Byla to ona, kdo…

[Drobnosti]

Prof. MUDr. et PhDr. V. Suk nás upozorňuje na tuto větu z románu Jos. Knapa „Vysoké jarní nebe“ (3. vyd. z roku 1935, str. 110): „Byla to ona, kdo nyní udržoval rozhovor“. Soudí, že takovéto podivné spojení rodu mužského a ženského v jedné větě není v dnešní češtině běžné a že se nestává správným ani tehdy, užije-li ho spisovatel. Jeho jazykovému citu se tato věta zdá nesmyslná, a proto nás má k tomu, abychom se o ní vyjádřili. — Souhlasíme s prof. Sukem úplně, že by se takto psát nemělo. První chyba v stavbě té věty záleží ovšem v tom, že její pisatel užil nečeského opisu, aby zdůraznil podmět ona. Domníváme se, že by tu byl autor jistě dobře a úplně vyjádřil svou myšlenku, kdyby byl řekl: „Rozhovor nyní udržovala ona“, t. j. kdyby byl nejdůraznější slovo ona položil na samý konec věty. Z této základní chyby pak vyplynula chyba další, nevhodné užití zájmena kdo. Jak už prof. Zubatý v NŘ. 2, 1918, 41 n. podrobně vyložil a jak vykládá i Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 2, 1926, 151 a Gebaurova-Trávníčkova Příruční mluvnice 1930, 321, je zájmeno kdo dnes možné jen ve vztažných větách týkajících se osoby neurčité. Můžeme říci na př. (ten) kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (t. j. kdokoli jámu kopá), (ten) kdo chceš, rozuměj (t. j. každý, kdo chceš, kdokoliv chceš), ale nemůžeme říci „ten člověk, o kom jsem ti povídal, již umřel“ nebo „to je ten, koho jsme včera potkali“ (NŘ. t. 41). Podobně nemůžeme o osobě určité říci „byla to ta, kdo…“ ani „byla to ona, kdo…“. Je tu tedy chyba v chybě. Rozpor v mluvnickém rodě slovesných tvarů byla a udržoval mohl už sám o sobě autora upozornit, že v té větě není něco v pořádku. Byl by se snad vyhnul onomu nečeskému opisu nebo aspoň v něm užil vhodnějšího zájmena který nebo jenž.

Naše řeč 5, ročník 21/1937

Předchozí K. E.: Z našich časopisů

Následující Dagmar