Jak se kazí jména našich osad

[Drobnosti]

O této věci promluvily brněnské »Lidové Noviny« v čísle 301. ze dne 2. listopadu důkladné a věru včasné slovo. Jména místní ovšem jsou podrobena změnám, tak jako jazyk vůbec; to nejlépe viděti, srovnáváme-li nynější jména našich měst a vesnic i obcí vůbec s dřívějšími jmény jejich, jak se vyskytují ve starých listinách. Nůsle byly Neosvětly, Selc — Sedlec, Kynice — Knienice, Polehradice — Boleradice, Slejboř — Slaviboř, Vitochov — Dětochov atd. Ale vedle těchto proměn jaksi přirozených, dály se také změny umělé, často z důvodů politických, národnostních a nejvíce z nevědomosti. A tu spisovatel správně praví: Jako se bouří cit náš proti kazimluvům, tak také příkře jest odmítnouti všecku tuto umělou sadbu, neboť jí se kazí jazyk zrovna tak jako každou jinou nedbalostí.

Toho dokladů se pak uvádí hojnost. Na př. známá stanice dráhy severozápadní a státní Okřiško zní správně Okříšky a v tom tvaru žije v ústech obyvatelstva tamního doposud. Ale v jízdních řádech českých najdeme jen chybný tvar, který byl zaveden dráhou. Obec se nebránila a tak zobecněl. Okříšky jest zdrobnělý tvar původního názvu osady Okřešice. Podobně chybný jest název stanice Silůvka m. Silůvky, Břeclava (Lundenburg) u Hodonína m. prastarého tvaru Břeclav, původně přídavného jména, jako jest Čáslav, Příbram, Budeč (z Budek), Ratiboř (z Ratibor) atd.

Také mluva lidová zasahuje rušivě do místního názvosloví; hrubé tvary její časem zdomácnějí a dostávají se také na úřední pečeť. Vochoz, Vořechov, Volší a p. zněly dříve: Ochoz, Ořechov, Olší; Vilím a Vilímovice byly Vilém a Vilémovice. — Značný podíl na znetvořování místních jmen má lidová etymologie. Časem se zapomenul původní význam a hledá se potom nový výklad jména, při čemž se třebas náhodně spojuje jméno s jiným slovem, které zní podobně. Tak ve 14. stol. vznikly Dřevohostice, rodiště arcibiskupa Skrbenského, z Třebohostic (myslilo se na dřevo), Dvacetín z Vacetína, Drštková z Držkové, Zobáčov ze Sobáčova, Hvězdoňovice z Jezdoňovic, Hloubětín z Hloupětína, Poddvorov z Potvorova a p. Také pravopis chybný se uhnizďuje: Hlínsko m. Hlinsko, Kuřím m. Kuřim a obráceně Trávnik m. Trávník, Žalkovice m. Žálkovice. Ale všechny chyby tyto pokládá spisovatel jen za všední hříčky snadno odpustitelné proti učiněným zločinům, které se dobrovolně pášou a které trpíme páchati na ryzosti jazyka, »této nejdražší památky naší samobytelnosti«. Tak čítáme v novinách zprávy z Prosnice m. z Prostějova, z Bílé Církve m. Hranic (Weisskirchen), z Kašavy m. z Košice, čteme o stanici Boží Požehnání m. o Zástavce atd. Tady nemá býti pardonu. Moravský zemský sněm se usnesl, aby byla přesně zjištěna jména všech osad na Moravě; dočkáme-li se podobného usnesení v Čechách? A nemohla by se toho ujmouti Zemská správní komise? A což Zeměvědná společnost pražská?

Naše řeč 10, ročník 1/1917

Předchozí Václav Flajšhans: Stará čeština našich historiků

Následující Karel Juda: Sporý