O vyšším vzdělání učitelstva národních škol v mateřském jazyce

Aug. Jar. Doležal

[Články]

V předposledním (9.) čísle loňského ročníku N. Ř. jsem otiskl (na str. 276—288) posudek jisté publikace pro mládež a k posudku tomu jsem připojil krátkou úvahu o stavu našeho mateřského jazyka na všech našich školách: na t. zv. školách národních (obecných a měšťanských), na školách středních i vysokých. Hlavní příčinou nedostatečných výsledků jazykového učení na našich školách je nedostatečné vzdělání našich učitelů v mateřském jazyce: učitelé všech našich škol svého mateřského jazyka zpravidla důkladněji, důvěrněji neznají, i nemohou mu naučiti své žáky. Na konci své úvahy jsem pak oznámil, že mám v úmyslu doplniti ji dvěma dalšími úvahami: úvahou o cestě, kterou by učitelé, zejména našich škol národních, došli k důkladné znalosti svého mateřského jazyka, a druhou, methodickou: jak by si měl učitel počínat, aby skutečně učil jazyku, ne jenom pravopisu a tvarosloví, jak se většinou dosud děje. Dnešním svým článkem plním první polovinu svého slibu.

Je jisté, že, má-li někdo někoho něčemu naučit, musí to sám znát; nezná-li, nemůže tomu naučit.

Kdo sám nezná hmyzu, kamenů, nemůže jiné seznámiti s těmito přírodninami. Kdo neumí počítat, nemůže naučit počítat jiné. A abychom vzali příklad i z praktického života: kdo neumí na př. hledat houby, jistě tomu nenaučí ani jiné. Poněvadž pak — jak jsme už loni na příkladech ukázali — naši učitelé často svého mateřského jazyka dost neznají, nemohou mu dobře naučit ani své žáky. Bude tedy první podmínkou nápravy, aby vědomosti učitelů o mateřském jazyce byly solidnější, důkladnější než dosud. I o tom jsme se již loni zmínili, že potřebných vědomostí nedává učitelům dnešní škola, která je k jejich úřadu připravuje, a žádali jsme, aby si je učitelé opatřili sami — samoučením, sebevzděláním. Následující řádky mají učitelům v té věci poraditi: mají jim ukázati cestu, t. j. methodu, a poraditi vhodné pomůcky. Řádky mé nejsou šedá theorie: vypíši cestu, kterou jsem sám šel, cestu praxí osvědčenou. Jsou sice určeny především učitelstvu našich škol národních, ale mohou jich s prospěchem užíti i učitelé jiných škol, ba i neučitelé, vůbec všichni inteligentní Čechové, kteří se chtějí v svém mateřském jazyce náležitě vzdělati. Předem však upozorňuji, že nebude to práce malá ani lehká: „snadno a rychle“ totiž „nelze dosáhnouti ničeho než povrchnosti a zmatku; kdo chce poznat z vědy a z umění něco opravdového a opravdově, musí se přičinit a musí se namáhat ze všech sil“,[1] — „mistr lopotit se musí“, praví Schiller (v Písni o zvonu).

Doporučuji pracovat denně. Studovat, číst pozorně, s perem nebo s tužkou v ruce, dělat si poznámky, psát přehledy; a často opakovat, aby se studovaná látka stala naším plným duševním majetkem, aby nám přešla do krve. Studujte, čtěte kriticky: o všem přemýšlejte, kde vás něco zarazí, ať výraz (slovo, vazba atd.), ať myšlenka, hledejte hned objasnění a poučení, buď v Pravidlech českého pravopisu, v Příručním slovníku jazyka českého (o obou těchto pomůckách viz doleji), nebo i jinde. Pamatujte: nikdo a nic není bez chyby — chyby, omyly (třeba jen tiskové) jsou i v doporučovaných pomůckách, i v nejlepších z nich. Na některé přijdete hned, na jiné později, až vaše vědomosti o jazyce budou hlubší a váš kritický zrak bystřejší. Bude také dobře, budete-li mít knihy a jiné publikace, které uvádím, své; kupovat je nemusíte najednou, nýbrž postupně, jak pokračujete v učení. Do svých knih si můžete dělat poznámky, ty vám při studiu znamenitě poslouží; do knih cizích, vypůjčených, ovšem se psát nemá nebo ani nesmí. Mnohé pomůcky však snad dnes ani nedostanete, jsou rozebrány; v takovém případě ovšem nezbude, než knihu si vypůjčiti z domácí učitelské knihovny, z okresní učitelské knihovny, z knihovny Pedagogické jednoty Komenského a odjinud.

Svůj postup rozvrhujeme v sedm oddílů.

