Rodný kraj

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

Raymonde Vincentová, Rodný kraj. Román. Přeložil Jaroslav Poch. Vydalo nakladatelství „Vyšehrad“ jako 6. svazek II. ročníku knih Katolického literárního klubu. V Praze 1938. Stran 224. Brož. za 28 K, váz. za 38 K.

Román Raymondy Vincentové je jedním ze šťastných projevů tvůrčích, ke kterým podnět dávají samy životní okolnosti, nikoli pouhé spisovatelské povolání. Jeho autorka jím vstoupila do literatury po prvé a hned zvítězila na celé čáře. Literární prvotina, o které kritikové říkali, že je pro její „neliterárnost“ nadmíru těžko o ní mluvit, dobyla jedné z největších francouzských cen uměleckých a vzbudila nebývalou pozornost francouzské veřejnosti; za necelý rok se prodalo na 100.000 výtisků. Spisovatelka je rodačka z kraje Berry a vyrostla v prostém selském prostředí v ustavičné venkovské práci, pro kterou nemohla ani náležitě chodit do školy. Teprve v sedmnácti letech se dostala do Paříže a rychle dohonila nedostatky svého vzdělání. Vdala se za profesora a s ním odešla na několik let do německého města Halle. Z mocného stesku po domově, kterým trpěla v cizím prostředí, vznikl její román „Rodný kraj“ (Campagne). Kdo z českých čtenářů by tu nevzpomněl na vznik Babičky Boženy Němcové? Není divu, že týž citový podnět vtiskl dílu R. Vincentové podobné znaky, pro které je nám tak drahá právě Babička; shledáváme tu touž vroucnost vzpomínání na milé osoby vzdálené nebo už mrtvé, touž znaleckou a láskyplnou pozornost ke všem zjevům venkovského života i podobně prostý, výstižný a líbezný jazyk. Také osnova tohoto románu připomíná Babičku, neboť neobsahuje nic jiného než klidný časový postup několika výseků ze života hlavní osoby, venkovského děvčete Marie, a lidí jí blízkých.

Ve vypravování autorčině je jistě mnoho vlastních zážitků. Svědčí o tom nejen dokonalá znalost prostředí, nýbrž i podrobná kresba a psychologická pravdivost všech postav. Čtěme na př. tento klasicky prostý rozbor složitě utvářené nálady, podaný bez jakéhokoliv umělého aparátu literárního:

Hospodář už nemyslil na počasí; celá jeho pozornost se soustředila na jakousi podivnou vnitřní úzkost, které se nemohl zbavit. Tento tolik očekávaný den (t. den prvního přijímání, k němuž šli dva jeho chlapci), který uplynul tak harmonicky, jak si to hospodář vždycky přál, zanechal v něm nevysvětlitelný pocit smutku. Všecko přece bylo v pořádku! Bylo to všechno ještě mnohem slavnostnější, než sám čekal. Proč tedy nemohl zbytek noci spát? Bránil mu v tom jakýsi nesouzvuk.

Později, když se už všechno uklidnilo, pochopil, že to všecko prýštilo z velmi hlubokého citu: byla to radost, že měl ten večer všechny pěkně kolem sebe. A pak to bylo přílišné veselí u stolu. To všecko ho tolik zmátlo, protože radost — ten cit byl u něho už dávno mrtvý! Koncem dne se u něho probudila spíše vděčnost, něco, co mu těžce leželo na srdci. Někdy člověk na to zapomíná, ale když nás pouta přátelství a lásky znovu těsně obejmou, zdá se nám naše dřívější lhostejnost hrozná a celá naše bytost se zmítá lítostí.

Stejnou prostotou a opravdovostí se vyznačuje na př. i toto vylíčení vesnického vyznání lásky:

Už neví (Vavřinec), kdy se ta jeho oddaná chlapecká něha, jeho nesmírná dětská starostlivost změnila v nynější lásku. Kdypak, mysle na ni (Marii), po prvé pocítil neklid a úzkost? A teď se mu často stávalo, že ji toužil znovu vidět, sotva se od sebe odloučili.

