Ztroskotati

František Trávníček, Red.

[Drobnosti]

František Trávníček

Toto sloveso čítáváme a slýcháme dnes v takovéto souvislosti: loď ztroskotala, úsilí ztroskotalo, naděje ztroskotaly a p. Dosti zřídka shledáváme se tu se slovesem zvratným ztroskotati se. Nahlédneme-li do Jungmannova Slovníku (IV, 361 a V, 787), vidíme, že starý Čech užíval v takových případech jen zvratného ztroskotati se nebo stroskotati se. Tak z Aesopa má Jungmann příklad: ztroskotala se lodí; z Letopisů trojanských: lodí se o břeh ztroskotaly; z bible Bratrské: až se domnívali, že se lodí ztroskoce. V budyšínském rukopise Štítného Řečí besedních (str. 180) čteme: ač sě sláma ztroskoce pod cepy, však zrno ostane celo.

Užívání jen zvratného slovesa — ve významu zvratném nebo trpném — vyplývá odtud, že ztroskotati, stroskotati je sloveso přechodné, nikoli podmětné. Tak na př. se v musejním rukopise Jeronyma (4b) praví: »pravicě jeho (Jeronymovy) ruky ztroskotala nepřátely«. Vedle ztroskotati bylo v jazyce starším nad míru jazyka novějšího ještě sloveso 6. třídy ztroskotovati, jako bylo vedle padati, běhati (biehati), (po)núkati, (po)týkati sě také (o)padovati, (vy)běhovati, (po)nukovati, (po)tykovati sě a pod. V uvedeném Jeron. Mus. čteme: (sv. Jeronym) paddesát let a šest měsiecóv stkvěl sě jest v chrámu božiem … moc (kacířskou) ztierajě a ztroskotuje (1b); (bůh) zlobivých a hřiešných moc ztroskotuje (9a); ty ztroskotuješ rohy hřiešných lidí (23a). A bylo v staré češtině také přechodné sloveso opakovací ztroskotávati a zvratné ztroskotávati sě: Ty jsi byl kladivo a sekyra…, jenž jsi ztroskotával žrnovcě zubóv lvových v jich čelisti (Jeron. Mus. 24a); jakžto dým zhynováchu dnové jeho (mnichovi), ztroskotáváchu sě jakto na ochli (= pánvi) kosti jeho (tamt. 67b).

Uvedená slova jsou složky slovesa troskotati, troskotávati s předponami s a z. I toto nesložené troskotati mívalo v jazyce starším tvar zvratný. Tak na př. v Jungmannovi IV, 651 nalézáme tento doklad z Plácela: když se všecka království … troskotati budou.

Jak vidíme, mělo stč. ztroskotati — a ovšem všechny jeho útvary ostatní — širší význam, než má naše ztroskotati. Znamenalo roztlouci, rozmačkati, zničiti a pod. Tento význam má ovšem i dnešní ztroskotati, jenže ho užíváme jen o zničení lodi. Říkáme-li, že (se) něčí naděje ztroskotaly, pociťujeme zřetelně, že tak říkáme obrazně podle »loď (se) ztroskotala«.

Podle zvyku staršího je tedy potřebí také dnes říkati a psáti: loď se ztroskotala, jeho naděje se ztroskotaly. Snad se mi namítne, že v jazyce dnešním není přechodné ztroskotati a že tedy není nutné, abychom říkali »loď se ztroskotala«, když neříkáme na př., že bouře ztroskotala loď. Je pravda, že zánik přechodného ztroskotati svádí k užívání bez se; nemáme, abych tak řekl, přímého podnětu k užívání zvratného tvaru, jaký máme v rozbíti, zničiti atd. při rozbíti se, zničiti se: hrnec se rozbil, ten člověk se úplně zničil. A poněvadž nemáme přechodného ztroskotati, nevadí ani významově, řekneme-li, že loď ztroskotala místo ztroskotala se. Ale tyto okolnosti nemohou vyvrátiti poučení, které vyplývá z užívání našeho slovesa v jazyce starším. Přestáváme-li dnes proti jazyku staršímu na užívání v rodě trpném a zvratném, musíme sahati k tvaru zvratnému, jehož v tomto rodě užíval jazyk starší.

Není to jediný případ, kdy dnešní jazyk nezná slovesa přechodného a kdy přece zachovává tvar zvratný. Tak neříkáme na př. díti něco, ale říkáme: to se dějí divné věci. Naši předkové říkávali »dieti trh« (= dělati trh, trhovati), »dieti komu čso« (= dělati komu co) atp. Říkáme vždy rozpakovati se, ač nemáme přechodného rozpakovati koho, jež bylo v jazyce starším vedle rozpačovati a dokonavého rozpáčiti: (když někdo chce začíti lepší život) hned se nahodí někteří, aby to rušili, a rozpakují ta srdce mnohými obyčeji (Chelč. Post. 273a); což by bylo na té čeledi jeho (knížete), byli by jej (Krista) rádi rozpáčili a usmrtili vieru v ňem o vzkřiešení dcery (knížecí) (tamt. 273 a). Atp.

Red.

Příčina, proč říkáme a píšeme ztroskotati místo ztroskotati se, jest ovšem zase jen opičení po němčině: Němec říká scheitern, a my po něm ztroskotati.

Naše řeč 3, ročník 4/1920

Předchozí Josef Zubatý: Nahoru, dolů

Následující Ten nejlepší člověk