Blažena Rulíková-Havlová
[Posudky a zprávy]
Poslední čísla sovětských jazykovědných časopisů svědčí o tom, že se otázky jazykové kultury stávají v Sovětském svazu středem zvýšeného zájmu a pozornosti. Tak časopis „Voprosy jazykoznanija“ přináší v 4. čísle zásadní článek akad. V. V. Vinogradova,[1] akademický časopis „Izvestija Akademii nauk SSSR“ uveřejňuje v 5. čísle článek tří autorů, L. P. Krysina, L. I. Skvorcova a B. S. Švarckopfa, o prolémech kultury ruské řeči[2] a otázek kultury jazyka se dotýká tematika čísla metodického časopisu „Russkij jazyk v škole“ (1961, č. 5), věnovaného 250. výročí narozenin ruského vědce M. V. Lomonosova, který významně zasáhl do dějin ruské jazykové kultury. Přitom všechny příspěvky obsahují bohaté bibliografické odkazy na literaturu týkající se těchto otázek a vyslovují — zvláště stať V. V. Vinogradova — stanovisko jazykovědců k diskusi, která o otázkách jazykové kultury probíhala v r. 1960 v denním tisku (v deníku „Izvestija“).
Zvýšený zájem o jazykovou kulturu není nahodilý, nýbrž má své společenské příčiny a své historické opodstatnění. S rozvojem sovětské společnosti v období přechodu od socialismu ke komunismu, především však s nebývalým růstem kultury všeho lidu zákonitě roste význam, a tedy i úkoly jazyka jako prostředku dorozumívání. V důsledku toho i péče o úroveň jazykového vyjadřování nabývá na důležitosti. A protože jazyková kultura v nových společenských podmínkách není už jen výsadou inteligence, ale stala se potřebou a majetkem všeho pracujícího lidu, je dosah této péče značný.
Změněné historické a společenské podmínky působí i na jazyk sám a jazykověda pak musí na tyto změny určitým způsobem reagovat.
V současné době je rozvoj teorie jazykové kultury zárukou, že vliv jazykovědy v této oblasti bude kladný, že jazykověda nebude působit proti jazykovému vývoji, jak tomu bylo např. u puristů, ani nebude stát mimo jazykový proces. Sovětské články jsou toho dokladem.
Jsou období, kdy řešení některých otázek jazykové kultury se stává zvlášť naléhavým, a proto je samozřejmé, že stojí v popředí zájmu jazykovědy (např. v době rychlého růstu slovní zásoby otázky tvoření slov, v období působení cizích vlivů otázka jazykové čistoty apod.).
V současné době se péče o jazykovou kulturu v SSSR musí zaměřit jednak na otázky spisovné normy a jazykové správnosti, jednak na otázky jazykové praxe v oblasti stylistické. Tyto úkoly vyplývají z jazykové situace, jež má své společenské a historické příčiny.
V době, kdy se široké masy lidu stávají nejen konzumenty, ale i aktivními uživateli spisovného jazyka, kdy se podstatně změnilo především složení inteligence, je působení běžně mluveného jazyka na jazyk spisovný dosti značné. Vzájemné střetání i okolnost, že se v některých jevech oba útvary národního jazyka od sebe značně liší, má za následek kolísání ve spisovné normě nebo její porušování. Proto je třeba věnovat otázkám normy a pohybu v normě zvýšenou pozornost.
Ještě závažnějšími se však stávají otázky využití jazykových prostředků, jejich vhodného výběru i jejich uspořádání v jazykových projevech, čili otázky stylistické. Vždyť slovo je v dnešní době mocnou společenskou silou ve veřejném životě. A z toho vyplývá, že úsilí o jazykovou správnost musí být doplněno snahou o dosažení výrazové výstižnosti a jazykové vytříbenosti. Kromě toho v současné době, v době velké aktivity společenského, politického i kulturního života, nebývalého rozšíření působení tisku, rozhlasu, zvukového filmu a televize, jsme svědky prudkého rozvoje jednotlivých jazykových stylů, zvláště stylu publicistického a populárně odborného. Proto druhým důležitým okruhem otázek, které musí sovětská jazykověda v oblasti jazykové kultury řešit, jsou různé problémy jazykové praxe v oblasti stylistické.
Z těchto dvou základních potřeb vychází akad. V. V. Vinogradov ve svém článku Ruská jazyková praxe, její studium a otázky jazykové kultury. Podrobně pak rozebírá především ty úkoly sovětské jazykovědy, které se týkají jazykové kultury v oblasti stylistické. Je totiž toho názoru, že mají-li být otázky péče o jazyk postaveny na pevný vědecký základ, je třeba důkladně a všestranně prozkoumat všechny projevy jazykové praxe. Studium jazyka jako systému nemůže postihnout celou mnohotvárnost jazykového dění a musí být doplněno studiem mluvené a psané řeči ve všech společensky důležitých typech projevů, a to pro zjištění jejich mnohotvárnosti i jejich nejtypičtějších zvláštností. Jde mu tedy o důsledné prozkoumání tzv. stylu promluvy (na rozdíl od stylu jazyka) a o vytvoření stylistiky promluvy vedle stylistiky jazyka neboli stylistiky strukturní. Dovolává se přitom i výtěžků české jazykovědy (zvl. práce L. Doležela).
