Paní doktor

[Drobnosti]

»Bratislavské lekárske listy« otiskly v červencovém sešitě (na obálce) náš výklad o nesprávnosti výrazu »paní doktor«; jsou patrně stejného mínění s námi. K výkladům, které jsme o této věci podali (II, 156, 218; IV, 312) ještě dodáváme toto: Bylo nám namítnuto, že tvary jako doktorka, profesorka nejsou dosti zřetelné, mohou znamenati i ženu doktorovu, profesorovu. Totéž by se mohlo říci i o jiných podobných titulech, při nichž nám to nevadí; jde jen o vůli mluviti opravdu po česku, a zvyk již provede sám náležitou zřetelnost slova, tím spíše, že tvary na -ka jako označení manželek dnes patrně ustupují tvarům na -ová (paní doktorová, profesorová) a žijí skoro jen v hovoru docela důvěrném. Učitelka byla také původně žena učitelova, dnes o dvojsmyslu hrubě mluviti nelze; a tak i u jiných slov podobných, jako expeditorka, kontrolorka atd. V úředním seznamu osob působících na universitě Karlově čteme v oddílu nadepsaném »lektoři« (ne »lektoři a lektorky«) m. j., že na filosofické fakultě je také »lektorka« deklamace a »lektorka« španělštiny, a nikdy jsme neslýchali, že by z toho bylo vzniklo nějaké nedorozumění. Ostatně živá mluva již provedla sama, čeho čeština žádá; mimo jednotlivce, kteří vidí něco zvláště pokrokového v mužských titulech žen, každý dnes říká, že profesorka A. je dobrá učitelka, že sl. B. šla na poradu k doktorce B. a pí. C. že si poslala pro doktorku D. Ale což, kde mluvíme o doktorce jen titulem, beze jména, z něhož by bylo viděti její pohlaví: také jí budeme říkati »doktor«? A zvláště, kde není ani řeč o určité doktorce, nýbrž o doktorce vůbec? V románě Jar. Marie »Kyvadla věčnosti« 2, 174 chce lékař (v starém smyslu toho slova. t. j. muž) prohlížeti ženu; ale ozve se námitka: »je-li nutno, nechť je v nemocnici ohledána lékařem ženou«. Sám Jaroslav Maria se asi zhrozil příšerných konců, k jakým by vedla módní nechuť k slovu s ženskou koncovkou, a proto hned potom již píše »zachovalá žena má právo, aby byla prohlédnuta lékařkou« 175, ba i »slečna doktorka« 179.

Pomoc proti nedorozumění by byla, kdybychom na př. paní doktorové v důvěrném hovoru říkali doktorka, ženě s doktorským diplomem doktorkyně (pod. profesorkyně a j.). Máme to ovšem za zbytečné a tyto tituly nám znějí dosti učeně, ale i v tom by vykonal zvyk, čeho by bylo třeba. Podobná slova, z části i s významem od jiných odvozenin rozlišeným, v češtině jsou: mistryně (ale mistrová), poselkyně (ale poslice). Místo tvarů na -ka jsou někdy v obyčeji tvary na -kyně: předsedkyně, správkyně (ale správcová), poslankyně. Přídavná jména podobného významu ovšem skloňovati bude každý pravý Čech s koncovkami ženskými, kde je řeč o ženách: od slečny účetní (pokladní a pod.), k paní přísedící atd.

Tvar na -ová znamená obyčejně ženu muže, jehož zaměstnání naznačuje slovo základní: (paní) učitelová, doktorová atd. Podobně v slovenštině: (paní) kupcová, majstrová (Czambel, Rukoväť § 187). Je to způsob prastarý, který má základ v odvozování jména ženy ode jména mužova; již v staré češtině tak nalézáme tvary králová, ciesařová (tvary »královna, císařovna« označovaly pův. dceru královu, císařovu), r. 1425 čteme o paní Anně Michalové zlatníkové (Arch. č. 26, 176), r. 1515 o zlatníkové Jiříkové (t. 13, 339), Rosa (22) učí tvořiti jména jako sekretářová, zámečníková. Výjimkou nalézáme podobné tvary na pojmenování zaměstnání ženina: mistrová je nejen žena mistrova, ale říkávají tak i dívky, učící se šíti, své učitelce, »krejčové«. V nové době se objevil i tvar sluhová na pojmenování ženské osoby zastávající v úřadě nebo jinde práci sluhy; není to tvar docela vhodný proto, že 1. p. mn. č. sluhové je stejný s týmž p. jména sluha, ale »služka« je něco jiného a tvary na -yně (sluhyně) nám znějí již mimo slova ustálená nezvykle.[1] Ostatně dnes, kdy se místo prastarého slova sluha mermomocí zavádí slovo »zřízenec« a kdy snad by již mohlo býti urážkou, kdyby člověk »zřízence« nějakého úřadu nazval po staru sluhou, místo »sluhových« se u nás ujímají »zřízenky«.

Skutečných »doktorek« stará doba neměla, starý jazyk tedy jim nevytvořil jména. Někdy se objeví slovo doktorka nebo doktorkyně spíše posměšně o lidových lékařkách; v Hádaní Pravdy a Lži pana Ctibora Tovačovského z Cimburka se objevuje Chytrost jako »všech práv doktornice a mistryně« (111b). R. 1512 čteme o »paní doktorce«, která »s pacholaty a s děvečkou« rozházela do louže dříví, jež kdosi narovnal pod páně doktorovou pavlačí (Arch. č. 19, 84); ale to byla ovšem žena doktorova.

Naše řeč 9, ročník 6/1922

Předchozí »Společenstvo krejčí«

Následující Poté