Skladba v akademické mluvnici ruštiny

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

Dvěma objemnými svazky věnovanými skladbě byla uzavřena Mluvnice spisovné ruštiny,[1] zpracovaná v Akademii věd SSSR a nazývaná podle toho „akademická“. O prvním dílu, který vyšel r. 1953 a obsahuje hláskosloví a tvarosloví s tvořením slov, jsme přinesli zprávu v Naší řeči 36, 1953, s. 232. — Upozornili jsme tam na rysy, které vyznačují zpracování látky v tomto významném díle sovětské rusistiky. I druhý díl, obsahující skladbu, je výsledkem kolektivní práce (17 linguistů). Zpracovává syntax spisovné ruštiny v jejím současném stavu (někdy se upozorňuje na rozdíly mezi starší fází — 19. stol. — a normou dnešní, ale nepodává se vývoj jevů); má normativní charakter — chce přímo přispět k ustálení spisovné normy a jako oficiální kodifikační příručka jistě bude významně působit, zvláště když je určena nejen odborníkům, ale i širokým vrstvám uživatelů jazyka; je jim svým způsobem zpracování dobře přístupná. Na rozdíl od prvního dílu není však skladba tak tradiční: v celkovém pojetí a uspořádání látky i ve výkladu některých jevů je zde leccos nového. Od prvního dílu se skladba liší též v tom, že je tu více místa věnováno výkladu syntaktických jevů v jejich problematice: tyto výklady jsou však vlastní systematice předeslány, nikoli do ní vtěleny.

Ruská skladba má bohatou tradici, ale ještě nikdy nebyla většina úseků syntaktického systému jazyka zpracována v takové šíři a tak důkladně jako zde a nebylo sneseno takové množství dokladů z nové klasické i současné literatury. Ani toto dílo není však bez mezer a také ke způsobu zpracování můžeme mít leckteré výhrady. Není však naším úkolem podrobně dílo rozebírat.[2] Všimneme si převážně jen pojetí skladby a základního rozvržení látky, zvláště ve vztahu k naší mluvnické tradici.

Látka je rozdělena do čtyř částí: 1. Na začátek je položen nezvykle obsáhlý úvod, sepsaný akad. Vinogradovem. Obsahuje theoretický rozbor nejdůležitějších syntaktických pojmů. První část je věnována hlavně nauce o slovním spojení (slovosočetanije), v druhé se rozebírá podstata a struktura věty a souvětí. Vinogradovův rozbor obsahuje cenný přehled různých pojetí jednotlivých jevů a přináší mnohé podněty k dalšímu prohloubení syntaktických výkladů. (Stojí za zvláštní zmínku, že se velmi kladně staví k Mathesiovým výkladům o aktuálním — neboli, jak dnes říkáme, kontextovém — členění.) Všech možností v úvodu naznačených však nebylo ve vlastním zpracování využito: úvod je spojen s dalšími oddíly jen volně, spíše je samostatným pojednáním o různých problémech syntaktických, při tom ne vždy s jednoznačným řešením.

2. Druhou část skladby zabírá popis různých typů slovních spojení. Uspořádána jsou ovšem se zřetelem k slovnědruhové stránce jednotlivých složek spojení (sloveso se substantivem, sloveso s příslovcem, substantivum se substantivem, substantivum s adjektivem atd.). Třebaže popis vyčerpává skoro všechny kombinace existující mezi slovními druhy,[3] je zařazení tohoto oddílu do normativní syntaxe problematické. Mluví proti němu nejen námitky theoretické, jichž se též dotkneme, ale přináší i nevýhody praktické. Hlavní je v tom, že největší část látky z oblasti větné stavby se nutně opakuje na dvou místech knihy (po př. ještě po třetí v morfologii). Tak materiál ze spojení substantiva se substantivem a substantiva s adjektivem se s malými změnami musí objevit při výkladu přívlastku, spojení slovesa se substantivem při výkladu předmětu a příslovečného určení atd. [Na př. výklad o genitivu záporovém — vedle něhož se i v ruštině, ovšem méně často než v češtině, užívá i akusativu — se podává na s. 123 (spojení slovesa se subst. v genitivě) a na s. 562 — 3 (přímý předmět)]. Přitom zde není snad rozdíl v tom, že na jednom místě by se vykládal tento jev s hlediska jména (na př. u abstrakt se užívá zpravidla genitivu), na druhém místě s hlediska slovesa (jak závisí volba pádu na významu slovesa, na jeho vidu či způsobu). Na obou místech se výklad týká vlastně týchž stránek, ale není uveden v plnou shodu: podle výkladu u předmětu by mluvnice připouštěla větší uplatnění akusativu než podle výkladu v oddílu slovního spojení. A po třetí se o genitivu záporovém stručně pojednává v I. dílu mluvnice u významů pádů.