I. oddíl se týká minima vědomostí o našem mateřském jazyce, které by měl každý učitel obecné školy znát dokonale. Obecnou školou prochází celý národ, i je nutné, aby základy vzdělání v mateřském jazyce byly naprosto solidní. Požadavky mé jsou opravdu minimální, nejsou nijak upřílišené. Především je třeba svědomitě prostudovati některou větší školní mluvnici a osvojiti si naprosto dokonale pravopis; jeť znalost pravopisu nejnižším stupněm vzdělání jazykového. Za tím účelem doporučuji třeba Novákovu-Jiráskovu „Českou cvičebnici a mluvnici pro ústavy učitelské“, složenou podle mluvnic Gebaurových (vydala Unie), a souběžně s ní probírat úřední „Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů“ (Školní nakladatelství) — po prostudování obou těchto knih pak k opakování (třeba) Strejčkovy „Základy správné mateřštiny (v 48 hodinách)“ (Topič). To je pilná práce aspoň na čtvrt roku.

II. Na těchto základech pak budeme budovati dále. Každý učitel měšťanské školy a vůbec každý vzdělanější Čech by měl dále prostudovati buď jednu z obou, nebo, lépe, obě největší, nejdůkladnější naše mluvnice dnešního spisovného jazyka českého: Gebaurovu-Ertlovu „Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské“ (Unie) a Gebaurovu-Trávníčkovu „Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé“ (ib.). Při nich by mohl studovati Hallerovu lexikální „Rukověť mateřského jazyka Správně česky“, naprosto spolehlivou, psanou podle dnešního stavu české vědy jazykové a podle akademického Slovníku (viz dále). (Vydává Prometheus v Praze VIII — dosud vyšlo 7 sešitů.) Budete-li dokonale znát spisy uvedené v I. oddíle, prostudujete obě tyto mluvnice (i s Hallerovou Rukovětí) dobře za půl roku.

III. K dalšímu hlubšímu studiu jazyka českého doporučuji dva velké podniky: časopis „Naše řeč, listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“ (vydává III. [jazykovědná] třída České akademie u Šolce a Šimáčka), roč. I. (1917)—XXIII. (letošní), a „Příruční slovník jazyka českého“ (vydává táž instituce ve školním nakladatelství). Tohoto „akademického Slovníku“ vyšel dosud díl I. (písmena A—J) a II. (písmena K—M); III. díl (počínající písmeny N, Ň) vychází. Obě tyto vzácné publikace (Naši řeč i akademický Slovník) je třeba číst pomalu, pozorně, s tužkou v ruce a dělati si poznámky. To je práce ovšem na delší dobu — budete-li hodně pilní, aspoň na rok (vlastně nadobro nebude skončena nikdy) —, ale užitek z ní bude veliký.

IV. Další oddíl našich studií o našem mateřském jazyce, převážně historický, obsahuje většinou velká vědecká díla.

Probereme nejdříve dva menší, ale hutné spisky: Hujerův „Úvod do dějin jazyka českého“ (2. vyd.; Jednota čes. filologů), který vykládá o predhistorickém vývoji jazyka českého z indoevropského prajazyka, a Weingartův „Vývoj českého jazyka“ (Vilímek) o době staré, střední i nové. O témže předmětě jako brožura Weingartova, ale šíře a s ukázkami vykládá V. Flajšhans ve větším díle „Náš jazyk mateřský“ (Unie); svědčí o tom i jeho podtitul: Dějiny jazyka českého a vývoj spisovné slovenštiny.

Abychom se připravili pro další, velké studium, prostudujeme menší spis Trávníčkův „O českém jazyce“ (Melantrich), pojednávající hlavně o československých nářečích, a přistoupíme ke studiu velkého vědeckého díla „Jazyk“ z Československé vlastivědy (Sfinx), podávajícího celkový obraz o jazycích národů obývajících v býv. Československé republice. Je to práce hlavně profesorů linguistů ze všech československých universit: Karlovy, Masarykovy i Komenského. Jejím pokračováním je menší spis „Spisovný jazyk český a slovenský“ z II. řady Československé vlastivědy (Sfinx), v němž prof. Havránek z Masarykovy university pojednává o vývoji spisovného jazyka českého a prof. Vážný z bratislavské university Komenského o spisovné slovenštině.

O obecných věcech jazykozpytných (o lidské řeči, mluvení, mluvnici, o vývoji jazyků) se pak poučíme studiem velkého vědeckého díla Oberpfalcrova „Jazykozpyt“ (Jednota českých filologů).

