Kvantita v českém verši

Karel Erban

[Články]

(Ostatek)

Také již v prvé své studii (str. 8) ukázal jsem na typické ritardando, způsobené před pausou poslední slabikou nebo posledními slabikami dlouhými. Jde tu někdy i o vydržení poslední slabiky nad normál, o t. zv. korunu, jak se tomu v hudbě říká. U některých básníků (na př. u Máchy, Sovy, Fischera, Demla a j.) je zvláštní obliba, končit anebo začínat, nebo končit i začínat vzestupný verš nenáhle, pomalu, povlovným tempem, splývavě a plynule. Tedy na začátku andante, na konci ritardando. Jak nás ještě po tolika letech přímo fascinují ty Máchovy délky na konci verše: »On nejde! — již se nevrátí«! V těch koncových délkách je všechna zoufalost a nesmírný žal, hořekování a lkání, věčnost a smrt. Kouzlo, síla a moc není tu jen v tom slovese, v jeho významu a citovém účinku. Řekneme-li »nevrať se« nebo »nevracejte se«, je po okouzlení. Podobný příklad z Ot. Fischera:

Má živá řeka bdí a z hloubi toku dýchá,
je plna hvězd a nepospíchá.

Řekneme-li »nepospíchejte, nepospíchej«, jako by to bylo docela jiné sloveso. V tom Fischerově slově »nepospíchá« je zaklet »motiv« celé básně. Tyto dvě kvantity umístěné na konci verše mají v sobě tolik vnitřního záření a takovou magnetickou sílu, že prozařují celou báseň, a jsou snad nejdůležitějším činitelem agogickým. Silného, nezapomenutelného účinku dosáhl také Ant. Sova v těchto verších:

Plachá samota kvílí,
vrby se krčí naslouchavě,
noc na tisíce mílí
sníh hází bílý. (Bolest svou romanci hraje…)

Rýmy jsou tu sice až příliš dokonalé, ale ty délky ve verších a na konci musí vnímavému čtenáři učarovat. Rytmický chod se tu nejen zpomaluje, nýbrž skoro zastavuje, a v tom táhlém a skoro stojícím prodlužování jako bychom slyšeli nesmírné ticho zimní noci, širé bílé pláně, tmu, dálky bez konce. A konečně dovoluji si ukázat i na příklad z vlastní praxe, zajímavější snad tím, že v Axmanově zhudebnění[1] jsou ty délky také melodicky zachyceny a že můj text je provázen německým překladem:[2]

Tento výňatek pěti taktů odpovídá čtyřem veršům (konec verše označuji v textu svislou čarou). Tři takty před začátkem melodie je v klavírním doprovodu »předznamenání« Andante sostenuto. Ačkoli v celku je kvantita melodií respektována, přece jen vidíme, že ani hudební skladatel nemůže se při skládání nápěvu říditi kvantitou textu přesně, jinými slovy: kvantitativní hodnoty deklamační nemohou být doslova přejaty do zpěvu, protože zpěv potřebuje poněkud jiného kvantitativního rozvržení než deklamace. Také verš nebo veršová pausa se tu nemůže vždy končit taktem anebo pausou hudební. Co je předrážkou ve verši, nemůže být vždycky předrážkou v písni. Tedy jako se nedoporučuje snaha po důsledném, stereotypním metru, po stejných, správně vypulerovaných rýmech a symetricky stejném rozvržení slabik dlouhých a krátkých ve verši, tak není také nikterak žádoucí podobná uniformita mezi textem a hudební melodií. Každé umění má své zákony, své výrazové prostředky, a kdyby mělo jenom kopírovat anebo napodobovat umění jiné, nebylo by samo uměním. Ale vraťme se k našemu textu, k délkám mým a k délkám Axmanovým. Je nějaký rozpor v jejich estetickém účinku? Kdyby bylo zvykem psáti před básněmi nějaké »předznamenání«, napsal bych sotva podstatně jiné, než je Andante sostenuto. A pokud rozumím hudbě a pokud ji cítím, slyším z Axmanovy melodie právě to, co jen naznačují moje délky: zastavit, prodlít, neodcházet, spočinout a prodloužit onen teskný a tklivý pohled po sněhové pláni.[3]

