Zájmeno se a Komenský

[Drobnosti]

[1]Na naše vybídnutí (8, 108), že jsme ochotni podrobněji vyložiti věci, které v našem sporu s JSČ. zůstaly snad některému z našich čtenářů nejasné anebo se mu zdály ne dost odůvodněny, došel nás jen tento jediný dotaz: »Vzhledem k Vašemu vyzvání v 4. č. Naší řeči (na str. 108) žádám, abyste zodpověděli (!) dotaz obsažený v spise Jednoty Svatopluka Strejčka (!), jak jste mohli ve vědeckém spise (!), za jaký se vydáváte, napsati, že J. A. Komenský v kladení náměstky se nikdy nechybuje, když jste později sami museli prohlásiti, že přece někdy chybuje.«

Nebývá sice naším zvykem odpovídati na dotazy anonymní, neboť tazatel skryl skromně své jméno za pseudonym Pravdomil Všetečka, ale činíme v tomto případě přece výminku, aby vědeckost Naší řeči v očích všetečného a tak dobře zpraveného Pravdomila »ni stínem« neutrpěla.

Je známo, že se v každé vědě a tedy i ve vědě o jazyku pracuje a buduje na poznatcích spolehlivých pracovníků starších neboli na autoritách. Kdyby si měl každý vědecký odborník po každé sám znovu ověřovati a kontrolovati to, k čemu jeho předchůdci dospěli, nedostal by se s místa. Napsala-li tedy NŘ. 6, 55 v posudku knížky Hlavinkovy, že Komenský v ustáleném pořádku příklonek nikdy nechybuje, měla asi pro to důvod. Pořádkem příklonek se zabýval podrobněji, jak NŘ. v témž posudku a na témž místě výslovně poznamenala, už r. 1892 Fr. Bartoš v své Rukověti správné češtiny. Pravidla o postavení příklonek založil skoro úplně na dokladech z Komenského a v kapitole o tom jednající napsal o Komenském (v 2. vyd., 1893, str. 100): »Pořádek slov, jímž se spravoval Komenský (a s ním zajisté všichni starší i novější spisovatelé), ve všem všudy se srovnává s ustáleným odedávna pořádkem slov v řeči lidové, vyjmouc jediné mi se, za kteréž lid nyní obyčejně říká se mi.« Bartošovi bylo možno věřit, protože byl odborně vzdělaný filolog, dobrý znalec jazyka a protože se Komenským po té stránce speciálně obíral. Od pravidel o postavení příklonek našel u Komenského jedinou odchylku, že totiž místo našeho »zdá se mi« psal »zdá mi se«, což ovšem nebyla chyba, nýbrž způsob v jeho době obecný. Protože tedy Bartoš sám žádné jiné odchylky neuvedl, mohla NŘ., nemajíc důvodu pochybovati o správnosti jeho tvrzení, s dobrým svědomím napsati, že Komenský v ustáleném pořádku příklonek nikdy nechybuje.

Když však proti NŘ., hájící pravidel o ustáleném pořádku příklonek, byly vycitovány z Komenského Labyrintu jiné příklady, které se s dnešním pořádkem neshodují, a tím důvěra v Bartošovo »ve všem všudy« byla otřesena, nezbylo, než abychom se přesvědčili o správnosti Bartošova tvrzení sami. Probrali jsme tedy z Komenského Labyrintu prvních sto případů pořád po sobě jdoucích, a shledavše, že na 100 případů připadá 90 správných a 10 odchylných, oznámili jsme to v NŘ. 7, 253 jako výsledek pozorování našeho vlastního, korigující starší bezpodmínečné tvrzení Bartošovo i naše, na něm založené. To byl postup právě s vědeckého stanoviska bezvadný a jediné správný, a výtka učiněná pro to Naší řeči byla tak dětinská, jako kdyby vytýkal někdo Gebaurovi, že věřil RKZ. tak dlouho, než se přesvědčil sám o jejich nepravosti.

