Obdati, obdávati

[Drobnosti]

Mezi šerednými novotami českého slovníku je sloveso obdati, obdávati snad nejšerednější. Je to praotrocký překlad německého umgeben a libují si v něm zejména naši páni přírodozpytci, v jejichž spisech, chráněných plotem odbornosti, člověku jiného řemesla druhdy dosti neschůdným, vůbec prý bychom nacházeli dosti látky na poučení a na výstrahu. V přírodopisném názvosloví dnešním na př. jádro semene, nebo buňky, nebo vůbec všeho jiného, bývá stále »obdáno« blanou nebo pokožkou nebo něčím podobným, a taková pokrývka ovšem zase »obdává« to, co je v ní. Z výkladů vědeckých se toto »obdávání« počíná trousiti i do hovoru o věcech pozemských; slyšeli jsme přírodozpytce vypravovati o příteli, jak prý jest »obdán«, »obdává se« lidmi nehodnými jeho důvěry. A protože nic není tak šeredného, aby se nemohlo uhnízditi v nynější češtině naší, je docela možno, že toto slovo se z mluvy přírodopisné přenese do denního tisku a na ulici. Což pak je čeština jazyk tak chudý, aby stále a stále si vypůjčovala způsoby mluvení odjinud? Nedovedeme tutéž představu vystihovati slovy svými, českými: na př., že jádro jest pokryto (všude, se všech stran atp.) tím a tím, že X Y obklopují lidé všelijací, že si v nich libuje, že je má stále okolo sebe atp.? Je naše myšlení tak již začarováno do cizoty, že se z ní nedovede vymaniti vůbec?

Naše řeč 3, ročník 1/1917

Předchozí »Hladovící« dítky

Následující Liptovský sýr