Na prahu druhého desítiletí, I.

Josef Zubatý

[Články]

Zajímalo by prý leckterého z našich čtenářů, jak se stalo, že před 10 lety počala vycházeti »Naše řeč«, a měl bych to prý napsati já, hlavní původce toho. Tak mi bylo řečeno, a v slabé chvíli jsem to i přislíbil; tím naši milí čtenáři snad omluví, budu-li tentokrát více psáti o sobě, než jsem zvyklý.

Je vlastně divné, jak já, srovnávací jazykozpytec a sanskrtista, dostal jsem se mezi »oprávce« jazyka českého. K tomu ke všemu jsem se narodil v Praze, jejíž jazyk od dob Husových má pověst jazyka pokaženého, v Praze jsem vyrostl a z Prahy jsem se mimo krátké prázdninové a jiné podobné přestávky vlastně podnes nikam nedostal. Ale předně pražská lidová mluva skutečných Čechů let šedesátých, přes některé kazy znešvařující její povrch, nebyla tak hrozná, jak se obyčejně myslívá, a za druhé vyrostl jsem v rodině dobře české a v době, jejíž učitelé, původem z největší části venkované, patřili k starší generaci naší inteligence, nezkažené ještě překotným novotařením a vedle něho často zbytečným mistrováním našeho spisovného jazyka. I moji rodiče pocházeli z venkova, otec z Dymokur, matka z Českého Brodu; a protože otec, jeden ze zakladatelů smíchovské občanské knihovny z let šedesátých, z níž vznikla dnešní knihovna obecní, byl, co se pamatuji, horlivý čtenář, nebylo u nás, v rodině nemajetného truhlářského mistra, nikdy zle o čtení, ať z knihovničky domácí, ať z knihovny občanské nebo odjinud. A nečtlo se u nás jen pro zábavu; otec sám, žák vesnické školy z první polovice minulého století, který ještě v době, z níž pocházejí mé první upomínky, psával švabachem a bratrským pravopisem, osvojil si pilným čtením písmo latinské a pravopis nový, jako z jeho řeči již dávno předtím vymizelo východočeské splývání hlásky v před souhláskou s předchozí samohláskou v dvojhlásku (leu, kreu, koneu, jak se smávali v Králově, nebo podle »opraveného« znění v Králové Městci městští synkové vesničanům z okolí, třebas za chvíli sami se zapomínali a řekli zrouna, mrkeu nebo něco podobného). A bylo zásluhou domova, že mně již v obecné škole leccos znívalo chybně, co jsem ve škole nebo při hře slýchal od jiných dětí. Tak na př. »já tě dám«; dobře se pamatuji, jak na mne působila ve 4. tř. — u Panny Marie Vítězné na Malé Straně; nejvyšší třída smíchovská byla tenkrát třetí, a do ní chodívali třebas 2—3 léta hoši, kteří neměli studovati — otázka kamaráda, jehož jméno podnes mám v paměti: »Kde máš tu barvičku, co jsem tebe dal?«

Na malostranském českém obecním reálném gymnasiu, jež bylo otevřeno r. 1865, v roce, v kterém já dokončil školu obecnou, měli jsme učitele skoro naskrze dobře česky mluvící. Mistrem krásného a správného slohu českého byl ředitel Václav Zelený, náš učitel dějepisu, který nám žákům nestrpěl jediného »ošemetného« slova; od něho a později od prof. dr. Bohdana Jedličky, našeho učitele řečtiny, po nějaký čas i němčiny a pak filosofické propedeutiky, naučili jsme se z češtiny nejvíce. Tolik, že jsme dovedli posuzovati češtinu učitelů jiných. Tak na př. suplenta, který se na krátký čas na ústavě objevil pro přírodní vědy; když za něho přišel k nám jednou ředitel na inspekci, dobře jsme viděli, jak pozoroval raději oknem, co se děje venku na ulici, a hned jsme uhodli, že si nový profesor na našem ústavě dlouho nepobude. Také čeština prof. Drozda, jenž od naší sexty byl katechetou našeho ústavu, málo se nám líbívala, ve škole, na kazatelně i v učebnici církevních dějin, již vydal právě v době, kdy jsme jí potřebovali.

