O domnělém staročeském tvaru cíž

František Ryšánek

[Články]

V minulém ročníku Naší řeči (s. 86—90) Fr. Svěrák v článku Ký, kéž, kýžený vypočítává pády, ve kterých se vyskytuje toto zájmenné přídavné jméno; poslední jmenuje 1. pád množ. č. muž. rodu cí; k němu pak připojil poznámku, v níž se poznamenává použitá literatura: Trávníčkova Historická mluvnice, Gebauerova Historická mluvnice a Slovník staročeský. Tím ovšem není řečeno, že pád cí uvádějí všecka jmenovaná díla, proto připomínám, že nezná toho tvaru Gebauer, nevzpomíná ho ani v mluvnici, ani v slovníku, ale má jej mluvnice Trávníčkova.

Do mluvnické literatury se dostal tento pád článkem J. Zubatého Ké, kéž ve Sborníku filologickém IV, 232, o němž se Svěrák nezmiňuje, ani o dodatku k článku v následujícím ročníku Sborníku (V, 3); obé je nově otištěno v souboru Studie a články I, s. 205 a 239. Tam Zubatý praví, že zájmeno ký ve všech tvarech již dobou předhistorickou zaniká a zůstávají jen ztrnulé tvary ké a instrumentál kým, že instrumentál by měl býti vlastně ciem a že novotvar kým vznikl náhradou za ciem, protože se ciem lišilo počáteční hláskou od pádů kto. Dále tu připomíná, že se ký drží v ustálených rčeních, jež jmenuje, a pak pokračuje: „Něco ustáleného (buď kýž buď) vězí i ve větě »nepřátelům aby překážel, buďte cíž buďte« u Kotta I, 859 z Arch. Čes. r. 1420.“ Zubatý má tu větu v novočeském přepise Kottově, nesledoval jí v souvislosti s ostatkem věty listu Zikmundova, nezamýšlel se nad tím, že i zde je na začátku slova c, které by mohlo býti oporou tvaru ciem, vůbec Zubatý tam nic více nepíše o cí, než jsem citoval. Pád cí pojal Em. Smetánka do svých litografovaných přednášek a také Fr. Trávníček jej uvádí v Historické mluvnici.

Před 15 lety jsem ukázal v Listech filologických (67, 1940, s. 345) v článku Ký, horký, který rovněž ušel Svěrákoví, že doklad na cí, jediný, vznikl mylným čtením Palackého; asi vlivem padělků Hankových, dodávám nyní. Palacký v otisku listu Zikmundova Oldřichovi z Rožmberka v Archivu čes. I, s. 16, čís. 13 čte cíž místo náležitého číž. Oldřich žádal Zikmunda o pomoc proti nepřátelům; byl spojencem císařovým a vedlo se mu nedobře. Zikmund mu na žádost jeho odpovídá v pondělí dne 4. listopadu 1420, čtvrtý den po důkladné porážce svých vojsk na Pankráci před Vyšehradem, z něhož kvapně se zachránil útěkem do Kutné Hory. Tedy píše Oldřichovi: „Již jsme na tom byli zóstali, že sme na pomoc chtěli poslati. Pak nás pohřiechu žalostná velmi pótka zašla, že nám mnoho dobrých a čelných lidí před Vyšehradem poraženo; a to nám překáží, že tú měrú nemóžem žádné pomoci poslati… Protož od tebe žádáme, aby nám to za zlé neměl nynie, a proto aby sě nad námi nerozpakoval, než nepřátelóm, což móžeš, aby překážel, buďte cíž (!) buďte.“

Když Bl. Rynešová připravovala v městském archivu pražském vydání Listáře a listináře Oldřicha Rožmberského, pozastavila se nad Palackého cíž a žádala mne o vysvětlení. Měla v rukou příruční výtisk Palackého Archivu, v němž na okraji bylo připsáno rukou Palackého: cíž non číž. Palacký tu vlivem padělaných rukopisů (Zelenohorského a Královédvorského) viděl pád zájmenného adjektiva ký, které se v padělcích těch vyskytuje třikrát[1] v platnosti vztažného zájmena, což nemá jinde v staré době dokladu.

Oldřich držel s císařem, císařovi nepřátelé byli také jeho nepřáteli; ale každý z nich měl ještě jiné své nepřátele, nikoli společné oběma; Oldřich byl zapleten do bojů o různé hrady a města, zejména s Táborskými, a věta Zikmundova měla na zřeteli ten stav, a proto vyzývá Oldřicha, aby překážel a škodil nepřátelům, kde může, ať jsou to jenom Oldřichovi nebo společní nepřátelé. Proto zde čtu přisvojovací zájmeno číž, nikoli cíž. Tak jsem to radil Rynešové a tak to tedy vytiskla v svém vydání; mám tedy odpovědnost za věc já. Je to vůbec jediný doklad pro pád cí, cíž; ani v jednotném čísle není doloženo rčení buď ký buď. Pro buď číž buď jsem uvedl doklad ze Všehrda. Není tu tedy ustáleného rčení, jaké předpokládá Zubatý, je tu jenom chybně čtené cíž místo číž; není proto důvodu, aby se takový domnělý tvar zaváděl do mluvnice. Vyslovil jsem přání, aby zapadla tato domnělá starobylost — nezapadla; oživil ji zbytečně Svěrák.

Svěrák se dále v článku ujímá výrobku Pohlova, slova kýžený, jako slohového obohacení jazyka, ale ostatních s ním souvisících slov (kyžba a kýžiti) se nedotýká, ačkoli v Muze Moravské Gallaš má: „Po tom mé srdce nekýží“. Svěrák tvrdí, že slovo kýžený došlo až do lidového jazyka. Dokládá to z Kubínova „Zlatodolu pohádek“ větou: K nohám ti padám s prosbou kýženou, abys nám požehnal. Na první pohled je patrno, že takové věty by člověk z lidu nikdy nepronesl, a je také přece známo, že materiál, který Kubín od svých informátorů získával, nebyl vždy zcela spolehlivý.

Je pravda, že slova kýžený užívají někteří spisovatelé, že již jaksi zdomácnělo v jazyce spisovném; můžeme je tedy tolerovat, ale ne vítati je jako obohacení jazyka. Svěrák tu bere na pomoc V. V. Vinogradova, cituje 17 řádků z jeho projevu o obnovování zastaralých nebo zaniklých slov a obohacování jazyka ruského tvořením nových slov, který se nese v témž směru a smyslu jako známá stať Jungmannova u nás. Je nových slov třeba v živém jazyce, ale neměla by to býti slova tak neústrojně tvořená, jako je kýžený. Kdyby Vinogradov znal vznik slova toho, jistě by ho nehájil, tím méně doporučoval a vítal. V celém dlouhém citátě z Vinogradova nevidím nic, co by mělo schvalovati takové slovo jako je kýžený; je tedy citát v článku podle mého názoru zbytečný.

Svěrák spojuje také výsměšné, škodolibé dětské volání kiš-kiš s přacím kéž. Neumím si takovou změnu vysvětliti, myslím, že spojování kéž a kiš-kiš je smělé a docela málo pravdě podobné.

Naše řeč 1-2, ročník 39/1955

Předchozí Fr. Trávníček: K článku L. Klimeše „K vazbám některých substantiv, zvláště dějových“

Následující Alois Jedlička, František Váhala: Slovenská konference o normě spisovného jazyka