Nejdříve šli mlčky vedle sebe, potom on řekl:

„Poslouchej, Marie, nemrzelo by tě to, později si mě vzít?“

„Ne, nemrzelo,“ odpověděla.

„Tak tedy brzo, Marie,“ pravil, bera ji za ruku.

Ale nejlépe, zdá se, zná spisovatelka duši dětí, a proto také dovede jejich duševní stavy vystihovat neobyčejně přesvědčivě. Jak se vmýšlí v dětské představy a myšlení, ukazuje na př. tento odstavec:

Oba chlapci seděli jako ztuhlí, jako by se všechna jejich radost a bujnost, jíž tolik vyplýtvali v očekávání této události, proměnila, jak vsedli do vozu, v jakési slavnostní, ztrnulé mlčení. Zavrtěli jenom hlavou, když se jich teta Viktorie ptala, není-li jim zima. Na hlavách měli čepice, trochu veliké, takže jim pořád padaly buď do čela nebo dozadu. Renému sklouzla až na nos, takže se už chvíli nemohl dívat; ale dlouho se neodvažoval zdvihnout ruku a čepici si narovnat, protože se bál, aby si snad Marie nemyslila, že se hýbe proto, že se mu špatně sedí na jejím klíně. Až do poslední chvíle doufal, že se mu snad při nějakém otřesu vozu čepice narovná, a tak celou cestu nic neviděl.

Svůj prostý výraz však dovede autorka podle potřeby oživit i krásnými básnickými obrazy, vynikajícími svěží samorostlostí a názorností. Příchod večera na př. líčí takto: „Bylo ještě světlo, ale noc na spadnutí. Ona (Marie) však na to nemyslila, protože nebyla bojácná a protože pro ni platilo jen kouzlo, které se rozlévá v pokradmém plížení spousty náznaků, jež předcházejí příchod krásné letní noci. Jako by bílá peruť velkého rajského ptáka hladila měkounce modravou hedvábnost stmívání.“ Jinde zase pro výraz večerní nálady nachází jiné obrazy: „Zpozoroval (Vavřinec), že soumrak začíná poněkud zahalovat druhý břeh rybníka, kde se Marie ještě klouzala. Pocítil, že nastala ta divná chvíle, kdy na váze času naplněný den začíná klesat a noc stoupá nahoru,“ atd. Venkovské prostředí samo ovšem vyžadovalo, aby spisovatelka užívala tu a tam i vyjadřovacích způsobů lidových. Soudíme-li podle českého překladu, činila i to s dobrým vkusem; vyhnula se veškerému vyjadřovacímu naturalismu, který by byl nepřiměřený celkové skladbě jejího díla, a i v odstavcích laděných čistě lidově zachovala svou typickou ženskou jemnost výrazu. Venkovského rázu hovoru se tu dosahuje jen drobnými retušemi tvarů a vazeb, na př. umřou, bysme, říct, moct, radši, nejradši, sednice, dalo to moc práce, bylo hnedle devět hodin, v půli cestě, hned jak se octly na zemi (= jakmile); já se teď musím jít podívat, jestli soused bude mít kdy přivézt mi oves (= zdali); zámecký park začíná zrovna tamhle, jak sjedeme dolů; jestli na mne sáhneš, tak uvidíš, atd.

Překladatel Jaroslav Poch se tu osvědčil jako tlumočník velmi zkušený. Nejen že dovedl svému překladu dáti půvab díla zcela původního, nýbrž vyhnul se i všem jazykovým chybám, s kterými se v českých překladech z cizích literatur tak často setkáváme. S dobrým svědomím můžeme říci, že v Jaroslavu Pochovi vyrostl jeden z našich nejlepších překladatelů z francouzštiny; je podrobně poučen o svém jazyce mateřském i o jazyce originálu a své vyjadřovací umění propůjčuje stejně lehce odstavcům básnicky nadchnutým jako srostitému výrazu lidovému. Proto bude naše obligátní rubrika jazykových výtek tentokrát hubená.