Má-li tedy kvantita ve verši takovou váhu, měli by jí dbáti také překladatelé; to se však doposud bohužel málo děje. U nás snad jen Ot. Fischer, který mě na tento problém upozornil a který v překládání řeči vázané nemá u nás rovného, funkci kvantity ve verši velmi živě cítí. »Raději jsem obětoval správnost rýmu, ba snad i správnost syntaktickou, abych k originálu „trank nie einen Tropfen mehr“ (konec „König in Thule“ ve Faustovi) dostal nepostradatelný ekvivalent dlouhý: „a nikdy se nenapil víc“.«[4] Podobně v proslulých Goethových verších »Über allen Gipfeln ist Ruh«, kde místo »nevýstižného« „Ruh“ bylo třeba dát dlouhou slabiku, třebaže v předloze »vůbec nepožadovanou smyslem«. Zde je básníku-překladateli ta délka »jen integrující podmínkou celé nálady«. Srovnejme vedle originálu tyto dva překlady Goethovy Poutníkovy noční písně, prvý z Lípy (II, 822)[5] a druhý z Goethovy Lyriky a balad, přel. Ot. Fischerem:

Über allen Gipfeln‘Ist Ruh,
In allen Wipfeln
Spürest du
Kaum einen Hauch.
Die Vögelein schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest du auch.

Nad všemi vrcholy
hlubina tichá,
ve větvích sotva jen
dýchá
půlnoční klid.
Ptáci již umlkli v lese.
Počkej — však brzy se snese
i v tvé srdce klid.

Nad vrcholky strání
a výš
ticho je, ni vání
necítíš
v korunách vát,
už ptáčkové došvitořili.
Počkej, jen chvíli,
též budeš spát.

Zvukovým a vnitřním hodnotám originálu nejlépe odpovídá překlad poslední. Ani tu není sice kvantita na všech místech vždy táž, ale o nějakou přesnou fotografii, o kopírování tu nejde. Jsou tu vždy jistá místa, odkud kvantita řídí svůj vliv, a taková místa je třeba v překladě zachovat. Bývá to obyčejně na konci, kde kvantita je »integrující podmínkou celé nálady«, kde verš přechází v ritardando nebo v korunu. Takovým »kvantitativně« důležitým místem je v originále druhý verš »ist Ruh«, což je výstižně přeloženo: »a výš«. Místo německého hlubokého a dlouhého »u« vysoké a dlouhé české »ý«. Více než citové asociace, kterými provázíme kvalitu, barevnost a barvitost zvuku, rozhoduje tu pro zvukovou stránku verše kvantita. Nechci tím říci, že tomu musí být tak vždy, ale v tomto případě tomu tak je, jak nasvědčuje překlad prvý, který nejenže rozrušil stavbu veršů, nýbrž nezachovává také některých důležitých kvantitativních středisk. Významově snad »hlubina tichá« odpovídá německému »ist Ruh« lépe než »výš«, ale zvukově nevyjadřuje onoho protáhlého spočinutí klidu a ticha, jak je to v textu německém. Musí to být dvojslabičný verš, jambus, s dlouhou, značně protáhlou slabikou druhou, takže vzniká dojem povzdechu, do ticha protáhlé a mizející melodie, což právě daktylo-trochejský verš »hlubina tichá« ruší. Ta poslední slabika dlouhá už ten dojem nezachrání. Tu zase záleží na tom, co je před ní.

Podobně bychom mohli rozpitvati verše další, ale to by již bylo čtenáři více méně samozřejmé. Upozorním raději ještě na několik jiných příkladů z Fischerovy překladatelské praxe, v jejichž znamenitosti má značný podíl také »přeložená« kvantita. Tak ještě z Goethovy lyriky, z půvabného »Notturna« (»Nachtgesang«) refrén:

Schlafe! was willst du mehr?
Dřímej! a co chceš víc?

Nebo jiný sugestivní refrén z Goethovy básně »Um Mitternacht«; tu Fischer sice délky přidává, ale je to na místě, nejsou ani proti »duchu«, ani proti struktuře a hlavně zvukové linii verše:

Um Mitternacht — v čas půlnoční.

