canterbury - Canterburské povídky.

16. -i:

a) -ijský u dvojslabičných (nejsou-li to ovšem tvary množného čísla):

r. Gori - gorijský, Karši - karšijský, ale Grjazi - grjazský; p. Żarki - żarecký; š. Yaqui - yaquijský, it. Asti - astijský, Nurri - nurrijský; n. Uri - urijský; lot. Talsi - talsijský, ř. Soufli - souflijský, kar. Kemi - kemijský, fin. Koli - kolijský, Lahti - lahtijský; čín. Lan-čchi - lančchijský, tib. Hemi - hemijský, mong. Gobi - gobijský, v. Bavi - bavijský, in. Djambi - djambijský, Musi - musijský, i. Kočči - koččijský, t. Ağrı - ağrıjský, ar. Safi - safijský; ale Haiti - haitský;

b) -ský u víceslabičných:

r. Tbilisi - tbiliský, Boroviči - borovičský, p. Zasieki - zasiecký, b. Pavlikeni - pavlikenský, s. Kupari - kuparský; š. Caroni (Venezuela) - caronský, it. Brindisi - brindiský, ale Pisticci - pisticcijský, rum. hojná jména na -şti, -ani, -eni (vysl.: -šť, -aň, -eň): Baileşti, Focşani, Beceni - baileştský, focşanský, becenský; isl. Akureiri - akureirský; a. Cincinnati - cincinnatský, Mississippi - mississippský, lot. Ainaži - ainažský, ř. Orfoni - orfonský, m. Komádi - komádský, e. Wiljandi - wiljandský, kar. Impilahti - impilahtský, fin. Orivesi - oriveský; tib. Džomolhari - džomolharský, in. Indragiri - indragirský, th. Ratburi - ratburský, i. Dhaulágiri - dhaulágirský, t. Skutari - skutarský.

-ü, velmi vzácné, se uchovává: t. Gölönü - gölönüjský.

17. -u:

a) -uský u dvojslabičných:

r. Baku - bakuský, Armu - armuský; rum. Giurgiu - giurgiuský; e. Tartu - tartuský, kar. Horlu - horluský, f. Turku - turkuský; čín. Čcheng-tu - čchengtuský, Kan-su - kansuský, tib. Kjičhu - kjičhuský, v. Pleiku - pleikuský, in. Buru - buruský, t. Bolu - boluský, ar. Janbu - janbuský; ze jména Pegu (v Barmě) se odvozuje přídavné jméno pegujský (Pegujský záliv, zajíc pegujský); lépe: peguský;

b) -ský u víceslabičných:

r. Karasu - karaský, rum. Brezoiu - brezoiský; e. Haapsalu - haapsalský; fin. Outokumpu - outokumpský, ale Punkaharju - punkaharjuský; v. Waingapu - waingapský, i. Káthmándu - káthmándský, Nelluru - nellurský, t. Gelibolu - gelibolský, afr. Timbuktu - timbuktský.

18. -y:

a) -yjský u dvojslabičných (nejsou-li to tvary množného čísla):

r. Mary - maryjský, Mukry - mukryjský, Čany - čanyjský, ale Kuty - kutský, Šachty - šachetský; p. Łazy - łazský; f. Cluny - clunyjský, Crépy - crépyjský, Vichy - vichyjský; šv. Ljungby - ljungbyjský, Rigny - rignyjský; a. Newry - newryjský, Fundy - fundyjský; ř. Vathy - vathyjský; v. Phuly - phulyjský;

b) -ský u víceslabičných:

r. Bakury - bakurský, Bronnicy - bronnický; p. Palmiry - palmirský, Szamotuły - szamotułský; f. Brétigny - brétignský, Chantilly - chantillský; šv. Ronneby - ronnebyjský jako u Ljungby; a. Albany - albanský, Canterbury - canterburský, Kikcaldy - kikcaldský; ale: Coventry - coventryjský; fin. Gamlakarleby - gamlakarlebský.

Poznámka. Pracovníci Ústavu pro jazyk český jsou toho názoru, že by od dvojslabičných jmen na -i a -y bylo lépe tvořit adjektiva na -iský, yský: hemiský, lančchiský, mukryský.

2. Dlouhé samohlásky; dvojhlásky

21. U českých místních jmen se při odvozování odsouvají dlouhé koncovky: Úter-ý - úter-ský, Tepl-á - tepel-ský, Vran-é - vran-ský, Podskal-í - podskal-ský.

22. Stejně odsouváme ve jménech slovanských koncovky, které se s těmito českými koncovkami shodují:

ruské: -yj Novyj - novský; -ij Rybačij - rybačský (ale Gorkij ze jména osobního - gorkijský); -oj Čusovoj - čusovský; -aja Lozovaja - lozovský, Cimljanskaja - cimljanský; -oje Čistoje - čistský, Bolotnoje - bolotenský; -je Krivozerje - krivozerský, Meždurečje - meždurečský, Zaporožje - zaporožský;

polské: -ie Jastrowie - jastrowský, Ujście - ujśćský, Zawiercie - zawierćský, Świecie - świećský; ostatní koncovky jsou krátké (-a, -o);

bulharské: Ludogorie - ludogorský, Pomorie - pomorský;

srbocharvátské: Kočevje - kočevský, Pohorje - pohorský, Medjumurje - medjumurský.

23. V jazycích neslovanských (o řečtině a indičtině v. 3) se dlouhé koncové samohlásky uchovávají; píší se různě:

-í: fin. Ii (vysl. í) -iiský; tib. Ngarí - ngaríský, afg. Ghazní - ghazníský, ír. Pahlaví - pahlavíský;

-é: f. Douai - douaiský, Épernay - épernayský; n. Tegernsee - tegernseeský; e. Mustwee - mustweeský;

-ää: e. Otepää - otepääský, fin. Hyvinkää - hyvinkääský, Kaunispää - kaunispääský;

-ö: m. Diósjenő - diósjenőský, Lövő - lövőský;

-á: e. Märjamaa - märjamaaský, fin. Karjaa - karjaaský, in. Baa - baaský, ar. Hamá - hamáský;

-ó: f. Millau - millauský, Fontainebleau - fontainebleauský; n. Oldesloe - oldesloeský; šv. Luleå - luleåský, Umeå - umeåský; m. Csurgó - csurgóský, fin. Porvoo - porvooský;

-ú: f. Anjou - anjouský; šv. Orebro - orebroský, Falstebro - falstebroský; fin. Joensuu - joensuuský; i. Diú - diúský, Lakhnaú - lakhnaúský, Džammú - džammúský.

24. Dvojhlásky zůstávají nezměněny:

-ia čín. Ning-sia - ningsiaský; -ua čín. Ti-chua - tichuaský; -ai v. Dongnai - dongnaiský; -ay v. Laokay - laokayský; -oi š. Alcóy - alcóyský, rum. Dorohoi - dorohoiský; d. Eysturoy - eysturoyský, Sandoy - sandoyský; v. Donghoi - donghoiský; -ui in. Balui - baluiský; -ao čín. Čchin-tao - čchingtaoský, v. Tamdao - tamdaoský; -uo čín. Ning-puo - ningpuoský; -au v. Laichau - laichauský; in. Baubau - baubauský; -ău rum. Bacău - bacăuský; -eu rum. Ineu - ineuský; -ou rum. Jibou - jibouský; a. Barrow - barrowský; čín. Chan-kchou - chankchouský; Fu-čou - fučouský.

Z německých jmen na -au, -äu se tvořívá přídavné jméno na -avský:

Nassau - nassavský, Hennegau - Hennegavsko, Allgäu - Algavské Alpy, algavská metoda, Aargau - aargavský, Dachau - dachavský.

Dvojhlásky ia, ua, ao třeba lišit od dvojslabičného i-a, u-a, a-o; v. 52.

3. Zvláštní případy u jmen řeckých, latinských a indických

31. U řeckých a latinských jmen se odsouvá koncovka 1. pádu: -os, -us, -as, -es u mužských, -is u ženských, -on, -um u středních:

Rhodos - rhodský, Délos - délský, avšak: samoský, naksoský atd.; Garganus - pohoří Garganské; Eurotas - eurotský; Platamodes - platamodský; nř. Eleutheropolís - eleutheropolský; Aktion - aktijský, Aitolikon - aitolický; Beneventum - beneventský. Ale ve jménech přenesených do jisného prostředí -us zůstává: a. (USA) bucyruský, columbuský.

32. V řeckých slovech se odsouvá koncovkové -é (nahrazované v latině hláskou -a), dále -ai a -oi:

a) Ithaké (1. Ithaca) - ithacký, Sparté (1. Sparta) - spartský; tak i v nové řečtině: Hermione - hermionský, Kozane - kozanský; Xanthe - xanthský; b) Mylai - mylský; nř. Ferai - ferský, Kalamai - kalamský; c) Delfoi (Delfy) - delfský; nř. Molaoi - molajský, Vorroi - vorrský.

33. V indických slovech žádají indologové obdobně odpínání koncovkového -á, -í: Bánšbárijá - bánšbárijský, Mániktalá - mániktalský; Ámravatí - ámravatský, Rádžbárí - rádžbárský. Lze ovšem namítnout, že povědomí o tom, že tu jde o koncovky, není zdaleka tak silné jako u slov z jazyků klasických, ale s druhé strany třeba uvážit jednak, že jsme dosud tato slova znali v podobě anglické, tedy s krátkými samohláskami (Bansbaria, Maniktala, Amraoti, Rajbari), jednak, že zvláště u á je kvantita labilní a indologové se rozcházejí v jejím označování. Je tedy možno toto odsouvání připustiti.