Vypravuji to všecko, aby nikdo nemohl říci, že jsem se na stará léta stal češtinářem bez jisté průpravy. A proto přidávám, že jsem se v posledních třídách gymnasijních již i sám počínal po češtině ohlížeti. Zatím ovšem jen tak, že jsem čítal i starší památky české. Když r. 1870 byl dokončen Vojáčkův latinský slovník, běhávalo nás několik do universitní knihovny, kde jsme si do zásoby z něho shledávali slovíčka ze spisovatele, jejž jsme právě ve škole čtli; chodívali jsme tak ve čtvrtek po škole — jediný den, kdy tenkrát knihovna byla otevřena odpoledne — a já jsem si obyčejně při tom početl v Hájkově kronice, někdy také trochu v Tylovi. Doma jsem míval něco ze smíchovské knihovny (i na př. Rozbory literatury staročeské; ba troufal jsem si i na pana Ondřeje z Dubé, jemuž jsem ovšem málo rozuměl); byly to svazky, které svou neporušeností se velmi prospěšně lišily od románů a zábavných časopisů téže knihovny. Dost jsem si tehdy také vypisoval, zvláště starých rčení a zvláštností v užívání pádů, předložek a spojek; z těch excerptů jsem dokonce část daroval později na universitě kolegovi, který dostal za státní práci otázku o užívání genitivu v staré češtině.

R. 1873 jsem vstoupil na universitu, tehdy ještě Karlovu-Ferdinandovu a nerozdělenou, t. j. z největší části německou. Tam mě zabraly skoro úplně věci jiné: klasická filologie jako předmět hlavní, srovnávací jazykozpyt a sanskrt u prof. Ludwiga, litevština u Leop. Geitlera, jenž se byl právě habilitoval. Na češtinu nezbývalo času a nebylo ani od koho se v ní učiti: prof. Hattalu jsem sice také poslouchával, ale poznámky z jeho čtení, jež jsem uznával za potřebí si psáti, znenáhla se scvrkávaly i na 2—3 řádky za hodinu, a prof. Gebauer, který se téhož r. 1873 habilitoval, čítal bohužel v touž hodinu co prof. Ludwig, v němž semestr od semestru více jsem spatřoval svého hlavního učitele. Ale aspoň na slavistiku jsem nezapomínal; naučil jsem se z Miklosiche a Geitlerovy Starobulharské fonologie církevní slovanštině, čítal jsem i v jiných slovanských jazycích, a shledával jsem, i co literatura srovnávacího jazykozpytu poskytovala k výkladu jazyků slovanských. Když na sklonku mých universitních studií při Jednotě českých filologů byla zřízena »Česká sekce«, doplňující posavadní činnost Jednoty věnovanou především filologii klasické, účastnil jsem se pilně jejích prací; dokonce jsem v ní jako úvod k cvičením, jež pak vedl prof. Gebauer, podal stručný obraz církevního jazyka slovanského.

Pak přišlo několik let, v nichž jsem bojoval s počátky tuberkulosy. V nich také uzrál úmysl, pokusiti se místo profesury gymnasijní o dráhu akademickou, a nastaly práce náležité přípravy k ní, m. j. chystání doktorské disertace, jíž jsem chtěl kruhy universitní na sebe upozorniti. R. 1882 byla rozdělena pražská universita; v květnu r. 1883 jsem předložil svou disertaci (Studie o metrické podobě védských hymnů), jež dosáhla účelu, který jsem měl na mysli. Bylo to pro mne tím důležitější, že právě v té době zemřel náhle Alois Vaníček, první profesor sanskrtu a srovnávacího jazykozpytu na naší universitě. Byl jsem vyzván, abych rychle dodělal doktorát, — několik dní před druhým, filologickým rigorosem jsem měl poslední chrlení krve —, abych mohl jeti ještě na nějakou cizí universitu. Před prázdninami jsem se stal doktorem filosofie, ale na cestu jsem se nevydal, protože vídeňská vláda přes jednomyslné doporučení profesorského sboru nepovolila mi na ni podpory. R. 1885 jsem se habilitoval — nějaký den po potvrzení habilitace přišlo z Vídně vyřízení žádosti o cestovní stipendium; žádost byla vrácena »als gegenstandlos«, protože jsem se již habilitoval — a po prázdninách jsem začal čísti na universitě.