Studium těchto otázek přinese výsledky teoretické a bude mít i význam praktický. Vytvoří východisko pro uvědomělé působení na jazykovou praxi, neboť jen na základě hlubokého poznání praxe bude možno usměrňovat vývoj i v této oblasti. Umožní dále vypracovat různé praktické příručky, jako např. slovník jazykových projevů se zvláštnostmi a jemnostmi stylistického využití, nebo frazeologické slovníky, slovníky synonym a slovníky pojmové. Bude však mít velký význam i pro jazykovědu. Poskytne totiž materiálový podklad pro zpracování nejen stylistiky promluvy, ale i stylistiky ruského jazyka jako systému. I tato teoretická stylistika bude pak účinným pomocníkem v otázkách jazykové kultury.
Z jiných otázek, kterých se V. V. Vinogradov ve svém článku dotkl, je pro nás velmi důležitá také otázka boje proti šablonovitosti, schematičnosti, frázovitosti a otřelosti vyjadřování ve veřejných projevech. Akad. Vinogradov na mnoha příkladech ukazuje, jak tzv. „úřední jazyk“ (rus. kancelarskaja reč) se svými ustálenými formulemi a obraty znešvařil ruský jazyk a pronikl do všech oblastí společenského života. Kritické hlasy k tomuto zjevu se objevily již dříve v denním tisku (srov. diskusi v deníku „Izvestija“ v r. 1960). Psalo se zvláště proti frázím, které se velmi rychle šíří rozhlasem, tiskem, televizí a které dokonce pronikly i do učebnic a do škol, do odborné literatury i do živé mluvené řeči. K tomuto problému se vrací také A. F. Jefremov v uvedeném čísle čas. „Russkij jazyk v škole“ (s. 7n.) v čl. Boj za kulturu řeči v sovětském období. Snaží se rozebrat příčiny tohoto zjevu a ukazuje i cesty k nápravě. Je si vědom, že se kdysi živé spojení častým užíváním otře, stane se frází, i toho, že se bez některých ustálených obratů neobejdeme, zvláště proto, že se v současném jazyce na druhé straně projevuje silná tendence tvořit je a s oblibou jich užívat. Zdůrazňuje však, že uživatelé jazyka musí usilovat — podle situace a záměru — o vyjadřování nešablonovité, neotřelé, musí se osvobodit od ustálených spojení a volit vhodná spojení nová. Mluvčí i pisatel by si měli být vědomi toho, že působivost jejich projevů závisí do značné míry i na bohatství aktivní slovní zásoby, na vhodném výběru slov a na citlivém užívání synonym.
Těmto otázkám bude jistě potřebí věnovat zásadní pozornost i u nás.[3] V procesu kulturní revoluce je třeba usilovat o zvyšování úrovně jazykových projevů: bojovat proti výrazové jednotvárnosti a šablonovitosti v stylu publicistickém, proti užívání navyklých a zmechanizovaných klišé a frází ve veřejných projevech a proti jejich přenášení do běžné mluvy.
Za zamyšlení stojí také jiné problémy, blízké našim, o nichž se píše v některých článcích tohoto jubilejního čísla časopisu „Russkij jazyk v škole“. Jsou to např. kritické hlasy k způsobům vyjadřování mládeže v běžném styku mezi sebou, které je často zhrubělé, až vulgární, nebo poukazy na nedostatečnou péči o kulturu řeči ve škole i při výchově a vzdělávání budoucích učitelů. Protože základ jazykové kultury dostává každý člověk ve škole, je práce učitelů mateřského jazyka zvlášť důležitá. Diskuse v deníku „Izvestija“ však ukázala, že veřejnost se staví k této práci školy kriticky. Vytýká, že se ruskému jazyku učí jednotvárně, nudně a lhostejně. Někteří činí za tyto nedostatky odpovědnými také ty vysoké školy, které učitele připravují.
Propracovaný přehled problémů i rozbor problematiky jazykové kultury podává stať v časopise „Izvestija Akademii nauk SSSR“ Problémy kultury ruského jazyka. Zmíníme se aspoň o některých z nich, a to o těch, které se týkají teorie jazykové kultury. Jedním z úkolů sovětské jazykovědy na tomto úseku je přesné vymezení pojmu jazyková kultura: někteří si totiž pod tímto názvem představují jen dodržování norem spisovného jazyka, jiní zahrnují do jazykové kultury i styl projevu. Stejně důležité a nutné je teoretické objasnění podstaty jazykové normy. Tuto otázku není však možno řešit jen v poměru k struktuře jazyka, ale je třeba zkoumat i vzájemné vztahy normy jako regulátoru spisovného jazyka k mnohotvárné jazykové praxi. Tyto vztahy jsou složité: autoři jen rámcově upozorňují na dvojí různé působení praxe, která jednak přispívá k zdokonalování jazyka, jednak jeho normy porušuje. Bude třeba studovat také mechanismus tvoření normy: zákonitosti tohoto procesu stejně jako zákonitosti záměny jedné normy druhou a vzájemného vztahu a forem koexistence staré a nové normy. Tuto otázku je třeba studovat v plánu obecném i vzhledem k jednotlivým strukturním složkám jazyka. Stejně tak je třeba zabývat se otázkou intenzity působení normy a její závaznosti, je třeba stanovit typy a druhy norem, snažit se postihnout systém těchto typů a jejich hierarchii.
Jiný okruh otázek se týká normalizace spisovného jazyka. Také zde je třeba vyřešit různé teoretické otázky, především otázku dublet. Je nutno studovat příčiny existence dublet, vzájemné působení dublet a možnosti jejich stylistického využití. Řešení otázky kolísání v normě vyžaduje hledání příčin tohoto kolísání, a dále studia, jak se kolísání projevuje v různých částech struktury jazyka, jak proniká u určitých typů slov nebo jak se šíří některými typy produktivního tvoření apod.
I v tomto článku se setkáváme s názorem, že vědecký základ péče o kulturu řeči musí být zajištěn rozsáhlým studiem stylistiky. V tom se shodují autoři článku s myšlenkami akad. Vinogradova. Také oni doporučují, aby funkce jazykových prostředků byla zkoumána jak vzhledem k různým jazykovým stylům, tak vzhledem k druhům jazykových projevů. Upozorňují, že otázky stylu mají někdy přímý vztah k otázkám normy: např. jedna z příčin kolísání v normě je působení různých stylů, zvláště nespisovných, nebo např. styl má vliv i na intenzitu působení normy (srov. menší závaznost normy v stylu hovorovém). Nedostatečný rozvoj stylistiky brzdí — podle jejich názoru — vyřešení mnoha otázek jazykové kultury, a to nejen teoretických, ale i praktických (není např. možno úspěšně plnit úkoly jazykové výchovy v oblasti stylistické).
Za povšimnutí stojí i závěrečná část článku, kde se mluví o tzv. jazykové propagandě.[4] Vedle jiných forem doporučuje se ještě více využívat rozhlasových jazykových relací, připravovaných pracovníky akademického Ústavu ruského jazyka, i rozhlasových jazykových pětiminutovek s odpověďmi na dotazy posluchačů. Autoři vyslovují také požadavek, aby se jazykovědné otázky, zvláště pak otázky jazykové kultury, dostaly do programu Lidových universit.
Z toho všeho, co jsme uvedli, je vidět, že otázky jazykové kultury, jimž věnuje sovětská jazykověda v současné době tak soustředěnou pozornost, stojí v popředí a jsou výrazem úsilí o využití jazykovědné teorie pro jazykovou praxi.
Stejné problémy stojí v popředí zájmu i naší jazykovědy. Také my se můžeme dovolávat bohaté tradice v této oblasti, např. obrozenských buditelů, J. Jungmanna a jiných. Přitom dnešní problémy jsou blízké problémům sovětským a do jisté míry společné tím, jak závisí na společenských podmínkách, na procesu demokratizace spisovného jazyka, na aktivizaci jeho uživatelů ap. Ukazuje se, že si naše jazykověda vytyčuje stejné požadavky (které však dosud nenalézají vždy úplného přijetí, např. pokud jde o školní jazykovou výchovu, o vzdělávání učitelů), a že má již delší dobu rozvity účinné formy mimoškolní jazykové výchovy v relacích Československého rozhlasu a v přednáškách Lidové university, formy, které nacházejí uplatnění a jsou programově zdůrazňovány i v Sovětském svazu.
[1] V. V. Vinogradov, Ruská jazyková praxe, její studium a otázky jazykové kultury, Voprosy jazykoznanija, 1961, č. 4, s. 3 — 19.
[2] L. P. Krysin, L. I. Skvorcov, B. S. Švarckopf, Problémy kultury ruské řeči, Izvestija, otdelenije literatury i jazyka, 1961, s. 425 — 434.
[3] Srov. o této problematice, s omezením na publicistické projevy, v čl. J. Kuchaře O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy, Naše řeč 44, 1961, s. 133n.
[4] U nás obvykle mluvíme o jazykové výchově mimoškolní, srov. též článek Al. Jedličky Otázky jazykové výchovy v Slově a slovesnosti 10, 1947—48, s. 142.
Předchozí Zdeňka Horálková: K jazyku lidových písní
Následující Milan Jelínek: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
