O mnohovýznamnosti spojek jestliže, jestli, -li

K. Erban

[Články]

Vracím se po šesti letech znovu k nesnadné a spletité otázce, k jejímuž řešení vydatně přispěli Jiří Haller (NR. XXI, 1937, 148 n., NŘ. XXVII, 1943, 161 n.) a Fr. Trávníček (Sl. a sl. VIII, 1942, 124 n.).

Vedlejší věty netázací uvozené těmito původně podmínečnými spojkami mají v našich větách, k nimž hlavně Haller snesl ve svém příspěvku z r. 1937 hojně příkladů, význam poněkud nebo i značně jiný, a jestliže ho zkoumáme a chceme určiti, mění se nám jakoby proteovsky pod rukama, takže tím býváme zmateni. Myslím, že nemálo k tomu přispívá i ta okolnost, že si některé kategorie příslovečných vět definujeme příliš úzce a že některým spojkám poněkud apriorně přisuzujeme jen některé významy. Není potom divu, že takové věty nemáme kam zařadit, anebo se stůj co stůj snažíme zařadit je do oněch příliš úzce vymezených kategorií.

Vzájemný vztah jednotlivých vět v souvětí je dán už jejich myšlenkovým obsahem. Některé věty i bez spojek, i když jsou prostě položeny vedle sebe, působí na sebe svým obsahem a vytvářejí tak vzájemný vztah, který spojky, je-li jich vůbec třeba, jenom utvrzují, takže nejsou nositeli toho vztahu, nýbrž jen jeho ukazovateli. Nám tu jde o pokud možno dostatečně široké a jasné vymezení vět důvodových, podmínkových a přípustkových, tedy příslovečných vět příčinných. Všechny tyto věty v podstatě vyjadřují příčinu, důvod toho, co je vyjádřeno větou hlavní. Věty důvodové vyjadřují příčinu následku vyjádřeného větou hlavní, kdežto věty přípustkové vyjadřují rozpor mezi příčinou a následkem; příčina tu byla, ale její očekávaný následek se nedostavil. Protože se neučil, propadl. — Ačkoli se učil, propadl. Věty podmínkové zase následek oné příčiny omezují, činí jej závislým na určité podmínce: Nebude-li se učit, propadne.[1]

Avšak do žádné z těchto kategorií nemůžeme plně zařadit vedlejší větu v souvětí Jestli básni něco schází, je to smírný akord. Zato bychom tu a ve všech větách tohoto druhu mohli bez násilí užít výrazů připusťme, že… , dejme tomu, že… předpokládejme, že… , ale připouštěcí spojky se nám tu už tak nehodí, takže ani čistě přípustkové takové věty nejsou. Připouští se tu jen jistá eventualita, možnost, nikoli skutečná, určitá podmínka. To je Hallerova připuštěná podmínka, která vhodně vyjadřuje oscilaci těchto vět mezi podmínkou a přípustkou. Zákon příčiny a následku závisí tu sice na jisté podmínce, nikoli však na podmínce určité, skutečné, nýbrž jenom možné, více nebo méně a někdy i dost neurčitě a nejasně připouštěné, a tím se tyto věty dostávají do příbuznosti s větami čistě přípustkovými i jinými. Tím vším pak vznikají dva a někdy i více významů navzájem se prolínajících, takže ani hlavní a základní význam takové věty nebývá vždy snadné z té prolínající se změti vyloupnout.

Všechny Hallerovy, Trávníčkovy i svoje doklady takových vět pokusil jsem se zařadit podle významu vedlejší věty do pěti skupin:

I. Věty srovnávací (v tom i stupňovací a zeslabovací), konfrontační, mírně odporovací, takže by tu také mohla dobře fungovat spojka kdežto: Jsou-li všeliké ty brusy medikamenty namluvnické a slovníkové choroby už propuklé, patří dobré učebnice k jazykovým opatřením hygienickým, zabraňujícím vznik chorob. Aniž bychom změnili smysl této věty, mohli bychom také říci:Tak jako jsou všeliké ty brusy… , tak patří dobré učebnice… Nebo: Všeliké ty brusy jsou… _, kdežto dobré učebnice patří… Do této skupiny náleží mnoho vět hlavně se spojkou -li. Uvedu aspoň několik příkladů: Jestli umění klasické bylo výběrové… , je moderní umění obráceno předem k tomu, aby objalo život v celé bohatosti. Byly-li „Večerní písně^ie Hálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo Jlřbitovní kvítí“ katechismem sebeobžaloby, encheiridiem sebetrýzně. Byla-li poesie Hugova srovnána s plným žárem červencového slunce, hodí se na poesii Vignyho aplikace snivého, magického měsíce. Jestli byla předtím zlá, potom byla ještě horší (stupňovací).

II. Věty předpokladové, mírně, zdrženlivě připouštějící (Hallerova připuštěná podmínka plně rozvinuta); vázanost podmínkou je nejistá, jenom se předpokládá nebo zdrženlivě připouští (dejme tomu, že… ): Jestli básni něco schází, je to smírný akord. Jestli jsem se na dívky díval, díval jsem se proto, že mne ta jedna na sestru pamatuje. Když babička obstarala drůbež, vzbudila, jestli už nevstaly, služky. Později se člověk uchyluje k přátelům a ke knihám, nejsou-li ta dvě slova pleonasmem. Nejčastější spojky jsou tu jestli, -li, ačli vůbec.

III. Obyčejné věty přípustkové, kde přípustka je myšlena s jistou reservou. Tu je si třeba uvědomit, že někdy, zvláště když jde o krátký citát, nelze s jistotou říci, zdali a do jaké míry autor tuto reservu zamýšlel vyjádřit. Pak rozhoduje ovšem dojem, který má většina vnímavého a chápavého čtenářstva. Tak je tomu i tehdy, jestliže se autor úmyslně nebo z neobratnosti nevyjádří dost přesně. Může se ovšem také stát, že v takových nejistých případech kolísá i čtenářstvo, čili: vznikají případy sporné. Naše spojky tu mívají význam spojek i když,[2] třebaže, méně ačkoli, ale i ta by v některých takových větách mohla být. Říká-li se někde na Moravě a v Slezsku „dyž je málo kdy“ místo „když je málo času“, je to nepůvodní provincialismus. Byl-li Věstník do všech domácích záležitostí paní Dolanské zasvěcen, o její tajné smlouvě s Viktorem neměl přece ani zdání. Jsem přesvědčen, jestli Sandová mnoho milovala, že více zápasila s láskou i se životem.

IV. Věty připouštějící zápor, který věta hlavní uvádí na pravou míru. Připouští se zápor, ale v zápětí se omezuje. Smysl těchto vět se nemění, jestliže je přeměníme na souvětí odporovací. Místo obvyklé spojky -li může tu být také i když, třebaže. Neprší-li, jen když aspoň kape. Nemá-li která ves kostela, má alespoň kapličku. Nedostál-li nic jiného, kousek chleba se mu vždy udělilo.

V. Věty degenerované, kde naše spojky nemají žádný ze čtyř předcházejících významů, ani původní podmiňovací. Užívá se jich prostě proto, že se některým lidem přímo neodolatelně derou na začátek věty, i když nejen ještě nevědí, jakou větnou konstrukci si pro svou myšlenku zvolí, nýbrž někdy nevědí ani ještě, co bude věta obsahovat. Bývá tak u lidí, kteří se rádi opájejí vlastním slovem, kterým větší potíže dělá přesné myšlení než plynulé vyjadřování. A tak se spojek jestliže, jestli, -li užívá místo spojek jiných anebo místo prostého spojení asyndetického, protože začátek jakéhokoli souvětí s těmito spojkami pěkně zní (jako řečnické užití plurálu), lákavě nás unáší do rytmu věta souvětí, věty bez nich by zněly příliš stroze a tvrdě. Mají-li tu tyto spojky vůbec nějaký význam, tedy eufonický, rytmický a pod. Tak je tomu na př. ve větě Žil-li O. Theer kromě styků s několika druhy z Moderní revue v literárním osamocení, není ani dnes, třináct let po jeho smrti, živějšího vztahu k jeho básnickému dílu. Co chtěl autor přesně říci, není jasné, z věty samé vyplývá jenom: Theer žil téměř v literárním osamocení a třináct let po jeho smrti není živějšího vztahu k jeho dílu. Pro tento větný obsah však nejenže nelze užít spojek -li, ani, nýbrž ani parataktické spojení se spojkou a, ani bez ní nedává tu dobrý smysl. Mezi skutečností, že Theer neměl téměř literárních, přátel, a faktem, že dnes mezi čtenářstvem není o jeho dílo nějak zvlášť živý zájem, není vůbec žádného vztahu, každý ten fakt náleží do jiné kapitoly. Tu by nám už asi ani autor nevysvětlil, co zamýšlel říci. Souvětí Jestliže Boileau Villona prohlašuje Janem Křtitelem francouzské poesie, spoléhá v tom jedině na znalecký soud svého přítele Patru lze zkrátit buď přechodníkem, anebo obě věty spojit souřadně spojkou a. Slyšíme-li ve schůzi Ujímám-li se tu dnes slova, činím tak proto, abych… jde zase o praobyčejnou větu účelovou Ujímám se slova, abych… , ale to by znělo jen jako strohé a střízlivé věcné konstatování, kdežto onou podmínečnou spojkou dosahujeme jisté slavnostní rozvláčnosti, získáváme rozběh k delšímu souvětí, v němž ovšem obyčejně není bohaté myšlenkové složitosti, jak by nám okázalý rozběh k souvětí rád namluvil.

Tato estétská manýra je velmi oblíbena a rozšířena. V jazykovém povědomí mnohých lidí klesly podmínečné spojky na neurčité nebo polobezvýznamné partikule, jimiž možno bez velkého přemýšlení začíti téměř každé souvětí. Spojky ty samy ovšem k tomu svádějí svou složitou mnohoznačností, kterou člověk potom chápe tak, jako by to byly universální spojky skoro pro všechny větné vztahy. Odtud také jejich nemírná obliba. Sugestivní přitažlivost takových větných konstrukcí tkví možná někdy v jejich dvoudílné souměrnosti a rovnováze, jindy zase v napětí vznikajícím při vyrovnávání třeba i fingovaného nebo problematického rozporu, jímž se do souvětí vnáší jistá, byť i falešná dynamika.

Svým výkladem tohoto problému se zřejmě přikláním k výkladu Hallerovu a přijímám zejména jeho thesi o připuštěné podmínce, jen rozdělení vět mám poněkud jiné. Trávníček mi správně namítl, že zdrženlivost v úsudku nebo skromné mínění vyjadřuje jen vztah mluvčího k obsahu věty, nikoli vztah mezi větou hlavní a vedlejší, ale po Hallerově výkladu možno říci, že i tyto vlastnosti vyplývají z připuštěné podmínky.

Naše řeč 1, ročník 28/1944

Předchozí Vladimír Šmilauer: Etymologická procházka po škole

Následující Jiří Haller: Tvář plná světla