Francouzský originál patrně působí, že je Pochova věta někdy skládána z drobných členů oddělovaných čárkami, takže přirozená plynulost české věty je přerušována nad obyčejnou míru, na př.: Ale přece, jak ji (Robert tetu) uviděl — už dlouho nespatřil nikoho z domova — dostal strach, že snad zase půjde pryč, a volky nevolky, třebaže nikdy neplakal, vstoupily mu slzy do očí (24). Sedl si (hospodář) na jedinou židli, která tu stála na konci stolu, vzadu v sednici, kde jako by předsedal celému stolu (21). Byl tu také velmi vysoký krb, kde syčely hrnce, pak dřevěná postel s červenou peřinou, docela dozadu, ve stínu (21), atd. Z téže příčiny patrně odděluje překladatel někdy čárkami přívlastek stojící za svým jménem, i když to není přívlastek připojený volně, na př.: Vraceli se do statku po cestách, vroubených ořechy, a… (14). Místo oříšků našla Marie pod jedním dubem celý trs lišek, vyrůstajících z mechu (30). Všecky věci v zahradě se chvěly jako labuť, vystupující z vody, a… (95) a pod. Odtud si vysvětlíme asi také časté větné vsuvky, na př.: Dlouhá nemoc ženina, jejich čtyři děti — dvě byly ještě docela maličké — to všechno velmi rychle zničilo jeho skrovný majetek (22). Cítil, že už nemá odvahy a síly; všechno bylo zmařeno a vzchopit se — ostatně už toho ani nebyl schopen — zdálo se mu zbytečné (t.). Tohoto večera — a bylo mu to divné, protože se oba tolik změnili, sběhlo se tolik věcí od vzdálených časů jejich mladosti, odešel z domova, miloval ženu, měl děti a už dávno zapomněl na svou příchylnost ke starší sestře, která se také provdala — tohoto večera, přes propast času a věcí se sobě stali zase tím, čím bývali kdysi (23). Hodiny na zdi — nemohli je ani vidět, protože svíčka, ze tří čtvrtin dohořelá, ozařovala už jen jeden roh krbu — už dávno nešly (t.), a pod. Tu a tam je patrně zas vlivem francouzského originálu užito vztažného zájmena nebo příslovce místo jiného způsobu vhodnějšího, na př.: Robert vypřáhl koně, které přivázal k smolnatému kmeni borovice (14) m. a přivázal je… Octli se na dvoře statku, kde se zastavili (17) m. a tam se zastavili. Přijela s trakařem, na který naložila prádlo, které vytahovala ze skříní (24) m. Přijela s trakařem a naložila na něj prádlo, které… nebo ještě lépe: Přijela s trakařem, ze skříní vytahala prádlo a naložila je na něj, a pod. Dvě velké slzy jí skanuly po tvářích až k ústům, kde se rozplynuly (85) m. a tam se rozplynuly, atd.

Proti spisovným zvyklostem klade překladatel do doplňku někdy určitý tvar přídavného jména místo tvaru neurčitého, na př.: její tvář a chování byly plné míru a pokoje (17) m. plny; byla ještě příliš zaražená (19) m. zaražena; tohoto jitra byla Marie docela šťastná (29) m. šťastna; (stádo) bylo na sebe natlačené (45) m. natlačeno; v průčelí zámku nebylo osvětlené jediné okno (t.) m. osvětleno; byl tak nešťastný, že se nemohl ubránit, aby jí neřekl (86) m. tak nešťasten; je na konec už tak vyplašený, že… (101) m. vyplašen, atd. Jinak zachovává překladatel zásady české skladby velmi přesně, takže jen ojediněle najdeme úchylku od nich. Tak na př. bychom místo oznamovacího způsobu čekali spíše způsob podmiňovací v této větě: Ale dnes večer se Raimund nechal provokovat a neodpovídal; to už ho René musil moc dopálit, aby ho vyrušil z jeho dnešního mírumilovného stavu (102) m. to už by ho byl René musil… Nebo v této větě by byl zas na místě kondicionál minulý místo přítomného: Co by za to byla dala, kdyby mohla babička zastavit (12) m. kdyby byla mohla… Zbytečně je položeno zájmeno ten u superlativu v tomto spojení: všechny ženy, i ty nejprostší, i ty nejlepší na světě potřebují, aby… (28). Rčení „ty máš pro strach uděláno“ znamená „nebojíš se“ (viz NŘ. XXIII, 1939, 63), nikoli „ty se bojíš, jsi strašpytel“, jak je ho užito na str. 57 tohoto překladu. Místo spojky i by měla stát spojka ani v této záporné větě: Věděl dobře, že i to, co nám bylo odepřeno, nepřestává existovat (119).

