»Rce«

[Drobnosti]

Tohoto tvaru se ujal v lednovém čísle Topičova Sborníku jeho redaktor, dr. Bo-recký. Jen proto se k němu vracíme; samo rce by toho věru nezasluhovalo ani nepotřebovalo.

Dr. Borecký neliší dvou věcí, které by lišiti měl. Mluví o dějinách slova a tyto dějiny jsou u něho z největší části ne dějinami slova, nýbrž dějinami výkladů, jichž se tomu slovu dostalo v rozličných mluvnicích a slovnících. A na rozličné jeho pochybnosti a domněnky odpověděl vlastně již před 19 lety Gebauer ve výkladě o českém časování (v Historické mluvnici). Podle něho nemožný tvar rce sestrojil roku 1804 Nejedlý (ač jeho nesprávnost, mohl znáti z jasného a správného výkladu Dobrovského), a protože nebyli mezi našimi grammatiky a slovnikáři samí Dobrovští a Gebauerové, kteří by jediným pohledem dovedli prohlédnouti ledví takového výmyslu, vypisovali a opisovali je někteří z nich mechanicky dále. Nikdy, pokud víme, neříkalo se rce v žádném kraji českého území, nikdy, pokud víme, se tak ani nepsávalo. A slovo nesprávně utvořené jednotlivcem, které nikdy nežilo ani v ústech lidu ani v písemnictví, není nic, ani nemá historie.

Dr. Borecký se dovolává valašského a lašského řeci, což prý je první osoba. Z dokladů Bartošových samých lze viděti, že tímto výkladem, i kdyby byl možný tvaroslovně, nevystačíme; Gebauer, jehož vědecký význam i dr. Borecký uznává, vykládá také to slovo jinak. Obecně prý užíváme tvaru nerci-li. To je pravda, jen že nerci v něm není první osoba oznamovacího způsobu (i toho by se byl p. dr. Borecký dočetl u Gebauera). Ve Flajšhansových Českých příslovích 1, 1342 n. lze se přesvědčiti, že starší tvary jsou zde nerci, t. j. »neříkej« a neřku, t. j. »neříkám«; teprv když se zapomnělo, co vlastně nerci, neřku jest (jako nikdo si není vědom, že arci = a rci, »a říkej«), začalo se říkati nerci-li, neřku-li, napodobením slov jako či-li, než-li, nebo-li, třeba-li vedle či atd., v nichž -li je vlastně zrovna tak zbytečné. A dejme tomu, že rci, řeci opravdu je »říkám«; smí jednotlivec tvar vzniklý kdo ví jak rozpřádati dále a výmysly vpravovati do jazyka? Slovo prý (vlastně bychom měli psáti prej) je z praví: smí proto kdo říkati nebo psáti »já prým«, »ty prýš«? Tvary jako v soudkách vznikly podle rybách: sestrojíme si proto také »ta soudka«, »tu soudku«?

Dr. Borecký praví také: »Konečně mohlo z dějin toho slova býti uvedeno, že rozmohlo se u romantiků, zvláště u historických povídkářů«. To by byl jediný kus aspoň zdánlivé historie slova rce. Gebauer ho nezná a nestydíme se proto přiznati, že ho neznáme ani my. Pan dr. Borecký snad má doklady. Měl by je uveřejniti, třebas v »Naší Řeči«; ale přiznáváme se hned, že tomuto rce bychom hleděli nalézti místo k věčnému odpočinku tam, kde již v pánu odpočívají jiné plody nespoutané obrazivosti filologické a nefilologické, jako na př. nelzelo, nazvíce, vícero a kam bychom rádi uložili dnes kdyžtě, zítra oproti a j. Bylo by opravdu krásné, kdyby naši spisovatelé hledali poučení a obrození jazyka v jeho dějinách: proto mohli naši buditelé položiti tak pevné základy novému jazyku spisovnému, že ze spisů Dobrovského a z vlastního čtení starých památek českých dovedli zúrodniti zdravé jádro, jež měli z domova. Ale kdyby z dějin jazyka českého spisovatelé dnešní nedovedli vybírati nic lepšího než takové býlí, jako je na př. rce, bylo by lépe, aby jim zůstaly knihou zavřenou na sedm zámků.

Naše řeč 3, ročník 1/1917

Předchozí Josef Kratochvil: Onen

Následující X.: Všecko se »odehrává«