Bezesná noc

[Články]

Přátelé jazykové správnosti časem uvažují, jak máme vyjadřovati dobře po česku pojem vyjadřovaný na př. slovy lat. insomnis, insomnia, angl. sleepless, sleeplessness, něm. schlaflos, Schlaflosigkeit atd. Čeština starší jej vyjadřovala slovesem (nemoci spáti, celou noc nespali podle Veleslavínovy Sylva quadrilinguis 1587) a tak se obyčejně vyjadřuje podnes náš lid; teprv nová doba pociťuje potřebu slova označujícího přímo vlastnost noci, v které nemůžeme spáti, nebo stav osoby, která nemůže spáti. Jungmann zná slovo bezsennost z poučného spisu z r. 1788, přeloženého z franštiny, pak z Preslova Rostlináře, bezsenný z Čelakovského překladu Scottovy Panny jezerní (1828), bezesný z Dobrovského; u slova bezesnost pramene neudává, bezpochyby je pro úplnost slovníku přidělal sám. Časem zdomácněl u nás tvar bezesný (bezesná noc); místo podst. jm. bezesnost, kde by mělo znamenati vlastnost trvalou, raději říkáme nespavost, kde by šlo o případy jednotlivé, snad spíše užijeme slovesa nebo jména slovesného (jako na př. Komenský v Bráně 351 píše »aniž tak hrubě nejedení zemdlívá jako nespání«). Tvaru bezesný pomáhá k vítězství snad především jazykový zvyk; aspoň se zdá, že z písemnictví dnešního sotva bychom shledali mnoho dokladů jako v románě dra Em. Zítka »Pomsta« 1, 55 (1927), kde kdosi starou bolest nazývá věrnou společnicí svých »bezsenných nocí«.

Jazykový zvyk ovšem nemůže býti ani jediným ani rozhodujícím znakem správnosti. Komu se zdá tvar bezsenný správným nebo aspoň správnějším, mohl by se dovolávati toho, že také v polštině a ruštině jsou tvary bezsenny, bezsónnyj (a u Čelakovského se smíme domýšleti, že mu tyto tvary byly vzorem). Proti tvaru bezsenný bylo uvedeno, že by vlastně měl znamenati vlastnost něčeho bez sena, ne beze snu (Kott, Přísp. 3, 15 podle Ign. Maška; tak také Zenkl); že by mohl někdy nastati dvojsmysl, sotva asi kdo uvěří, protože snad ještě žádný Čech nikdy nemluvil o bezsenné louce nebo o bezsenném hospodářství. Snad by někdo namítl, že se slovo sen vůbec ani nehodí za základ slov významem se táhnoucích k nedostatku spaní, protože znamená, co se ve spaní (nebo i ve bdění) člověku zdá (to by byla výtka týkající se obou tvarů); tomu bychom odpověděli, že sen podle původu i podle dokladů starých znamená vlastně spánek a že slovo spánek nebo spaní sotva by se dalo přizpůsobiti domnělé nebo skutečné potřebě jediného jména přídavného nebo podstatného.[1]

Co se týká způsobu, jak jsou slova bezesný a bezsenný utvořena, liší se tím, že tvar bezesný je utvořen mimo předložku přímo z podst. jm. sen koncovkami přídavných jmen, kdežto tvar bezsenný má odvozovací příponu -ný. Obojí způsob nalézáme již v češtině staré v hojných dokladech. Bez odvozovací přípony je na př. beznohý, beznosý, bezruký, bezzubý atd., s příponou -ný na př. bezelstný, bezpečný (kdo je bez péče, nemusí se starati, aby se mu nic nestalo), bezprávný — bezprávní. Jak libovolně si jazyk vede ve volbě jednoho nebo druhého způsobu, vidíme na př. ve dvojicích jako bezduchý — bezdušný nebo (s koncovkou jen poněkud odchylnou) všední — každodenní, týdenní. Jiný rozdíl je, že samohláska e, již vidíme v základním slově sen a v odvozenině bezsenný, v tvaru bezesný schází. To ovšem má příčinu v tom, že e slova sen je (jakožto střídnice praslov. tvrdého jeru) e pohybné, ztrácí se za jistých okolností (tak hned v 2. p. j. č. sna, snu); je to týž rozdíl, jako na př. v uvedených slovech všední — každodenní, kde e základního slova den (2. p. dne) je střídnicí praslov. měkkého jeře. Pravidlo, podle kterého se praslovanské jerové samohlásky v češtině buď ztrácejí nebo mění v e, je snadné (ostatně jsme o něm již mluvili): slabiky liché, od konce slova k začátku počítajíc, jery ztrácejí, sudé je mění v e. Tak na př. praslov. strom’, strom’k’, strom’ka, strom’k’m’ zní v češtině strom, stromek, stromka (stromku), stromkem. Někdy ovšem jazyk vyrovnáváním hláskových rozdílů tak vznikajících pravidlo porušuje. Tak na př. psl. strom’č’k’ by mělo zníti stromček (tak znělo v češtině staré a zní posud v slovenštině), ale říkáme stromeček podle správných tvarů stromečku (strom’č’ka), stromečkem (strom’č’k’m’) atd. (Slováci naopak podle 1. pádu stromček říkají stromčeka a p.). To vše si uvádíme na paměť, abychom dobře pochopili slovo původem sahající již do dob praslovanských a utvořené stejně, jako jsme si v době nové utvořili slovo bezesný.

