Vzdáti zápas

Fr. Daneš

[Drobnosti]

[1]Mnozí posluchači rozhlasu a čtenáři novin si povšimli, že ve sportovním zpravodajství se často užívá vazeb vzdáti zápas a pod., třebaže tohoto slovesa užíváme zpravidla ve tvaru zvratném a ve spojení s 2. pádem vzdáti se něčeho. Požádali nás o rozhodnutí, zda je vazba vzdáti zápas správná.

Dějiny našeho jazyka nás poučují, že se vazba slovesa vzdáti během doby měnila. Toto sloveso je odvozeno předponou vz- od slovesa dáti; jeho základní význam byl ‚odevzdati, postoupiti‘ a ve starém jazyce mělo proto vazbu obdobnou jako sloveso základní: vzdáti něco někomu. Na př. u T. Štítného čteme: Když chtěl vzdáti biskupstvie nebo v traktátu O čtyřech stěžejných ctnostech: Měl dvě dceři, …, jimžto zlato a střébro i všecek svój statek vzdal jest, anebo konečně v Archivu českém T. B. II. 211: … přikazujem … všem starým konšelóm a úředníkóm…, aby tu na rathause … všecky své úřady vzdali a pod. Stejnou vazbu mívalo toto sloveso i ve významu ‚zříci se něčeho‘, na př. vzdáti své právo (doklady v Archivu českém) nebo vzdáti veselé (Staročeská lyrika), a rovněž ve spojeních z okruhu vojenského (vzdáti hrad nepřieteli a pod.).

Tam, kde bylo třeba vyjádřit, že nevydáme do rukou nepřítele nějakou věc, nějaký předmět, nýbrž sebe, užívalo se ovšem slovesa z vratného vzdáti se (zvratné zájmeno se je tu vlastně předmětem a vazba má zabarvení trpné, pasivní; na př. vzdáti se na milost i nemilost, město se vzdalo). Tato zvratná (a vlastně podmětná) vazba nezůstala však vázána jen na tuto platnost; začalo se jí užívat i s předmětem, a to s předmětem ve 2. pádě (odlukovém). A tak vedle spojení vzdáti něco existovalo už i ve staré češtině — i když jen řídce — spojení vzdáti se něčeho.

Tato vazba zvratného slovesa vzdáti se s 2. pádem postupně zatlačila původní vazbu se 4. pádem. Dnes říkáme: vzdal se úřadu, vzdal se svého práva, vzdal se veselí a radovánek atp. Tam, kde potřebujeme vyjádřit osobu, v jejíž prospěch jsme se věci vzdali, musíme ovšem užít místo prostého 3. pádu vyjádření jiného. Tak na př. staročeská věta Vzdal bych svému synu míšenskou korunu (P. Žídek) zněla by v dnešním jazyce takto: Vzdal bych se míšenské koruny ve prospěch svého syna. Jen ve významu vojenském můžeme užít i dnes vazby se 4. pádem: vzdáti zákopy, vzdáti město nepříteli.

Vraťme se nyní — po této historické odbočce — k naší vazbě vzdáti boj, zápas a pod. Nemůžeme sice tvrdit, že tu jde o přímé pokračování vazby staročeské, ale je tu jistá obdoba. Mezi větami Šachovou partii jsem vzdal a Šachové partie jsem se vzdal je totiž zřetelný významový rozdíl. Vazba první, se 4. pádem, nám připomíná stará spojení typu vzdáti město. 4. pád totiž právě vyjadřuje věc, která je předmětem zápolení, boje, kdežto vazba zvratného slovesa s 3. pádem má význam ‚zříci se něčeho, odříci si něco‘. Užívají tedy sportovci vazby vzdáti boj, zápas a pod. plným právem, neboť zde nejde o to, že by se vzdali (t. j. zřekli) zápasu, odřekli si jej, nýbrž že v zápase kapitulovali; zápas je tu jakoby předmětem boje a jeden z partnerů jej nechává druhému, přemožiteli. Anebo řečeno ještě jinak: ve spojení se 4. pádem, vzdáti zápas, je děj slovesa zaměřen přímo na předmět (zápas), kdežto ve vazbě zvratné s 2. pádem, vzdáti se zápasu, je pozornost upřena spíše k podmětu, k původci děje.

Někdy se setkáváme ve sportovním zpravodajství i se spojeními typu pro poruchu vzdalo 29 závodníků; je v nich vynechán mluvnický předmět, totiž podstatné jméno závod, neboť se vyrozumívá ze souvislosti.

Nakonec shrnujeme: Spojení typu vzdáti boj, zápas, závod, šachovou partii a pod. jsou správná; za chybu nelze pokládat ani příležitostné vynechání podstatného jména boj, závod atd.

Naše řeč 7-8, ročník 40/1956

Předchozí Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

Následující Miloš Dokulil: Koprodukce, či komprodukce?