34. Zato v litevštině, třeba jde o koncovky zcela obdobné koncovkám klasických jazyků, vycházíme ze základu, celého 1. pádu bez odpínání koncovky[2]:

-as (ř. -os, 1. -us): Kaunas - kaunaský, Rietavas - rietavaský; -is (ř., 1. -is): Joniškis - joniškiský, Kupiškis - kupiškiský; -us (ř. -ys, 1. -us): Alytus - alytuský; -ys: Pasvalys - pasvalyský; -ai: Gagždai - gagždaiský, Trakai - trakaiský; Nažeikiai - nažeikiaiský, Šiauliai - šiauliaiský.

35. U některých jmen řeckých a latinských se vychází z kmene, který se objevuje až v dalších pádech, nikoli v pádě prvním:

Leukas Leukady - leukadský, Chalkis Chalkidy - chalkidský, Kolchis Kolchidy - kolchidský, Salamis Salaminy - salaminský, Eleusis Eleusiny - eleusinský, Kartago Kartaginy - kartaginský, Athos Athonu - athonský (řidčeji: Athosu - athoský), Atax Ataku - atacký.

4. Základní kmen u sousloví (složená adjektiva)

41. Je-li zeměpisný název tvořen spojením dvou nebo více slov (souslovím), nabývá přídavné jméno z něho tvořené zásadně podoby slova složeného (bez spojovací čárky). Tak je tomu v českých jménech:

Králův Dvůr - králodvorský, Dvůr Králové - královédvorský, Karlovy Vary - karlovarský, Valašské Meziříčí - valašskomeziříčský, Týn nad Vltavou - vltavotýnský, Kostelec nad Černými lesy - černokostelecký, Kostelec nad Ohří - oherskokostelecký.

42. Podobně je tomu ve jménech ruských. Tvrdá adjektiva mají při tom podobu na -o, měkká na -ě, -e:

Gornyj Balyklej - gornobalyklejský, Krivoj Rog - krivorožský, Staraja Vičuga - starovičužský, Krasnoje Selo - krasnoselský, Lysyje Gory - lysogorský, Velikije Luki - velikolucký; Nižnij Lomov - nižnělomovský, Bolšoj Jelaň - bolšejelaňský, Nižňaja Peša - nižněpešský.

Ze sousloví jako Kamensk Uralskij, Mogilev Podolskij, Novgorod Severskij, Kujbyševska Vostočnaja (druhé slovo je přídavné jméno) ruština přídavných jmen neodvozuje a říká na př. „Kamensk - Uralskij (izbirateľnyj okrug)“. V češtině však podle vzoru „vltavotýnský“ tvoříme přídavná jména: uralskokamenský, podolskomogilevský, severskonovgorodský, vostočnokujbyševský.

43. Polská sousloví: Nowy Sącz - nowosączský, Szlacheckie Podlęże - szlacheckopodlężský, Bieruń Nowy - nowobieruńský, Brześć Kujawski - kujawskobrześćský.

Srbocharvátská: Banja Luka - banjalucký, Gornji Milanovac - gornjemilanovacký, Novi Pazar - novopazarský, Stara Gradiška - starogradišský.

Bulharská: Bela Slatina - beloslatinský, Bobov Dol - bobovodolský, Stara Planina - staroplaninský.

Poznámka. Není ještě ustáleno tvoření přídavných jmen z místních názvů totožných s dvojčlennými jmény osobními: r. Jerofej Pavlovič, Karl Liebknecht, Lev Tolstoj; b. General Toševo, Stanke Dimitrov, Todor Ikonomov; s. Pere Tošev. — Pokud se přídavná jména vůbec budou tvořit, bude se asi vycházet jenom z druhého členu, tedy: pavlovičský, liebknechtský, toševský, ikonomovský.

44. U jmen neslovanských nastává pouhé spřežení (podoba prvního členu se nemění); při tom může být první slovo:

členem: f. La Rochelle - larochellský, Le Havre - lehavreský, a. Los Angeles - losangeleský; přídavným jménem: New York - newyorský, San Francisco - sanfranciský, Saint Quentin - sainquentinský, San Marino - sanmarinský; může tu být spojení přístavkové: Ben Wyvis - benwyviský, Port Vendres - portvendreský, Jan Mayen - janmayenský; nebo jiné vztahy: čín. Čang-ťia-kchou - čangťiakchouský, mong. Dzún Mod - dzúnmodský; th. Kao Luang - kaoluangský, ar. Dér ez Zér - dérezzérský.

45. Dvojčlenná jména slučovací (spojená města) vytvářejí přídavné jméno (pokud ke tvoření dojde) podle typu: München-Gladbach - münchenskogladbašský; stanice Božice-Jaroslavice - božickojaroslavická.

46. Bližší určení, která nejsou nezbytnou složkou jména, jako jsou: (Newcastle) upon Tyne, (Kingston) upon Hull, (Bruck) an der Mur, (Waidhofen) an der Thaya, se při tvoření přídavných jmen mohou vypustit: newcastleský, kingstonský, brucký. — Ale také: Kalač na Donu - donskokalačský, Kameň na Obu - obskokameňský.

Naše řeč 7-8, ročník 39/1955

Předchozí V. Kondrová: Teplofikace, fondodržitel

Následující Vladimír Šmilauer: Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, II.