Ojedinělá přehlédnutí jsou také v slovníku překladu, na př.: zhasínat svíce (103) m. zhášet; našla jsem příležitost (104) m. povoz; vám to platilo také (84) m. vám to patřilo n. vás se to týkalo také a pod.; svéživotopis (221) m. vlastní životopis; minuli se rozumem (38) m. s rozumem. Tradičním našim představám se vymyká líčení, že fialky vyrůstaly ze země a vztyčovaly „své hrdé a překrásné hlavičky“ (83); pro nás bývá fialka zpravidla symbolem skromnosti. Tu a tam shledáváme v Pochově překladu i některý méně obvyklý útvar, na př. vepsáván (70) m. běžnějšího vpisován, sedívám (68) m. sedávám, křehýnká (146) m. křehounká, mízka (55 a často) m. mezička, t. j. malá, drobná mez (slovo mízka nezaznamenává ani podrobný Přír. slovník, stejně jako zdrobnělé příd. jméno křehýnký).

V pravopise shledáváme jen odchylky způsobené nedopatřením tiskovým, na př.: lesík se teměl (12) m. temněl; prořídlé pramínky vlasů (14) m. prořidlé; zkratka (10) m. zkrátka; z hlouby duše (24) m. z hloubi; přesto (57 a j.) m. přes to, přitom (63 a j.) m. při tom, si (86) m. jsi, a pod. Několik takových drobnějších nedopatření je také v interpunkci.

V pořádku slov se překladatel správně řídí zvykem živé řeči hovorové, a proto jeho řeč plyne velmi přirozeně a hladce. Proto také lze tu upozornit jen na několik jednotlivých nepřesností. Tak se místy klade příklonné se po pause, na př.: Lesík, po jehož kraji Marie kdysi tak ráda chodila, se poznenáhlu snižoval (12) m. poznenáhlu se snižoval n. snižoval se poznenáhlu; bude-li mít chuť se do něčeho pustit (23) m. do něčeho se pustit. Nevhodný pořádek slov zvolil překladatel také v této větě: (Děti) plazily na sebe jazyky, pošklibovaly se, strkaly do sebe u dveří a dokonce i se tu také vyskytly hašteřivé dětské lásky (100) m. dokonce se tu vyskytly i… Místo „To máte pravdu, že už ta holka od včerejška nedostala nic do žaludku“ (36) by bylo lépe říci „že ta holka už od včerejška nedostala… “

Jaroslav Poch dal tímto svým překladem českému čtenáři do rukou dílo vskutku cenné po všech stránkách. Život na francouzském venkově je tu podán způsobem zcela původním a při tom naprosto autentickým; jazyk autorčin vyniká mnoha přednostmi a dokonale zachycuje kouzelnou mlhu mládí, jež obestírá autorčiny vzpomínky; a překladatel se dovedl znalecky přizpůsobiti jazykovému rázu originálu a zachovati při tom zároveň dobrý český způsob vyjadřovací. Pro všechny tyto vlastnosti je čtení Rodného kraje pro čtenáře dnešních překladů z cizích jazyků skutečným osvěžením.

Naše řeč 3, ročník 23/1939

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Karel Erban: O slově mluveném a o prostotě slova