Je ovšem známou skutečností, že nelze výklad syntaxe uspořádat beze zbytku tak, aby se o některých důležitých jevech nemluvilo na dvou místech. Všechny důkladnější mluvnice se s tím musejí vypořádat. Není to ovšem žádné neštěstí. Jde jen o to, aby látku učlenily tak, aby co nejlépe vynikl vzájemný vztah jednotlivých složek a aby se vykládané jevy postihly s různých stránek. Tu se nabízí řešení několikeré. U nás na př. skladba Trávníčkova, jako jiné starší, dělí látku do dvou oddílů, jednoho věnovaného větě, druhého významu slovních druhů a jejich tvarů. Šmilauerova rozděluje výklad o užití slovních druhů přímo do výkladu větných členů. Havránkova-Jedličkova mluvnice má v syntaxi jen větosloví, o užití slovních druhů a jejich tvarů pojednává hned při výkladech tvaroslovných. Každé z těchto řešení má své vývody i nevýhody, ale všechna respektují vztah mezi slovními druhy a větnými členy, vztah pro mluvnici základní.

Vyčlenění nauky o slovním spojení v té šíři, jak je provedeno v akademické mluvnici ruské, není však plně ospravedlněno potřebami, jak zvládnout vztahy mezi slovními druhy a větnými členy. Zavádí se tu vlastně dvoukolejnost: tatáž spojení se vykládají jednou jako spojení mimo větu, jednou jako spojení ve větě. Co to však je spojení mimo větu? Na to dává odpověď definice slovního spojení (II, 1, s. 6): „Slovními spojeními se obyčejně nazývají gramatické jednotky vytvořené spojením dvou nebo více významových slov a sloužící k označení nějakého jednotného, ale rozčleněného pojmu nebo představy,“ na př. vnitřní zákony vývoje jazyka. Slovní spojení se tu tedy chápe jako útvar pojmenovací, jako víceslovné pojmenování. Nemůžeme však říci, že jde o jednotku lexikální, slovníkovou: taková jsou mezi víceslovními spojeními jen sousloví a frazeologické obraty. Spojení jako vnitřní zákony vývoje jazyka jsou tvořena z lexikálních jednotek na základě živých syntaktických vztahů (přívlastková spojení substantivní a adjektivní). Do syntaxe patří slovní spojení jen svou mluvnickou stavbou. Ve spojeních, která nejsou syntakticky ustrnulá, rozlišujeme právem jejich stavbu danou vztahem užitých slovních druhů ve funkci větných členů. To platí nejen o výše uvedeném spojení, ale i o souslovích, na př. lehká atletika; adjektivum, třebaže zde nemá vlastní význam „málo vážící“, nepřestává být ještě proto přívlastkem. Necháme-li stranou ustrnulá spojení, nevidíme důvod, proč by měla být do syntaxe zařazována jako samostatný oddíl nauka o slovním spojení v tom smyslu, jak to činí akademická mluvnice. Je spíše komplikací beztak složité syntaktické problematiky. Vysvětlení, proč byla do mluvnice zařazena, vidíme ve snaze najít kompromisní řešení mezi dvojím směrem v ruské syntaktické tradici: jeden vychází z věty a z jejího rozboru — to je tradiční i u nás, druhý vychází ze spojování slov ve vyšší celky (též ve věty): to je v Rusku tradice Fortunatovova, v západní linguistice tradice Riesova (pojetí syntaxe jako nauky o slovních spojeních, Wortgefüge). U nás druhý směr nikdy nepřevládl, ale zřetel k němu se projevil prohloubením výkladu větné stavby (rozlišováním syntaktických dvojic atd.). V dvoukolejnosti, kterou by přineslo zavedení nauky o slovním spojení ve zmíněném pojetí, nevidíme přínos.

3. Zbývající části jsou věnovány syntaxi větných útvarů. Po obvyklém rozdělení vět podle cíle výpovědi (na oznamovací atd.) se rozebírá syntax jednoduché věty. Postupuje se zde podle obvyklého schématu členů hlavních a vedlejších. Velmi podrobně je zpracován přísudek, který je v ruštině velmi rozmanitý. Mezi vedlejšími větnými členy se nevyděluje doplněk jako u nás, předmět se chápe šíře než většinou u nás (řadí se k němu i neshodný přívlastek u dějových podstatných jmen). V kapitole o pořádku slov se velmi správně hlavní pozornost soustřeďuje na to, stanovit pravidla postavení větných členů ve větě. Bylo by podle našeho názoru nejvhodnější — i v české skladbě —, aby se o postavení větných členů pojednávalo přímo při jejich výkladu: má totiž pro stanovení členské povahy slova, tedy s hlediska gramatického, větší dosah, než se běžně soudí. Podle ruské tradice se věnuje značná pozornost větným členům postaveným mimo větu a rozsáhlá kapitola je věnována též několikanásobným členům.

Kladně je třeba ve výkladu stavby jednoduché věty ocenit zejména snahu charakterisovat větné členy především podle jejich mluvnických (syntaktických a morfologických) znaků, a až pak podle významu (srov. na př. definici podmětu na s. 370, kde se uvádí nejprve, že jde o člen mluvnicky nezávislý na jiných členech, pak se zjišťuje, kterými slovními druhy se vyjadřuje, a nakonec se stanoví, co vyjadřuje). Jen úsilí důsledněji se opírat při výkladu syntaxe o kriteria v rozdílech tvarových, v rozdílech jazykové formy (v širokém smyslu), pomůže posunout syntaktické bádání kupředu a jen touto cestou lze s úspěchem řešit složitý vztah mezi formou a obsahem v jazyce. Úkolem jazyka je sloužit sdělování věcných obsahů, ale specifičnost jazykových jevů (na rozdíl od jevů psychologických nebo logických, které jazykovým jevům více nebo méně odpovídají) je v systému jazykových forem, které se pro to vypracovaly a které plní určité funkce.

Zbytek oddílu o jednoduché větě tvoří výklad jednočlenných vět (ty jsou v ruštině velmi rozmanité, ale způsob jejich zpracování zde nebudeme rozebírat), neúplných vět, oslovení, uvozovacích výrazů a vět a konečně vsuvek. Zdůrazňujeme potřebnost kapitoly o neúplných větách. Neměla by chybět v žádné syntaxi: mohla by nahradit ne vždy soustavné výklady o elipse (výpustce), k nimž se někdy sahá z nouze.

4. Ne úplnou novinkou v ruské mluvnici, ale netradiční pro nás je rozdělení látky v oddílu o stavbě souvětí. Obvyklé dělení na souvětí souřadná a podřadná se tu nahrazuje dělením na tři typy: souřadné souvětí (do něhož se zařazují jen spojení pomocí spojek), podřadné souvětí a bezespoječné souvětí. Do této třetí skupiny se řadí skupiny vět, mezi nimiž je intonační souvislost, výrazný paralelismus stavby nebo zřejmá obsahová podřazenost jedné věty větě druhé. I když toto řešení není docela uspokojivé, je třeba je přivítat jako pokus o větší přihlížení k tvarové stránce souvětné stavby. Spíše však než za podřadné souvětí by kapitola o bezespoječném souvětném celku patřila na začátek výkladu o souvětích. Tvoří totiž přechod od pouhého položení vět za sebou ke stavbě skutečného souvětí, vyznačujícího se speciálními prostředky spojení (především spojkami a vztažnými slovy).

Na samém konci knihy je podán výklad o přímé, nepřímé a polopřímé („nevlastní přímé“) řeči. Více však než syntaxe týká se tato problematika vlastně výstavby výpovědi s dvojím kontextem. Rýsuje se potřeba doplnit běžné schema „mluvnice“ v širokém smyslu ještě kapitolou o stavbě výpovědi: vždyť do ní patří též aktuální (kontextové) členění, dále způsoby připojování vět a ještě jiné otázky, které přesahují rámec syntaxe, ale nejsou přitom ještě otázkami stylistickými.

Pokud jde o slohovou charakteristiku syntaktických prostředků, znamená akademická mluvnice významný krok kupředu. Slohové údaje jsou tu hojné. Jedna věc však tuto stránku skresluje. Doklady se jen velmi zřídka uvádějí z projevů jiných stylů než z uměleckých. K vystižení dnešního jazyka by bylo potřebí mnohem více přihlížet zejména k vyjadřování odbornému. (Na př. v kapitole o pořádku slov není výklad o rozvitém přívlastku před jménem, ač je to jev pro odbornou ruštinu ve srovnání s češtinou velmi nápadný.)

Vydání akademické mluvnice ruštiny má velký význam nejen pro odbornou i neodbornou veřejnost sovětskou, ale i pro naše rusisty a slavisty, neboť žádné dílo dosud neposkytuje tak všestranný a obsažný obraz o mluvnické stavbě současné ruštiny. Mnohé cenné poučení přináší tato mluvnice i naší bohemistice. V jejím vydání jakožto mluvnice akademické vidíme i příklad hodný následování u nás, třebaže bychom si celkové pojetí i řešení některých otázek, i pokud nejsou dány rozdílem mezi oběma jazyky, představovali v lecčems jinak.

Naše řeč 5-6, ročník 39/1955

Předchozí Vladimír Staněk: Výslovnost spisovné češtiny

Následující Vl. Ženatý: Nová příručka skladby polského jazyka