Zájem, zajímati, zajímavý

[Drobnosti]

»Je vskutku zakázáno říkati »zájem, zajímavý, to mě zajímá«? Prý lépe: baví, poutá, líbí se mi. Ale to není »lépe«, to je prostě něco jiného! Což nesmíme míti nic, co by se krylo s pojmem »interes«? Mám říkati, že mě baví, poutá, líbí se mi — vražda na Král. Vinohradech? Na takovou správnou češtinu je v trestním zákoníku § 305 (schvalování nezákonných činů). Odsedí si to pak za mě laskavě někdo z III. tř. Čes. akademie? A přece se možno o takové věci »zajímati«. — Zakážete-li slovo, znemožníte vůbec výraz myšlenky. Prosím á la marquis Posa: Geben Sie Gedankenfreiheit.«

Tak nám píše p. rada E. Seeland z Prahy, v dubnu 1921, »majetník 44 sešitů a 4 rejstříků Naší řeči«. Až se v nás dech zatajil; trestní zákoník je trestní zákoník. Prohlédli jsme všecky rejstříky a odlehlo nám: nikde jsme nic takového nezakazovali, naopak, radili jsme říkati »zájem o něco« místo »pro něco« a jistě bychom našli doklady, kde i nás něco zajímá, něco nám je zajímavé. Přiznáváme se, že jsme teprv hledali, kdo tato slova zapovídá, slova, kterých užíval již Palacký, užívají i nejlepší spisovatelé dnešní. Našli jsme matiční Brus, jenž slov těch nezapovídá, ale ukazuje na slova starší, jež se mu i více líbí, a Zenklova Rádce, jenž slovo zájem má v závorkách jako nesprávné a jemuž místo »to mě zajímá« je lépe »baví, poutá, líbí se mi«. S nejklidnější myslí smíme p. Seelandovi přisvědčiti; není totéž, řekneme-li »to mě zajímá« nebo jinak, potřebujeme slov pro tento pojem, kdyby jich nebylo, musili bychom hledati jiných a jsou to slova tak zakořeněná v našem dnešním jazyce — již i mimo písemnictví a jazyk osvětový —, že by jistě bylo i marné je zapovídati. Ale když již o nich mluvíme, podíváme se na ně důkladněji.

Zájem, zajímati, zajímavý jsou slova v tom významě, v jakém jich užíváme, nová, Jungmann jich s tímto významem nezná; u Kotta vidíme již, že to jsou slova docela běžná (máme osobní vzpomínky docela určité a nepochybné, že zejména slova zajímati, zajímavý asi r. 1870 byla již obyčejným kusem řeči osob vzdělanějších, a tehdejší neviny by to asi potvrdily). Starých dokladů ani my neznáme; ale neznáme ani cizího vzoru, podle kterého by se byl tento význam vytvořil, mimo samu potřebu, míti slovo na vyjádření pojmu, jejž Němec vystihuje neněmeckými slovy (latinsko-francouzskými) interessieren, interessant, Interesse, Interessent.[1] Je »zajímavé«, jakými německými slovy v slovníku Němci sami tento pojem vystihují: wichtig, anziehend, einnehmend — Verwebtsein in eine Sache, Teilnahme für dieselbe, Beziehung, Reiz, Vorteil, Eigennutz atd.; to množství výrazů samo dokazuje, že němčina nemá slov, která by se kryla s franc. slovy intérét, in-téresser, jež v podstatě prostě přejala. A dovedla-li si čeština ze svého v této potřebě pomoci, máme jí v tom brániti, protože před sto lety takového slova neměla?

Jen tak s nebe tato slova v tomto významě však přece nespadla. Mají kořeny v lidové mluvě. Zajmouti (stč. zajieti, zajíti) znamená vlastně »zabrati, zasáhnouti«. V starém jazyce (s trvacím zajímati) znamenávalo »vzíti v svou moc, v své držení«, zejména, jako posud, »zajmouti« v boji nebo ve válečném stavu příslušníky nepřítelovy, také (jako posud v mluvě venkovské) »zajmouti« dobytek, dopadený na škodě na cizím majetku, který se pak vykupoval »zájemným«, »zajímal« se (zabavoval) majetek dlužníka, který neplatil (posud žije v právní řeči v tomto smysle slovo »zájem«); ba, zajieti, zajímati znamenávalo i »vydlužiti, dlužiti se« a zájem byl dluh; týmž slovem se označovalo také (zajieti koni), když kovář při kování koně, lékař nebo bába při pomoci raněnému nebo dítěti zasáhli část těla, jíž mělo býti ušetřeno. Na Moravě se místy říká také o nemocném, že je »zajatý nemocú«, nebo i prostě »zajatý«. Ale i o věcech méně hmotných se tak říká. V polštině zajać (zaimać) znamená také »něčí úsilí a pozornost plně zabrati, úplně zaměstnati«; to věděl Jungmann a napodobil v překlade Ztraceného ráje (kde nás zajme práce koli; ona prací zajatá slyší hlahol), snad po něm tak píše Jirásek (v doklade Mašinově: divadlo ji všecku zajalo). Ale i z českého území (od Žamberka) je z obecné mluvy doklad s významem asi »upoutati příjemným pocitem« (zajala jej příjemná vůně od jablka, Kott 5r 96). Proto chápeme, že v kladské češtině zájemný znamená »dojemný, zajímavý« (dyš něco zájemnýho vypravuje, mračí [= pláče] hned; ty sprosté řeči byly ji náramně zájemné; Kubín, Rozpr. Č. ak., III. tř., 37, 256).

