Podnésti

[Drobnosti]

Čítáme druhdy toto slovo s významem »darovati«, anebo spíše, o darech na poctu, »dáti prezentem«. Tyto dni o knize, kterou daroval spisovatel (»od auktora«) bylo napsáno: »Podnesená kniha, není-liž vyzváním, aby byla — čtena?« Kde to se vzalo? V lidu tak neslýchati, ani tak nepsávali naši předkové, jimž podnésti, podnášeti bývalo obyčejně asi tolik, co »pozdvihnouti« (»z dola uchopiti a vynésti«), pak v přeneseném významě »pobouřiti« anebo »pýchou naplniti«, ba dokonce i »s někým se zapomenouti« (obtěžkati) atp. Zdá se, že východiště bylo ve jméně podnos, které bylo přeneseno z ruštiny za cizí tác; »podnos« je německy »Präsentierteller«, podávají se na něm pánovi rozličné věci, hostům pokrmy a nápoje, a proto děj sám naznačován je také slovesem podnésti. Slovo podnos samo není voleno právě šťastně (Kottův slovník uvádí za jeho pramen Neffův ceník); etymologický cit bezděky z něho slyší slabiku, znamenající jistou část obličeje ne vždy nejchutnější, a podnosy v některých krajích jsou zbytky, jichž někdo nedojedl. Není-li slova lepšího, je mnohem lépe, podržíme-li starý, zdomácnělý již tác, pojmenování původu arabského, které v rozličných obměnách a rozličnými cestami přešlo také na př. do polštiny (taca), do vlaštiny (tazza), do frančtiny (tasse) a odtud do němčiny (Tasse). Snaha nahrazovati cizí slova novými domácími jistě je dobrá, ale nesmí sváděti ke zbytečnostem. A smíříme-li se již i s »podnosem«, nač vymýšleti nebývalé »podnášení«, máme-li stará slova, jako na př. podati, dáti, darovati atd.?

Naše řeč 1, ročník 1/1917

Předchozí Kdyžtě

Následující Obeslati