Konečně připomínám ještě skvělý překlad Dehmlovy básně »Herr und Herrin« (»Dva vládcové«, v Novině II, 358), kde si básník-překladatel pohrává s kvantitou přímo bravurně:

Da du so schön bist, darf ich dich beschwören,
errege nicht mein leicht erregtes Blut.

Že jsi tak krásná, pokorně se skláním;
do zlé mé krve jedů nelij zlých.

A ještě jednu maličkost bych z překladatelství připomněl. Tři naši básníci, Vrchlický, Nezval a Babler, překládajíce Poeova »Havrana«, vyjadřují každý jinak závěrečné »Never more!«: Vrchlický »Nikdy víc!«, Nezval »Víckrát ne!«, Babler »Marný blud!«. Vrchlický má stejný počet slabik a stejné umístění délky, Nezval délky přemisťuje a jednu délku přidává, dále přenáší z originálu pěkný onomatopoický názvuk krákání, Babler kvantitu přemisťuje a onomatopoický efekt trochu stírá. A tak nejzdařilejší bude asi překlad Nezvalův, třebaže ty délky poněkud přepíná. Z toho vidíme, že do překladu možno spíše ještě délky dosadit a verš tak »předloužit«, než jich nedbat a nechat tak verš vyznít naprázdno.

Skončili jsme rozbor sneseného materiálu, dostačujícího doufám k tomu, abychom podle těchto pozorování jeho výsledky shrnuli a našli jméno pro ono splývání, dloužení a zpomalování, které jsme ve verši tolikrát konstatovali.

V první své studii jsem nazval proto kvantitu faktorem melodickým a agogickým. Proti »melodii« ve verši staví se rozhodně Ot. Zich (ČMF. VI, 8, 15), protože je to výraz nesprávný a vědecky nepřípustný. V své studii mluví jen o »melodickém spádu verše« a tento spád je prý básníkem v básni určen jen nepatrnou měrou (1. c. str. 6), a proto bylo pochybné úsilí Sieversovo a jeho žáků, najíti ve verši stálé, pevné melodické prvky, které verš charakterisují. Ot. Zich má pravdu v tom, že melodičnost ve smyslu hudebním ve verši neexistuje, ale zdá se mi, že tu hudební povahu melodie, že melodii jako terminus technicus příliš chrání. Ale v něčem se přece jen melodie hudební a melodie veršová stýkají, v jedné věci jde o zřejmou analogii: je to technická stránka melodie, t. j. způsob, jakým se v hudbě tóny a ve verši toliko slabiky spojují a váží. Melodické krásno viděl Ot. Hostinský (Estetika, str. 116) v plynulosti tónů v řadě po sobě následujících. Nuž, právě o tu plynulost nám ve verši běží, protože kvantita tlumí a stírá přílišnou ostrost přízvučné slabiky předcházející. Víme dobře, že slovo melodie pro to není výrazem přesným a správným, ale proč hledati jiný, když termín tento je vžitý a má svou tradici, třebaže trochu nesprávnou, zmatenou a nejasnou? Ale termín ‚pausa‘ jsme také přijali do prosodického názvosloví, a také tam nemyslíme pausu ve smyslu hudebním. Ostatně na jméně tolik nezáleží, jde o věc, a ta je myslím jasná. Vžilo-li by se nyní užívání slova melodie také pro praxi veršovou, kde by označovalo plynulost a splývavost verše, proč bychom tomu bránili? Vedle funkce melodické má kvantita ještě funkci agogickou; do ní zahrnujeme nejen tempo, nýbrž i jiné zvukové modifikace, které ovšem nezávisí vždy jenom na kvantitě. Tyto melodické a agogické hodnoty zařadíme zase do většího vědního okruhu: do zvukových hodnot, do zvukové linie verše. Není tedy kvantita prvkem rytmotvorným, nýbrž rytmus je jí jen modifikován, odstíněn, zabarven.[6] Tvoří aneb pomáhá tvořit to, co sice nesprávně a nevědecky, ale srozumitelně můžeme nazvat melodií a agogickými hodnotami verše. A co z jeho formálních složek může v nás vzbudit onu »integrující podmínku nálady« ve verši než melodie a tempo?

Naše řeč 2, ročník 18/1934

Předchozí Zpřitažliviti

Následující Josef Bečka: Slovesná rčení a sousloví II.