Zejména sloveso zajímati tak nalézáme. V Plané n. Luž. »to mě zajímá« nebo (napodobením vazby »to se mi líbí«) »to se mi zajímá« znamená »to mám rád, to se mi líbí« (angl. I like), »to mě nezajímá, to se mi nezajímá« asi »o to nestojím«. Starý pantáta, který si dal namluviti od pražského »hubaře« (tak tam říkají staří lidé, kteří se ještě nenaučili od pražských hostí mluviti po pražsku), že křemenáč je výborná houba, přinesl jich několik, ale panímáma mu je vyházela na hnůj; tyhle houby se jí prý nezajímají. Jiný pantáta, který mimo hřiby uznal leda »másníčka« (klouzek ovčí; ale to musil být zvlášť pěkný), vyjádřil se, když byla řeč o sbírání jiných hub: když tak člověk najde hřiba, to zajímá. Anebo vypravoval o svém statku: měl jsem na to pach-týře, ale ten se mi nezajímal. Za války musil hospodařiti za zetě, který odešel na vojnu, na statku v jiné vsi; ale nebylo tam všecko, jak to musilo bývati u něho, »a to, prý, mě nezajímá«. Snad se tak říká zejména v jižních Čechách i jinde? Není to ovšem »zajímati« v témže významě, v jakém toho slova užíváme dnes v městské řeči; »zajímá-li« nás nějaký zločin nebo vyvrhel lidské společnosti, nelíbí se nám ještě (§ 305!). Ale co nás »za-jímá«, přece jen aspoň v naších očích nějak vyniká nad věci jiné, které nás »nezajímají«, a proto vzdálenost mezi obojím významem není ještě propastí.

V podobném, ač ne docela témže smysle říkáme také zaujmouti. I s významem hmotným; říkáme, že účastníci schůze zaujali místa, a také, že něco zaujímá veliký prostor, někdo zaujímá vysoké postavení, důležité nebo přední místo a p. Bačkovského »Oprávci« se zdá, říkáme-li o někom, že »zaujímá místo důležité«, že by bylo správnější říci »jest mnoho platen«; kdybychom vůbec dovedli býti zlomyslní, řekli bychom, že leckdo zaujímá místo náramně důležité, ale... Toto zaujmouti se v naší dnešní mluvě těsně stýká se slovesem zajmouti; místo zajmouti říkáme zaujmouti zejména, kde příliš určitě vyhraněný význam slovesa zajmouti nám nedovoluje užíti jeho. Místo Jungmannova »zajatý prací« dnes bychom spíše řekli »zaujatý prací«; místo Douchova »srdce všech zajal« (Kott 5, 96) spíše řekneme »zaujal«, neohlédneme-li se snad po slově úplně jiném. Říkáme o někom, že je zaujat v nějaké věci (okolnosti jí se týkající jej tak zajaly, zaujaly, zajímají, že o ní nesoudí docela klidně); jiný je zaujat věcí samou, je zaujat proti někomu atd. Není pochyby, že se ve všem tom ozývá silně něm. eingenommen; sotva by se byl ujal tento způsob mluvení, o němž Jungmann z češtiny samé hrubě neví (z r. 1829 má z Vetešníka, který si liboval v neobvyklých slovech, v rusismech, provincialismech a pod., větu »to děvče musí pěkné býti, an v tom šeredném kroji mne zaujalo«), kdyby nám v uších neznělo ono slovo německé.

Ale sotva by se bylo toto v našem písemnictví tak nové slovo tak ujalo, kdyby nebylo mělo nějakého základu v naší půdě. Snad by ani nebylo vzniklo; vždyť v češtině vlastní ani není ve zvyku tvořiti slovesné složeniny s předložkami za-u-. Ale na československém východě je jinak; na Moravě zauctí hosta vínem (Kott 5, 315; k tomu trvací zauctovať v Bartošově Dial. sl. 533), Slováci říkají zauistiť, zaumieniť si, místo se u nich zauprázdní. A právě naše dnešní zaujmouti, zaujímati má (již u Jungmanna) moravské a slovenské předky. Bernolák má rčení »zaujíti město« (zmocniti se), Slováci říkají »zaujať zámok«, z Moravy je Tkáčova věta »Liduška jej zaujala« (získala, Kott 5, 315), Bernolák zná již »zaujatě« (eingenommen), Kott má od faráře Šmýda ze Zborovic na Moravě »mám hlavu celou zaujatou« (t.; snad jsme tedy neměli III, 74 tak zamítati lékařské »zaujetí hlavy«); na Slovensku (i na Moravě: Kott 5, 315, Kašík, Rozpr. Č. ak., III. tř., 26, 98) se říká i zaujať sa, zaujímať sa nekoho, za nekoho (ujmouti se, zastati se). Z Bajzy (1795) má Jungmann doklad »prostředkův bez prospěchu zaujímala« (se chápala), z Bernoláka »zaujímati ducha, srdce« (einnehmen, fesseln, er-götzen); služka z Dubu u Olomouce vykládala o lakomém příbuzném: »to ho zaujímá, všecko měť, dům, peníze, a co je dobrého.« A kde my říkáme a píšeme dnes ve smysle, o nějž nám jde, zajímati, zajímavý, říkají a píší Slováci zaujímať, zaujímavý. Z toho ze všeho ovšem soudíme, že není žádné neštěstí, ujala-li se u nás slova, jež se nelíbí Brusu a jeho vyznavačům. Ani není neštěstí, vzala-li si naše spisovná mluva z východu tvar zaujmouti, kde nám vadí odchylné významy téhož slovesa (trva-cího zajímati v těchto odchylných významech zřídka užijeme).

Slovo zájem je staré; starý jazyk je ovšem má v starých významech (o zabrání něčeho, o zajetí lidí nebo dobytka, o vypůjčení peněz; srv. II, 174, IV, 301 o slovech vzájem, navzájem). Je docela přirozené, že v nové době nabylo významu shodného s významem slovesa zajímati; podle dokladů i podle naší paměti je v tomto významě také pozdější než zajímati. V nejnovější době čítáme i slovo zájemník (franc. l’intéressé, něm. Interessent, osoba, jež se zajímá, má zájem); je to slovo správně utvořené a také potřebné. Ze Slovenska má Kott 5, 315 tvar zaujom, přirozený důsledek tvaru zaujímať. Přidáváme, že sloven. vzájomný, vzájomně, po němž jsme se ptali IV, 401, patrně vlastně nemá základu v samé slovenštině; je to asi slovo přijaté z češtiny nebo z polštiny a povrchně poslovenštěné.

Slovo zajímavý je tvar tak zřetelný, že by bylo zbytkem o něm zvláště vykládati.

Několik slov o vazbách těchto slov. Přirozená a nepochybná vazba je, že nás něco zajímá. Pochybnější je vazba zajímati se o něco; jistě nevznikla bez vlivu německého vzoru sich um etwas interessieren (a to zase ne bez vlivu franc. s’intéresser á quelque chose), ale má aspoň dokonalou obdobu v čistě českém rčení »starati se o něco« (jako sám sebe starám, t. dělám starým o něco, mohu sám sebe také o něco zajímati). Jako máme starost o něco, můžeme ovšem také míti zájem o něco, jako se říká franc. prendre (bráti) intérét á quelque chose. Také se říkává míti zájem na něčem, jako něm. an etwas Interesse haben, interessiert sein, franc. s’intéresser, avoir un intérét dans qch. Tato vazba má českou obdobu ve rčení »záleží mi na něčem«. Ale měli bychom jí užívati jen, kde nám opravdu na něčem záleží, kde náš »zájem« je v těsném spojení s něčím, kde jde snad i o prospěch nebo škodu »zájemníkovu«; mohu míti o nějaký »zajímavý« podnik zájem, zajímati se o něj, ale mám zájem na něm, záleží-li mi na tom, aby měl skutečný prospěch. Němec říká také sich für etwas, für jemand interessieren s významem »míti na mysli prospěch něčeho nebo nějaké osoby«. V češtině je předl. pro možná jen, kde mám zájem, zajímám se o něco určitého na prospěch jiné osoby, nějakého společenského útvaru nebo ústavu a p.; jako mohu pečovati na př. o statek pro svou rodinu, pro spolek, jehož je majetkem, mohu míti zájem, zajímati se o něco pro někoho jiného.

Naše řeč 6, ročník 6/1922

Předchozí Josef Zubatý: Dvacet jeden haléř

Následující Nalézati se, nacházeti se