Samo sebou se rozumí, že nový docent a později profesor staroindické filologie a srovnávacího jazykozpytu neměl mnoho času na speciální studia o češtině. Ale nebyla přerušena nikdy, třebas jsem se musil spokojovati jen sledováním nových pokroků v poznávání dějin českého jazyka, a to spíše v širším rámci dějin jazyků slovanských vůbec. Ale, jak praví francouzské přísloví, člověk se vždy vracívá k svým starým láskám; a tak tomu bylo i s mou láskou k češtině. A zavedly mě k ní zpět samy práce jazykozpytné. Před více než 20 lety mě počala zajímati otázka vývoje indoevropské věty. Shledával jsem látku k jejímu řešení v rozličných jazycích indoevropských, v textech co možná blízkých vyjadřování prostému, nedalekému od vyjadřování původního, a samo sebou se rozumí, že jsem při tom nesměl nedbati jazyka, jímž sám myslím a mluvím. Tak jsem se vrátil zase k češtině; a protože podle jiného francouzského přísloví s jídlem přibývá i chuti, počal jsem se obírati češtinou důkladněji, i jinými otázkami z jejích dějin. Úvahy o české větě mě vedly i k tomu, abych si pro ně všímal jazyka dnešního, lidového i umělého; vždyť starší naše památky skoro ani neposkytují látky k poznání lidového, prostého vyjadřování, o něž mi šlo. O prázdninách r. 1905 jsem tak počal čísti — vedle básní Homérových — s perem v ruce naše spisovatele novější; a dobře se pamatuji, jak jsem ke konci prázdnin seděl pod Jindřichovou boudou na Krkonoších a narychlo si poznamenával myšlenky, které se mi ustálily na pětidenní osamělé potulce jako výsledek posavadních úvah, k nimž mi mimo prameny jiné daly látku spisy Třebízského a Raisovy.

Nebudu čtenáře obtěžovati všelijakými podrobnostmi; mohl bych také vykládati o tom, jak jsem si stále určitěji uvědomoval, co je ještě věcí a otázek týkajících se dějin jazyka českého, které i po veliké práci, již jim věnoval zejména prof. Gebauer, vyžadovaly by náležitého prohloubení našich vědomostí. Také jsem se pokusil o to, aby pro pěstování filologie věnované jazyku českému a jeho písemnictví — ovšem i na nejširším základě českém i vůbec jazykozpytném a literárně-historickém — třetí třída České akademie založila zvláštní sborník monografií menšího rozsahu (obsáhlejší práce nalézají místo v jejích Rozpravách). O mých návrzích se jednalo v dubnu a v červenci 1909; výsledkem je »Sborník filologický«, jehož program sice usnesením třídy byl rozšířen na filologii vůbec, nejen českou, jehož posud vydané svazky však svým obsahem samým zřetelně ukazují, že i Sborník čistě bohemistický by měl v našem písemnictví i v publikacích České akademie své plné oprávnění.

To všecko jsou ovšem věci, které s úkolem a programem »Naší řeči« souvisí jen nepřímo: šlo mi především o potřeby čistě vědecké, scházela mým prvním pokusům na poli bohemistickém snaha obraceti se k širším vrstvám našeho národa, pomáhati, aby názory jazykozpytu o dějinách jazyka vůbec i mimo úzké stěny pracovny filologovy docházely pozornosti a snad i uznání také v kruzích neodborných přátel našeho jazyka a jeho krásy. Tím nepravím, že bych i pro tyto, řekl bych praktické stránky úvah jazykozpytných nebyl měl smyslu již odedávna; vždyť jsme byli vedeni k jazykové správnosti vědomě již na škole střední, sám jsem se vždy snažíval mluviti i psáti přirozeným a správným jazykem českým, koncem mých studií universitních pak zejména 1. vydáním matičního Brusu (1877) počala se hlásiti vědomá a úsilná snaha zastaviti náš spisovný jazyk na cestě ke ztrátě jeho pravé a čisté krásy. Ale ta snaha se u nás ozvala v plné síle právě v dobách, kdy jsem byl zaujat pracemi jinými, takže jsem byl spíše vzdáleným pozorovatelem jejích projevů i výsledků než přímým účastníkem.

Tím ovšem jest dán také můj poměr k našim brusům, k Brusu matičnímu i k ostatním, více nebo méně k němu se pojícím a na něm závislým (k nim ovšem nepatří Brus Hattalův, též z r. 1877); přiznávám se, že jsem je dlouho znal velmi povrchně. To mohlo býti chybou, ale plynul mi z toho i veliký prospěch ten, že jsem si na rozdíl od mnoha jiných přátel jazykové čistoty zachoval proti nim plnou samostatnost úsudku až do doby, v níž jsem se sám zase počínal podrobněji obírati otázkami týkajícími se dějin jazyka českého a také správnosti nebo nesprávnosti jednotlivých jeho zjevů. A ta samostatnost, nezávislost na brusech, již leckdos — neprávem — pokládá za liberálnost, zůstala mi podnes. Jde-li mi o otázku správnosti nějakého slova, nějaké fráze, vazby atd., vždy se podívám do brusů, ale vždy vezmu na pomoc také svůj vlastní soud o osudech podobných zjevů v jazykových dějinách vůbec a zejména nikdy nezapomenu podívati se také, jaké plyne z jiných mně přístupných pramenů poučení o věci, o niž jde, a také z mých vlastních poznámek a výpisků, jichž jsem si nastřádal za léta dosti značné množství. A k úvahám a zkouškám podobným jsem míval příležitost dosti často již mnohem dřív, než se ve mně počínala ujímati myšlenka zakládati časopis věnovaný takovým otázkám. Láska k české knize, poučné i zábavné, provázela mě od mládí vždy, a přijde-li mi do ruky kniha, kterou jsem četl před mnoha a mnoha lety, nalézám v ní obyčejně i stručné poznámky tužkou, nejčastěji pouhý otazník nebo kratičkou čárku, týkající se něčeho, co mi bylo po stránce jazykové správnosti pochybné. A se zvěčnělým přítelem Jos. Králem, jenž nebyl zvyklý o čemkoli souditi polovičatě a jenž mimo jiné své české práce zejména v svých překladech až úzkostlivě dbal jazykové správnosti, mívali jsme často rozmluvy o takových věcech, jež, jak se u Krále rozumělo samo sebou, se nespokojovaly pouhými dohady. A ani Král nebyl z těch, kterým stačilo podívati se do některého brusu; naše rozmluvy z tohoto oboru vlastně obyčejně vycházely z jeho pochybností o správností některé jejich zápovědi a končívaly jeho úsudkem o brusech vůbec a našich zvláště, jež ani nebývaly vždy lichotivé! A tak se vysvětluje, co mi nedávno říkal přítel Ertl: kdyby se provedla statistika všeho, co jsem do Naší řeči napsal (se svým jménem i bez něho), že by více bylo věcí, jichž proti brusům hájím, než toho, v čem se s nimi srovnávám.

Ale je čas, abych se vrátil k vlastnímu svému úkolu. Pracoval jsem tedy asi tak od r. 1905 dosti pilně o otázkách týkajících se češtiny, čerpaje ovšem při tom i ze zkušeností shledaných studiem jazyků jiných. Něco jsem z těch prací uveřejňoval na př. v Listech filologických v Časopise pro moderní filologii, ve Sborníku filologickém, a když bývalá vídeňská vláda projevila za světové války tolik lásky k českému jazyku, že jediného profesora českého jazyka na tehdejší universitě Karlově-Ferdinandově povolala na bojiště a přímo naznačila, že si nepřeje (»… wird nicht entgegengesehen«) opětování žádosti, aby byl z vojny propuštěn, a když oběma profesorům jazyků slovanských nemoc bránila ujmouti se opuštěné češtiny, nabídl jsem fakultě služby své. A tak jsem několik semestrů vykládal i o češtině, buď zvláště anebo (ve čteních o skladbě) tak, že jsem v širokém rámci srovnávacím hlavní místo ponechával češtině, a řídil jsem i cvičení seminární; vydatným pomocníkem mi byl tehdejší docent srovnávacího jazykozpytu, nynější profesor Hujer. Při tom jsem byl tehdy nějaký čas předsedou Sdružení překladatelského, z něhož vyšla pak Jednota Svatopluka Čecha; tam jsem měl hojně příležitosti účastniti se úvah o úpadku našeho jazyka spisovného (zvláště v četných nádenických překladech cizích románů, jimž vedle novin náleží z jeho pramenů největší podíl) a o cestách, po nichž by mu bylo možno čeliti. Tam také jsme uvažovali již o vydávání časopisu, který by měl v té věci pomáhati; nedostatek peněz byl příčinou, že se Jednota musila spokojiti skrovným »Věstníkem« a »Českými hovory«, objevujícími se občas ve volných lhůtách. Podnět k této myšlence vycházel i v Jednotě ode mne a měl jsem při ní na mysli krakovský »Język polski«, vydávaný spolkem přátel jazyka polského.

Naše řeč 1, ročník 11/1927

Předchozí Usedavý pláč

Následující L.: Bojiště u Slovenska