Pravidlo o postavení příklonek nalezenými odchylkami ovšem nijak nebylo otřeseno, neboť kdo se někdy jazykem obíral, ví, že zákony jazykové, zvláště pokud nebyly vtěleny v určitou zásadu (gramatické pravidlo), bývají zřídka naprosto důsledné, jsouce rozrušovány rozličnými pochody duševními, působícími jinými směry. Najde-li tedy pozorovatel, jak bylo již v NŘ. na jiném místě (8, 202) pověděno, že na př. zájmeno její má v 90 % nalezených případů tvar skloňovaný (od jejího bratra) a v 10 % (třebas i u dobrých spisovatelů) tvar neskloňovaný (od její bratra), a ví-li mimo to, že je skloňované její i historicky odůvodněno, nebude z toho, jak se u nás domnělí znalci jazyka domnívají, usuzovati, že pravidlo o skloňování zájmena její neplatí a že každý může psáti, jak chce, nýbrž musí říci, že skloňované její je tvar normální (se stanoviska gramatického správný) a neskloňované její je jednotlivcova odchylka (se stanoviska gramatického chyba), kterou je možno psychologicky vysvětliti, ne však v praxi dovolovati. Tak je tomu i s 90 % normálních a 10 % odchylných případů slovosledu v Labyrintě. Těch 90 % případů shodných se zákonem i odjinud známým stačí, abychom z nich usoudili, že se i Komenský tím zákonem řídí. Pro těch 10 % odchylek by bylo pak třeba hledati důvod, který je způsobil, podrobnějším rozborem.[2]

Toto vysvětlení snad postačí našemu tazateli a mohli bychom tím skončit. Ale když už o té věci píšeme, bude snad dobře zmínit se ještě o dalších výtkách, které v souvislosti s touto právě objasněnou byly Naší řeči učiněny, a ukázati milému Pravdomilovi, nejen jak vznikl rozdíl mezi naším dřívějším a pozdějším míněním, nýbrž také, jaký bývá rozdíl mezi řádnou prací a prázdným tlachem.

Bylo tedy Naší řeči vytčeno dále, že, dokazujíc zachovávání zákona o postavení enklitik u různých spisovatelů starších a novějších, nespočítala všechny případy, kdy se v které knize se vyskytuje, nýbrž že přestala jen na nějakém stu případů, a že, kdyby byla probrala celé texty, byla by se možná dobrala jiných výsledků. To je námitka již v své podstatě tak prostoduchá, jako kdyby na př. mlékařka, z jejíhož sudu byl vzat litr mléka na zkoušku, namítala, že by byla možná chemická zkouška jejího chatrného mléka dopadla lépe, kdyby se byl analysoval celý sud. I těch 100 případů pořád po sobě jdoucích a vzatých odkudkoli, ať ze začátku, či z konce nebo zprostředka, je takovou zkouškou, o níž lze předpokládati, že by ji i další zkoušky potvrdily, zvláště když podobné zkoušky z jiných spisů dávají týž výsledek. Ale abychom nevěřící mlékařku přece přesvědčili, spočtli jsme doopravdy v celém Labyrintu všecka se při urč. slovese, která podle zákona o postavení enklitik jsou na místě a která nikoli, a zjistili jsme poměr 632:71, tedy zase 90:10 (na vlas 89,9:10,1) jako při zkoušce.

Ale tato námitka byla opřena ještě další námitkou. Což kdyby prý si NŘ. všimla jiných spisů Komenského, kde není tolik dialogů jako v Labyrintu, to prý by se teprve dopracovala výsledků, jež by její teorii docela oslabily. Hadačství je umění, které bývalo ve velké vážnosti, ale dnes jeho sláva upadá, a zvláště ve vědě se s ním daleko nedojde. Proto my se raději podíváme a přesvědčíme, ať už to stojí nějakou hodinku času. Spočtli jsme tedy zase trpělivě všechna se v Komenského Hlubině bezpečnosti (vyd. brněnského), kde není vůbec žádných dialogů, a našli jsme, že mezi 546 případy je správných 484 a odchylných 62, v procentech 89 (88,7):11 (11,3), tedy bez 1 % poměr zase týž jako v Labyrintu.

Takto tedy vypadá skutečnost a onak tlach.

Naše řeč 8, ročník 8/1924

Předchozí Josef Zubatý: Blížiti se, blízký, blízko

Následující D. Panýrek: Ještě k slovu »obinadlo«