V. Kdo se chce dobře a důkladně poučiti o tom, jaký byl český (československý) jazyk v minulosti a jak se v podrobnostech vyvíjel, nechť pozorně prostuduje Trávníčkovu „Historickou mluvnici československou“ (Melantrich). Dosud vyšel její I. díl, obsahující hláskosloví a tvarosloví. Kdo by pak chtěl studovati i historickou skladbu, musí — než vyjde skladba Trávníčkova — užíti skladby Gebaurovy, již k vydání upravil také Trávníček (nákladem České akademie).[2] Poněkud suché studium historické mluvnice si můžeme osvěžit tím, že současně budeme pročítati spisy z následujícího oddílu,

VI., poučující o nejrozmanitějších věcech z oblasti jazyka českého. Jsou to: Dvořáčkovy ‚populární výklady o významosloví‘ „Ze života slov“ (Šolc a Šimáček), Ertlovy „Časové úvahy o naši mateřštině“ (Jednota československých matematiků a fysiků), Trávníčkova knížka „Jazyk a národ“ (ib.), Weingartovy ‚úvahy a podněty z jazykové therapie a kultury‘ „Český jazyk v přítomnosti“ (Unie), významná publikace Pražského linguistického kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (Melantrich) a konečně dílo nesmírně zajímavé, velecenný příspěvek k biografii našeho velikého jazykozpytce, nejlepšího znalce jazyka českého, Marie Gebaurové „Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera“ (Šnajdr na Kladně) — práce bohužel neukončená.

VII. Na konec tomu, kdo chce nabýti nejnutnějších vědomostí o slovenštině, doporučuji prostudovat Ertlovu „Stručnou mluvnici československou“ (Ústřední učitelské nakladatelství v Praze VII) a obeznámit se s „Pravidly slovenského pravopisu (s abecedným pravopisným slovníkom)“ (Školní nakladatelství). Ze slovníků vhodných k četbě slovenských knih doporučuji dva: Kubínův stručný „Slovník slovenskočeský (diferenciální)“ (Unie), jenž — jak povídá již jeho název — obsahuje jen výrazy (slova) od češtiny rozdílné, a větší (rovněž diferenciální) „Slovenský slovník z literatury aj nářečí“ Mir. Kálala (nákl. vlastním).

*

Kdo z našich čtenářů se odhodlá studovat svůj mateřský jazyk, jak radíme, pozná brzy, jak se jeho dosavadní nazírání na jazykové věci mění: vyvíjí se v něm jazykový cit, jejž uráží každá jazyková nesprávnost, ledabylost a hrubost. Zároveň s ním se vyvíjí i čtenářův kritický smysl: čtenář si navyká kritisovat nejen projevy cizí, ale i své, a co je nejcennější, zvyká vůbec přesnému myšlení, neposuzuje totiž jen formální stránku projevu, ale i jeho stránku věcnou, věcnou správnost. A to je důležité zvláště v době dnešní.

A na konec ještě malou radu: I kdybys vše prostudoval a vše znal, co radíme, nemysli, že už víš o svém mateřském jazyce všecko. Je pravda, budeš-li to všecko znát dokonale, t. j. tak, že sám v své praxi nikdy proti tomu nechybíš a že tě zarazí každá nesprávnost kdekoli a kdykoli viděná nebo slyšená, nevíš ještě ani zdaleka vše; nemusíš sice prohlašovat se Sokratem, že „víš, že nic nevíš“, ale věz, že dlouho ještě není tvé jazykové vzdělání skončeno. Ba, věz ještě dále, že vlastně nebude skončeno nikdy, i kdybys žil sto let, protože nikdy nepoznáš svůj mateřský jazyk v celé jeho kráse a dokonalosti, nebo — jak to pěkně pověděl Karel Čapek — „musel bys žít sterým životem, abys jej plně poznal“.

Prostuduješ-li vše, co jsme napsali, máš dokonalý základ. Co dále? Studovat svůj mateřský jazyk dál! Ale to nebude už taková lopotná práce, jak o ní mluví Šalda (viz výše), nýbrž práce povznášející, plná radosti z nových poznání, z nových objevů.

Čtěte spisy dobrých českých autorů, našich klasiků, psané čistým, správným, krásným jazykem, na př. (jmenujeme jen namátkou) Němcovou, Havlíčka, Erbena, Nerudu, Čecha, Raise, Herbena, Herrmanna, Jiráska, Holečka, Čapka Choda, Machara, Sovu, Březinu, Bezruče, Šaldu, Karla Čapka atd., čtěte častěji plody lidové poesie a lidového myšlení (lidové písně, pohádky, přísloví atd.), pozorujte řeč obecného lidu a studujte i jiné, zvláště vědecké spisy o svém mateřském jazyce, starší i nové, které se objeví na knihkupeckém trhu. Tak vykonáte pro svůj jazyk a pro svůj národ více než ti, kdo denně stokrát mají v ústech slova vlast, národ, Čech, češství atd.

Naše řeč 4, ročník 24/1940

Předchozí Václav Polák: Drobnosti etymologické a lexikální. IX.

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého