Svy

[Hovorna]

(J. P.) V nářečích českých se úží dlouhé é důsledně v dlouhé í (mléko — mlíko); toho původu je í také v koncovce 1. pádu množného jmen přídavných, v němž se tvar původně trojí (dobří, dobré, dobrá) zjednodušil v tvar jediný, a to ženský, dobrý (= spis. dobré). Hláska í vzniklá úžením z é je v Čechách zřetelně dlouhá a psaní »falešny myšlenky, pouhy dítě« je tedy foneticky nepřesné. Tohoto způsobu psaní se drží, co víme, 2. vydání Erbenových Prostonárodních písní a říkadel z r. 1864, kde se činí rozdíl mezi nominativem a akusativem těch tvarů, v nichž je spisovné é, a pády ostatními; píše tedy Erben na př. »ďěťátko maly, jak si ospaly; zamkni očka svy; zamhouři maličky očičky svy; stojí za tři česky; na ty zlaty věnce« atd.; ale: »jaky je to živobytí, když se starej mladý chytí; při maličkým polínku; nejni nic mýho; zelí čertovýho« atd. Zakládá-li se toto rozlišování Erbenovo snad na skutečné místní výslovnosti, či je-li to důsledek nějaké falešné teorie gramatické, nedovedeme pověděti. Podle našich zkušeností ani podle teorie mezi tvary »maly dítě« a »malýho dítěte« ve skutečnosti rozdílů kvantitativních není, a proto psaní »falešny myšlenky« a p. pokládáme za nesprávné.

Naše řeč 7, ročník 11/1927

Předchozí Neboť — protože

Následující Tiskopis