Slovo sen je slovo praslovanské (vlastně již praindoevropské, znělo v době předslovanské supnos a kryje se úplně s řec. hypnos ‚spánek‘; patří ke kořeni slovesa spáti, psl. s’pati); psl. jeho tvar byl s’n’ (s dvěma tvrdými jery). Podobného znění (jen rodu jiného) bylo psl. d’no, č. dno (prajazykový tvar byl asi dhubnom), a od něho již v době praslovanské byla složenina s předl. bez. Tato předložka v složeninách původně nemívala na konci jeru, končila souhláskou z, ale (snad napodobením předložek jiných) již v staré době se objevovala i v tvaru s koncovým jerem (nebo jeho střídnicí). Tak již v praslovanštině vznikla jména jako bezd’n’ m. r., bezd’na ž. r., bezd’no stř. r. (nebo bez’d’n’, bez’d’na, bezd’no) s významem ‚bezedná hlubina, propast‘, a p. (v slovinštině i o hlubině ve vodě); čtenář sám vidí, že ta slova vypadají jako prastaré tvary zpodstatnělého jm. př. s významem ‚bezedný‘ V staré češtině je podst. jm. bezden (2. p. bezedna, ale i bezdena) s význ. ‚propast‘ (staré bible tak překládají lat. abyssus; s týmž významem se objevují i tvary bezednost, bezednie); tvar bezdna ž. r. má Jungmann ze slovenštiny, ale neznáme skutečného dokladu a nevíme, žije-li opravdu někde na Slovensku. Tatáž slova jsou csl. bez’d’n, srb. bezdan, slovin. bezen (2. p. bezna z bezdna). csl. bezd’na, rus., bulh. bezdna, srb. bezdana, pol. bezdna, v r. stř. pol. bezdno, bezedno, hluž. bjezdno, bjezedno (odchylné tvary jsou pol. bezdeň r. ž., bezdnia). Také příd. jm. složeného tvaru objevuje se již v staré češtině v tvaru bezedný (vedle toho i bezední); týž tvar je v podstatě csl. bezd’nyj, pol. bezdny, bezedny (i bezdenny se říká, jako v ruštině bezdónnyj).

Slovo bezesný je nového původu, ale patrně utvořeno stejně jako prastaré slovo bezedný. Náš spisovný jazyk se na tomto tvaru ustálil, a nevidíme, proč bychom mu v tom měli brániti. Rozumíme mu dobře v tom smyslu, pro který bylo utvořeno a v kterém Rusové a Poláci užívají svých slov bezsónnyj, bezsenny. Je pravda, že Rusové i Poláci slova son, sen ještě užívají hojněji než my v původním významu ‚spánek‘, jako ho tak užívali naši předkové, ale ani u nás úplně nevymizel; ještě i u nás se objeví rčení jako vytrhnouti ze sna, mluviti ze sna místo obvyklejšího ze spaní.

Naše řeč 8, ročník 13/1929

Předchozí Špión, špionáž

Následující Slavistische Studien Franz Spina zum sechzigsten Geburtstag von seinen Schülern